Jiří Svoboda: O „inteligentních“ sítích trochu při zemi
Hned na úvod se však autor dopouští taktické skrčky, kdy sice připouští nasazení množivých jaderných reaktorů IV. generace, ale v Tabulce 1. uvádí dobu 5,4 roku, po kterou by světové zásoby uranu pokryly celosvětovou spotřebu primární energie při nemnoživém štěpení. Jelikož je při množivém štěpení uran využit pro energetické účely přibližně 60krát lépe, mělo by v Tabulce 1. stát 300 let místo 5,4 roku. To by však změnilo pohled na celou věc a autorům publikace by se to zřejmě nehodilo.
Autor vidí obrovský potenciál v údajně prověřené technologii koncentračních slunečních elektráren, které mohou být instalovány na pouštích a polopouštích; elektřina by se pak transportovala například ze Sahary do Evropy pomocí stejnosměrných vysokonapěťových sítí. Co se stane při písečných bouřích nebo odhad nákladů na přivedenou kilowatthodinu však, bohužel, autor neuvádí. Pokud však nemáme ani ponětí o rizicích a nákladech, je docela nezodpovědné budovat na takových myšlenkách vize o budoucnosti.
Využívat obnovitelné zdroje ve stále hojnějším počtu a věnovat se jejich výzkumu a vývoji je bezesporu chvályhodné a jistě je správné i přemýšlet, jak zajistit energetickou bezpečnost při narůstajícím podílu na počasí závislých OZE. Autor zde správně argumentuje, že jediný OZE se schopností vyrovnávat kladný rozdíl mezi aktuální poptávkou a výrobou elektřiny je biomasa, jejíž potenciál je však zcela nedostatečný. Je proto potřebné přemýšlet o tom, jak je možné využít k vykrytí rozdílu mezi aktuální poptávkou a výrobou elektřiny „inteligentně“ řízených decentralizovaných zdrojů elektřiny. Pojem „inteligentní“ je zde systematicky dáván do úvozovek, protože k řízení sítě zřejmě bude použit jen nějaký člověkem zadaný algoritmus bez vlastní inteligence.
Autor označuje dnešní přenosové a distribuční sítě jako „pasivní“ a přirovnává je k jednosměrným silnicím, neboť transportují elektřinu z centralizovaných elektráren k decentralizovaným spotřebitelům. Viní současné provozovatele distribučních sítí, že existují případy, kdy nejsou ochotni připojit malý decentralizovaný zdroj k síti, kdežto v případě velkých centralizovaných zdrojů tak vždy učiní. Autor zřejmě považuje za správné, aby každý, kdo si dá na chatě hluboko v lesích na střechu pět fotovoltaických panelů, měl právo připojení k distribuční síti. Autor jakoby nevěděl, že existuje Zákon č. 180/2005 o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, který ukládá povinnost distribučním společnostem vykupovat elektřinu z OZE a stejně jako spotřebitelé mohou i výrobci využívat dvousazbový tarif. Autor také jakoby nevěděl, že přenosová síť k nám občas přivane přebytečnou elektřinu z větrníků severního Německa a naši energetici se s tím dokážou vypořádat. A že by autor nevěděl, že každým elektrickým vedením lze výkon přenášet oběma směry, to se mi ani nechce věřit.
Předpokládejme, že za možná dvacet let se stanou fotovoltaické panely či malé větrné turbíny natolik levné, že bude rentabilní je instalovat na budovách. Pak je jistě správné, aby veškerá elektřina těchto zdrojů byla využita a její přebytek byl přes distribuční případně přenosové sítě přerozdělen. V zásadě by neměl být problém pro distribuční sít přijmout stejný výkon jako je nasmlouvaný výkon dodávky (typicky 10 kW na rodinný dům). Až potud tedy není důvod, proč by současné „pasivní“ sítě nevyhovovaly.
