Petr Kužvart: Nynější české poměry a občanská společnost

Zdá se, že článek Tomáše Tožičky „Pokud se nechceme stát ztracenou generací“ (LtN č. 40/2006) nepokládá za výjimečně zásadní pouze redakce Literárek. Zvolna se rozbíhá diskuse, která míří možná k nejdůležitějším problémům současné české společnosti. Málo se již dnes ví, že přímou předehrou listopadových událostí v roce 1989 bylo masové spontánní hnutí nespokojenosti na severu Čech pod tlakem smogové situace a zatajování úrovně znečištění ovzduší. Pokud koncem 80. let ekologické problémy hýbaly společností a oslovovaly širokou veřejnost, pak od roku 1992 se priority přesunují do sféry „ekonomické transformace“, která ve skutečnosti spočívala v několika masívních a velmi pochybných vlnách privatizace, které často charakterizovalo přímé zašantročení a odtunelování národního jmění. Tento proces měl s jistým zpožděním výrazné společenské důsledky: vzniká nová třída vlastníků a celá sociální struktura, do ekonomiky vstupuje zahraniční kapitál a postupně se stabilizují nové skupinové zájmy, nevyhnutelně úkolující a motivující politickou reprezentaci. Stabilizuje se politická scéna a politika se ukotvuje v podstatných ekonomických skupinových zájmech. To se postupně stále více projevuje v druhé polovině 90. let a počátkem tohoto desetiletí. Tehdy probíhá rovněž reforma veřejné správy, jež podřizuje prakticky veškeré úřednictvo vykonávající veřejnou správu v terénu lokálním politickým reprezentacím krajů, obcí a měst.

Místní samospráva se tak zvrhá ve vládu místních, autonomně fungujících oligarchií, jež se pochopitelně zájmově propojují s ekonomickou sférou a vytvářejí si natolik stabilizované postavení, že je periodicky se opakující volby již nedokáží ohrozit, probíhá pouze dílčí obměna osob, neohrožující kvalitu, kontinuitu a fungování lokální moci na krajské úrovni i na úrovni větších obcí a městských částí. Nevyhnutelnou součástí takto vzniklého systému je korupce, jež se stává systémovým rysem. Již nejde o dílčí osobní selhávání jednotlivců motivovaných zájmem na vlastním obohacení, ale o institucionalizovanou, skrytou aktivitu mafiánského střihu, kdy jde o financování politických subjektů a investice do setrvalosti systému.

Mechanické opakování různých voleb za okázalého nezájmu nadpoloviční většiny oprávněných voličů pracuje zřetelně ve směru stabilizace a stability dosažených pořádků a jejich nerušené kontinuity. Opakování volebních aktů za nezájmu veřejnosti je vyvažováno snahou omezovat a znevažovat zdola jdoucí, spontánní aktivity občanské společnosti: jaký mají mandát? Jen ať se pěkně jdou ucházet o mandát ve volbách! Jinak jde jen o samozvance – a kdo ví, kdo je za nimi a jaké zájmy vlastně hájí! Občas tyto útoky dosahují intenzity skandalizačních kampaní.

Mechanické opakování voleb, jakkoli uboze probíhajících, spolu s „tržní ekonomikou“, jakkoli švindlířskou a mafiánsko-lumpenburžoazní, to jsou rysy, jež jsou ze strany Západu vnímány jako nastolení žádoucích standardních demokratických pořádků. To je ovšem signál pro zahraniční nadace a další zdroje grantů, aby se přesunuly jinam, kde takové pořádky dosud nelze formálně konstatovat, tedy do Kirgizstánu, Kazachstánu či Mongolska. Takto u nás v posledních letech výrazně ubylo příležitostí k získání peněz na neziskové občanské aktivity. Proto se ocitají v problémech, zeštíhlují ještě více, omezují své aktivity a podléhají lákání soukromého sektoru. Přitom myšlenka, že když budou rozumné a budou se věnovat neškodným věcem, tak se jim nasype, získává na lákavosti. A tak se například významná původně environmentální nadace velmi úzce a zcela netransparentně napojí na velkou, nadnárodní stavební a developerskou firmu a propůjčí se k účinkování ve firemních, krotce a účelově ozeleňovacích kampaních. Očekává za svou spolupráci a „rozumnost“ výrazný růst svého kmenového jmění a tedy i vlastní rozvojovou perspektivu do budoucna.

