Tomáš Kvasnička: NP Šumava omezuje terénní cyklistiku na základě pochybných pseudo-filosofických, pseudo-psychologických a pseudo-environmentálních argumentů
NP Šumava v textu mimo jiné tvrdí:
Cykloturista je ale na rozdíl od pěšího návštěvníka ochuzen o hloubku pocitu spojení s přírodou. Jeho pozornost je trvale rozptýlena nutností soustředění se na řízení kola, prožitky jsou kratší a povrchnější, jsou neustále přehlušovány novými. Kompenzací je radost z pohybu a euforie z vlastního výkonu, čehož lze ale docílit mimo území národního parku.
Tento filosofický přístup k jednotlivým pohybovým aktivitám upřednostňuje pěšího návštěvníka Národního parku Šumava a je v rámci turistického využití důležitým kriteriem při výběru cyklotras.
NP Šumava se tak pouští na velmi tenký led. Orgány ochrany přírodu tu nejsou od toho, aby rozvíjely filosofické úvahy o přirozenosti jednotlivých legálních typech přesunových prostředků svých návštevníků. Jejich hlavním úkolem je ochrana přírodního bohatství naší země. Ve vztahu k rekreaci to znamená, že by měly zajistit, aby pohybem návštěvníků nevznikaly neúměrné škody na přírodním prostředí. Měly by rozhodovat na základě vědeckých faktů a ne osobních názorů na technologie (které navíc vydávají za filosofii) a pseudo-psychologie. Pokud je cykloturista či terénní cyklista ochuzen o hloubku spojení s přírodou, pak je to právě proto, že ho NP Šumava svým přístupem vytlačila na lesní cesty určené pro provoz motorové lesní mechanizace. Prostředkem poznávání přírody pro pěší i cyklistické návštěníky jsou totiž právě komunikace, po kterých se pohybují. Jejich povaha má podstatný vliv na povahu přírodního zážitku.
Jediným kritériem pro usměrňování cyklistického provozu musí být vliv jízdního kola na přírodní podmínky. Přitom je potřeba přihlédnout k faktu, že cyklisté se pohybují po cestách a stezkách a ne volnou přírodou. Jejich vliv na životní prostředí je tedy především vlivem na stezky. Nezávislé vědecké studie ukazují, že za obecných podmínek nemají cyklisté na povrch cesty či stezky větší vliv než pěší návštěvníci. Tvrzení NP Šumava, že „z ekologického dopravního prostředku se […] za určitých specifických podmínek může stát zdroj ohrožení přírody“ je správou NELEGITIMNĚ aplikováno na celé území Národního parku. Pokud cyklisté poškozují přírodu pouze za určitých specifických podmínek, jejich provoz byl měl být regulován jen a právě jen v situacích, kdy tyto specifické podmínky nastávají.
NP Šumava dále tvrdí, že „erozní rýhy, vzniklé v důsledku narušení půdního povrchu koly cyklistů, nejsou procesem přirozeným“. To je pravda do stejné míry, jako fakt, že sešlap půdního povrchu pěšími turisty není procesem přirozeným! Erozní rýhy (ale také narušení povrchu podrážkami bot) vznikají především na špatně navržených a udržovaných cestách. Jejich jednoduchým řešením je přetrasování úseků tak, aby byly trvale udržitelné pro provoz cyklistů i pěších návštěvníků. Metodiku k takovým zásahům nabízí ČeMBA ve své publikaci Singltrek: Rekreační stezky pro terénní cyklistiku.[1] Zdá se však, že NP Šumava v zajetí svého „filosofického přístupu k jednotlivým skupinám návštěvníků“ raději podporuje ne-ekologické a nehorázně drahé asfaltování, jehož důsledkem jsou skutečné jizvy na krajině a jehož produktem jsou nudné a asfaltově černé podmínky pro cyklistiku. Příkladem budiž nová cyklistozka Gerlova Huť. Za peníze, které byly do tohoto pruhu asfaltu investovány, mohly být opraveny přírodě blízké cesty ve většině Národního parku tak, aby environmentálně, ale i společensky umožňovaly smíšený provoz cyklistů a chodců.
Bajkeři nejsou traktory! Pěší turisté se nevznášejí!
Bajkování není zločin! ČeMBA
[1]: Kvasnička, T. (2007). Singltrek: Rekreační stezky pro terénní cyklistiku. Praha: V Press.
Za informaci o podivném přístupu NP Šumava k terénní cyklistice ČeMBA vděčí členovi Danu Klimešovi. Jeho zamyšlení, text mapičky / letáku, její sken a tento článek naleznete na webu ČeMBy.
reklama