Potřebu „inteligentní“ sítě autor zdůvodňuje předpokladem, že v dohledné době bude většina z našich 4 milionů domácností disponovat zdrojem elektřiny o výkonu řádově 1 kW. Půjde pravděpodobně zpočátku o malé plynové kogenerační jednotky s možností operativního spuštění a odstavení, čímž se výrazně přispěje k vyvážení mezi poptávkou a výrobou elektřiny. Podmínky, které umožní operativní řízení takových zdrojů, však autor nezmiňuje.
Zkusme zhodnotit reálné možnosti, které nám nabízí nejbližší budoucnost v oblasti operativně řízených zdrojů. Dnes se již poměrně dost ví o pasivních domech a jejich teplotním chování. Pasivní dům má velmi nízkou spotřebu energie na topení a má obrovskou tepelnou setrvačnost. I v největších mrazech vychladne pasivní dům za den bez topení asi o 1°C. V takovém domě stačí topit jen několik hodin denně, aby byl zajištěn komfort bydlení. Pokud tedy budeme stavět nové domy v pasivním standardu a panelové domy zateplovat také na pasivní standard, mohou být tyto domy vytápěny operativně řízenými plynovými kogeneračními jednotkami. Již dnešní „pasivní“ síť umožňuje operativní řízení kogeneračních jednotek v dvousazbovém režimu, ale jistě by bylo uvítáno i „inteligentnější“ řízení ve vícesazbovém režimu. Základní překážkou pro nasazení operativně řízených kogeneračních jednotek tedy není současná úroveň sítí, ale skutečnost, jak stavíme a zateplujeme domy. Dnešní realita je bohužel taková, že pasivních domů máme u nás možná pár desítek a zateplený panelový dům na pasivní standard u nás dosud neexistuje. Pokud se situace drasticky nezmění, zůstane v budoucnu myšlenka operativně řízených kogeneračních jednotek z velké části nevyužita.
Jiná možnost jak využít „inteligence“ sítě je na straně spotřeby. Mnohá hospodyňka by zřejmě byla ochotna tolerovat, kdyby ji pračka sama vyprala, či myčka sama umyla v době, kdy je elektřiny nadbytek, a tudíž je i nejlevnější. Téměř bezproblémový by mohl být i provoz „inteligentních“ mrazniček a ledniček, které by si samy v době levného proudu „předmrazily“. Dá se tedy předpokládat, že denně můžeme takto řízeně spotřebovat v každé domácnosti kolem 2 kWh.
Nejsem si jist, zda je správný přístup environmentalistických organizací, když zadávají svým spřízněným organizacím různé studie na vizionářská témata, a aniž by tyto studie nechaly proběhnout laickou a odbornou oponenturou, již přímo ve studiích nechávají žádat autory, aby docházelo k novelizacím stávajících a vytváření nových zákonů. Počet decentralizovaných zdrojů jistě poroste a majitelé distribučních a přenosových sítí na to musejí nějak zareagovat, zvláště tehdy, je-li u nás povinný výkup elektřiny z ekologických zdrojů již uzákoněn. Operativně řízené decentralizované zdroje a spotřebiče mohou v budoucnu představovat významný přínos pro stabilizaci sítě a zvýšení energetické bezpečnosti. Bude tedy především v zájmu majitelů distribučních a přenosových sítí tyto zdroje a spotřebiče maximálně podporovat. Úkolem dneška tedy není radit majitelům distribučních a přenosových sítí, jak je mají „zinteligentnit“, nýbrž zajistit vhodné podmínky pro možné nasazení operativně řízených zdrojů – to znamená stavět a rekonstruovat domy v pasivním standardu a tím současně vyčerpat i celý potenciál úspor při zateplení budov.
Není, myslím, dobré vytvářet a snažit se prosazovat zdánlivě sofistikované vize pro vzdálenou budoucnost a přitom ignorovat ta nejefektivnější řešení pro nejbližší budoucnost a jejich možné souvislosti. Stejně tak asi není dobré vyzývat k diskusi a pak se do diskuse nezapojit.
Přečtěte si reakci Ivana Beneše.
reklama