Praktická politika a „měšťácká normalizace“
Praktická politika se činí. Před našimi užaslými zraky defiluje neuvěřitelný sled nejpokleslejšího intrikánství, čirého darebáctví, politického zneužití policejní práce, vydírání, podplácení a všech myslitelných alotrií. Vše je namířeno k prosazení „pravé vůle“ na zabezpečení vzniklého společenského pořádku na věčné časy.

Podívejme se například na smysl a fungování onoho „postkomunistického antikomunismu“, zastydlého, plného neupřímnosti a opožděných, o to srdnatějších gest. Vedle nepřeberného houští mindráků, bezradnosti i zcela oprávněných obžalob za zkažené životy a nevratné škody nelze přehlédnout prostou, chladnokrevně účelovou intriku proti politické a intelektuální levici, která má vést k zadupání všech, kdo si dovolí mít výhrady vůči reálnému kapitalismu českého střihu. Pro tyto účely je existence komunistické strany plné stalinsky orientovaných důchodců pravým požehnáním! Přes ni se dá přece tak krásně útočit na nepohodlné sociální demokraty, na nezávislé intelektuály kladoucí neodbytné a nepohodlné otázky. Na každého, kdo by si dovolil zpochybňovat „pravou vůli“ oligarchických vrchností a vše, co z ní následně povstává.

S úzkostí a obavou sleduji počínání lidí, kteří se do politiky dostali pod hlavičkou Strany zelených. Jejich zastydlý, křečovitě manifestovaný antikomunismus, jejich dojemnou příchylnost k antiekologické politické pravici. Má obava spočívá v tom, že během nedlouhé doby skončí jako mírně a jen povrchně nazelenalá ODA nebo US, plně integrovaná do stávajícího politického systému a plně participující na jeho trapnostech, švindlech a selháních. Velmi bych si přál, abych se v tomto mýlil! Jak rád bych věřil, že je právě toto naděje na změnu!

Celkový vývoj této společnosti v posledních zhruba osmi letech lze charakterizovat jako postupnou „měšťáckou normalizaci“, kdy jsou krok za krokem eliminovány „excesy a dysfunkce“ přechodného období (1989 – 1995) a odbourávány nepohodlné demokratizující prvky, některé dokonce i z dob předlistopadových.

Postupně se nám s „měšťáckou normalizací“ zjevuje pravá podstata těchto aktuálních společenských pořádků: produkce a soukromé přivlastňování maximalizovaného zisku za každou cenu a bez zbytečných ohledů!

Environmentalistické aktivity nejsou samozřejmě vůči „měšťácké normalizaci“ imunní. Dostávají se do problémů. Stávají se navíc terčem diskreditace ze strany médií ochotně posluhujících mocenským „elitám“, oligarchii, jež drží reálnou moc. Tendence jít ke kořenu problémů je lákavá, ale nikdo vás nepodpoří, v boji s nezměrnou přesilou establishmentu budete stát sami, bez prostředků, jež by stály za řeč, a ještě vám budou sprostě spílat a pomlouvat vás. Není divu, že se do toho moc lidí nehrne. Daleko pohodlnější je vyjednat si bohaté sponzorování ze zahraničí nebo z podnikatelské sféry na aktivity, které nikoho nepozlobí. Na krotké ozeleňovací aktivity: tu se upraví parčík, tam přibudou lavičky, onde se uspořádá rádoby demokratická výměna názorů mezi občany a zástupci vrchnosti. A v sousedství se přitom třeba chystá kolosální a barbarský dálniční průraz městem, který bude mít zničující a již nenapravitelné následky – ale tomuto drsnému problému se pro jistotu vyhneme, abychom do něčeho nešlápli a někdo mocný se na nás nezamračil. Bohužel, toto se děje.

A aby toho nebylo málo, přichází na pomoc tomuto konformnímu establišmenťáctví i „teoretická fronta“ - sociální ekologové a humánní ekologové všeho druhu a zaměření. Převážně se zaměřují na propagování krotkého ozeleňování reálného kapitalismu a na hledání rádoby nadějných momentů v jeho vlastním vývoji. Symbolem takového přístupu může být falešný přelud „ekologického auta“, které již nebude poškozovat prostředí. Ale časté je i hledání oněch často zcela periferních ostrůvků snad i pozitivní deviace od většinového životního stylu nebo ekologizačních snah či tendencí přímo v podnikatelské sféře. Je to takové hauzírování s nadějemi, povětšině planými, bývá to útěšná cesta malých změn v naději, že postupně povedou k proměně celku a jeho vztahu k prostředí. Nicméně se tím dá obstojně živit a dokonce na tom dělat docela fešné profesní, ba vědecké kariéry.

