Jan Hollan: Nové práce o uhlíkových poplatcích
V posledním týdnu jsem k tomu pár nových prací prostudoval. Ty od ekonomů vyšly v prvním letošním čísle Review of Environmental Economics and Policy, (k obsahu se lze dostat po zaregistrování) -- porovnání obou přístupů (cap and trade nebo carbon tax) nedává jasného vítěze. To je ale zřejmě i proto, že ony práce předpokládají, že stačí koncentrace CO2 stabilizovat na úrovni výrazně vyšší, než je ta současná, a že tedy redukce emisí nemusejí být zatím nijak ohromné. Porovnávají, jaké mechanismy a trajektorie vyjdou ekonomicky výhodněji.
Tak to ale porovnávat nelze, když už víme, že devastace přírody Země i podmínek pro život lidstva by byla tak ohromná, že je prostě nezbytné jí zabránit. Uvažovat, jestli se to vyplatí, je jako uvažovat, jestli by nebylo vhodné prodat své děti do otroctví -- ušetřily by se tak náklady na jejich jídlo atd. a ještě bychom si mohli z utržených peněz připlatit na penzijní připojištění. Přesto tak uvažují na světě opravdu málokteří lidé.
Pro naléhavý, životně důležitý úkol celosvětového ústupu od dosavadního způsobu užívání uhlí do roku 2030 a zabránění těžby nekonvenčních zdrojů ropy je skutečně velká uhlíková daň možná jediným nadějným hlavním nástrojem, který by k tomu mohl vytvořit podmínky. Dr. Hansen o tom má podrobný nový text Feb. 26, 2009: Carbon Tax & 100% Dividend vs. Tax & Trade, Testimony to House Ways & Means Committee, s řadou hyperodkazů. Text zmiňuje i nějakou možnou počáteční výši daně, ekvivalent 1 USD za galon benzínu aneb něco přes sto dolarů za tunu CO2. To by už skutečně cosi znamenalo, a co teprve další nárůst aspoň na čtyřnásobek. Samozřejmě, nebyl by to jediný nástroj, ale vytvořilo by to nezbytné tržní podmínky k plnému uplatnění těch dalších.
Hansenova myšlenka je zásadní v tom, že celý výnos takové daně se rozdá rovnoměrně obyvatelstvu. Jiný text, na který Hansen odkazuje, je tento -- doporučuje označení fees a rebates, tedy poplatky (místo daně) a slevy (místo dividendy čili podílu na zisku). Má to logiku, poplatky se obvykle vybírají za věci škodlivé a nerozplynou se ve státním rozpočtu, nýbrž jejich výtěžek bývá určen ke specifickým účelům. Stejně tak pojem sleva lze chápat jako vrácenou část prostředků, které člověk předtím utratil (za služby zdražené zpoplatněním fosilních paliv), i když u občanů, kteří fosilně podmíněné služby používají zvláště málo, půjde zčásti o dodatečný příjem; ten si zaslouží.
Problém zůstává v tom, aby myšlenku velkých poplatků za fosilní uhlík přijali za svou i význační ekonomové, ti, kteří se předtím ztotožní i s cílem nezbytnosti návratu někam pod 350 ppm už v tomto století (dost možná bude potřeba jít až na 300 ppm). Takových je zřejmě ještě málo, a tak vědecké ekonomické práce reflektující poznání Hansenova světového týmu (viz práci zmíněnou na http://amper.ped.muni.cz/gw/hansen) se ještě neobjevily. Určitě se objeví. Při takto zcela změněném cíli bude výhodnost fee/rebate přístupu oproti cap+trade (Hansen to označuje za tax+trade, skutečně jde zčásti o zdanění zdražující různé služby, ale bez kompenzace všem postiženým občanům...) nejspíš nesporná. Případně se ukáže, že cap+trade k obratu v trendu vývoje koncentrací CO2 v ovzduší vůbec nemůže v dohledné době (dvacet až třicet let) vést. Už proto, že v rámci EU má postihnout jen tak polovinu emisí...
Nové práce mne přesvědčily, že systém fee+rebate by byl dobrým hlavním nástrojem pro tak účinnou ochranu klimatu, jakou doopravdy potřebujeme (s jakou jsme povinni rychle začít). Zkusím o tom přesvědčovat i další. I když nejsem společenský vědec, ale jen přírodovědec. V tomto oboru nemohu vystupovat jako expert, ale jen jako zainteresovaný laik.
Už zajištění funkčnosti systému v rámci USA nebo EU by nemuselo být tak úplně jednoduché, natož jeho kompatibilita se "zbytkem světa." Současná jednání směřující k zásadnímu prosincovému setkání COP15 v Kodani jdou kromě toho zcela jiným směrem. Jistě do značné míry proto, že povědomí, že koncentraci CO2, která znamená nebezpečný antropogenní zásah do klimatického systému, jsme již dávno překročili, je zatím velmi malé.
Ta velká práce, která to přesvědčivě ukazuje, Target Atmospheric CO2: Where Should Humanity Aim?, totiž dosud není citována v dalších pracích klimatologů. Nicméně Hansen dostal letos nejvyšší vědecké ocenění Americké meteorologické společnosti, mj. právě za to, jak účinně vloni sděloval vědecké poznatky široké veřejnosti. Čili na té přelomové práci zřejmě nikdo žádné vady nenalezl. Prof. Schellnhuber, ředitel Potsdam-Institut für Klimaforschung, mluví spíše o cíli 300 ppm nebo i 270 ppm, tj. nižším, než byla úroveň před antropocénem. Tak by se snad daly zastavit i rozběhlé silné pozitivní zpětné vazby, časem...
Prohlížením odkazů, které práci už citují, lze najít zajímavé publikace, i když se většinou opírají o koncept práce z jara 2008 a nový poznatek, že bezpečná úroveň pro samotné CO2 je pod 350 ppm, zmiňují většinou jen okrajově (zjevně byly připravovány už dříve). Jednou z nich je podklad pro diskusi publikovaný Wuppertalským institutem pro klima, prostředí a energii Deutschlands Vorreiterrolle auf dem Prüfstand Wie schützen wir die Menschenrechte im Treibhaus?
reklama
Autor je klimatickým poradcem ministra životního prostředí Martina Bursíka.