Systém reálného kapitalismu má tu obrovskou výhodu, že je schopen vstřebat, přizpůsobit si a zmetabolizovat i své kritiky. Tím spíše pro něj není problém koexistovat se sociální ekologií, pokud je dostatečně konformní. Nekonformním výhonkům stačí odepřít zálivku a povětšině pak uschnou samy. Tento systém ovšem vějičku nadějí konformní sociální ekologie s mlžnou clonou její intelektuální produkce dokonce potřebuje. Ukolébává totiž většinovou společnost v tom, že problémy se řeší a nic zlého se vlastně neděje.

Mé dvacetileté poznání vývoje v této zemi spojené s intenzívní účastí v environmentálních kauzách mne poučily o tom, že reálný kapitalismus dovolí jen takovou ochranu prostředí, která nebude omezovat jeho nejvlastnější podstatu, tedy rozšířenou reprodukci a oběh kapitálu, plodícího co možná maximální a trvalý soukromý zisk. Jde o ekonomický systém životní prostředí bez ohledů devastující a vysávající, pružně se ovšem přizpůsobuje podmínkám a přesunuje své aktivity po povrchu planety. Zisk je pak přivlastňován zpravidla jinde, než kde pro jeho výrobu bylo nebo je prostředí zatěžováno či exploatováno. Dokud bude tento koloběh schopen rozšiřování a reprodukce, bude systém fungovat. Pokud systém funguje, může si dovolit investovat i do ochrany prostředí, a to tam a natolik, kde a nakolik to neohrozí jeho fungování, nebo kde to dokonce může reprodukci kapitálu dílčím způsobem i pomoci.

Pokud by se však měla zastavit šílená, akcelerující antropogenní devastace a degradace biosféry, bylo by nutno rozsáhlá a pronikavá opatření k jeho ochraně odvozovat nikoli od ochoty systému, ale od nezbytnosti důsledně ochránit stávající přírodní zdroje a ekosystémy, případně pro ně vytvořit dlouhodobě vhodné podmínky k postupné přirozené regeneraci a rehabilitaci. A to je právě ten problém. Tohle nemůže reálný kapitalismus nikdy dopustit. Mezi prováděnými ekologizačními kroky a objektivně nutnými opatřeními k zastavení devastace zeje široká propast nepřijatelnosti, překročitelná jen přes mrtvolu reálného kapitalismu!

Co tedy dělat?
Odstranění či principiální proměna reálného kapitalismu je v českých poměrech i ve světě nespornou nutností. Žádný konec dějin se nekoná a jejich příští dějství bude pravděpodobně zrovna o tomto. Nicméně změna dnes není na pořadu dne.

Proto je nutno v naší stále se zhoršující situaci vzít demokracii vážně, požadovat, aby nebyla vykostřena, formalizována a redukována na pouhý volební akt - tuto trapnou přehlídku marnosti a beznaděje. Je nutno zdola posilovat demokratické mechanismy a podporovat vznik nových sociálních hnutí. Je nezbytné politický establishment usvědčovat z pokrytectví a nedemokratičnosti. Darebáctví nazývat darebáctvím, jak si zasluhuje.

Pěkně se to píše, ale při tom je nutno mít na paměti, že reálný kapitalismus v rozvinuté společnosti dělá z lidí izolované, v konzumerismu zabořené, sobecky jednající jedince, kteří přičinlivě kutálejí a nabalují své kuličky lejna a je jim úplně jedno, pokud se v sousedství děje jakákoli nepravost - dokud se nedotkne jich samých. Pak řvou a bědují. A ostatním je to samozřejmě jedno. Jich se to přece netýká... Vzdorovat této záludné společenské devastaci bude stejně obtížné, jako nezbytné.

Tyhle věci bychom neměli vzdávat, i když jde dnes vývoj zřetelně od špatného k horšímu. Není všem dnům konec!

---

reklama

---