Martin Konvička: O motýly přece (skoro) nejde

Našince vždycky překvapí, když s ním kolegové polemizují v otázkách, které sám pokládá za dávno vydiskutované, alespoň v rámci společného oboru - říkejme mu třeba ochrana přírody. Hovořil jsem tak nesrozumitelně (viz rozhovor s Martinem Konvičkou zde), dělá si vyzyvatel legraci, nebo je opravdu tak zoufale neinformován? Výtky kolegy Neustupy (viz reakce Jiřího Neustupy tady) vypadají na všechny tři možnosti, takže ještě jednou a polopatě. Nikde a nikdy jsem nevolal po návratu k roku 1900 ani žádnému jinému Zlatému věku. Volám-li po managmentu rezervací, potažmo krajiny, ve prospěch biologické rozmanitosti, pak k tomu naopak chci využít všech myslitelných a realisticky využitelných přístupů - od staromilců s ovečkami, přes křovinořezové firmy, až k rozumně nastaveným zemědělským dotacím a spolupráci s developerskými firmami. Tedy vše jiné než sentimentalismus. Nejsem v tom sám, navlas stejně přemýšlí většina vlivných hlav moderní ochrany přírody, tedy ti pánové, co píší učebnice. Důvodem, proč moderní ochrana přírody odvrhla - až na vzácné výjimky, jako jsou jádra národních parků - sny o klimaxech a bezzasáhovosti, není nechuť k přírodě bez lidí, ale obrovská zodpovědnost. Sny o přírodě bez lidí totiž nefungují.

O ochuzování středoevropské fauny a flóry dnes víme dost na to, abychom je srovnávali s extinkčními kataklyzmaty. Opravdu nejde o 18 vyhynulých denních motýlů. Stejné neštěstí postihuje všechny bezobratlé, pro něž disponujeme rozumnými daty. Mizející druhy nic nenahrazuje, snad až na hrstku generalistů, kterým se daří skoro všude. Na 18 ztracených motýlů k nám připutovali dva, v jiných skupinách to není jiné. Co hůř, nevymírají exoti z okrajů areálů, ale zástupci fauny listnatých lesů nebo panonští endemité.

Na přírodu ponechanou bez zásahů se věřilo někdy do 70. let - se známými a nedozírnými následky zejména pro bezlesá stanoviště, kde se důsledky opuštění projevily nejdřív. Jenže při dělení světa na les a neles jsme trochu pozapomněli na klíčovou otázku, kdeže by rostla a žila ne-lesní biota bez lidského vlivu. Dnes vcelku spolehlivě víme, že právě v lesích - respektive v té někde skoro lesní a jinde jen křovinaté či dokonce travnaté savaně, jež by pokrývala většinu evropského vnitrozemí. Lesy bez člověka by byly řidší, protkané proměnlivou mozaikou bezlesí. Jistě by obsahovaly i stinné partie, ale ne všude a ne pořád. V krajině bez lidí by operovala spousta jiných, někdy nedoceňovaných faktorů - velcí býložravci, ekosystémoví inženýři typu bobra, povodně, požáry, přemnožené bekyně a obaleči. Po tisíciletí provozované lidské aktivity jako lesní pastva, sběr klestí či vypalování jen plynule nahradily přirozeně působící procesy. Kytky a zvířata řídkých lesů, luk či stepních strání nejsou nějací post-neolitičtí přivandrovalci. Jsou zde doma.

Mýlka s rokem 1900 vznikla pravděpodobně z toho, že někdy po tomto datu začalo zprůmyslněné zemědělství a lesnictví rozbíjet jemně zrnitou mozaiku stanovišť, jež v lidmi osídlené krajině dokázala, právě díky té jemnozrnnosti, udržet diverzitu doby předzemědělské. Odtud i nedorozumění s Libickým luhem. Ponechat jej bez zásahu a současně udržet jeho druhové bohatství lze, to by ale musel zaujímat celé Polabí včetně neregulovaných řek, náplavů, praturů a bobrů. Ne že bych nebyl pro, jenže vystěhování Poděbrad a Hradce Králové jaksi není možné, takže nezbývá než využít potenciál současné rezervace - čili zde obnovit tradiční typy hospodaření, jak zde operovaly od příchodu člověka někdy do 20. let minulého století. Současné "nezasahování" zcela zglajchšaltovalo ekologické podmínky - vymření řady druhů je právě zde dobře zdokumentováno.

Zbývá argument konfliktem diverzit. Prý existují druhy, jimž vyhovuje onen zastíněný pseudoprales. Jistěže existují. Jenže pro světlý les hovoří i organismy, jejichž nároky kolega Neustupa tolik hájí. Stanovištní preference xylofágních brouků v lužním lese, sledované kolegy Vodkou a Čížkem, vypadají, jako by si je Konvička vymyslel. Většina druhů starých stromů vyžaduje osluněné staré stromy. Totéž platí pro půdní mezofaunu, tedy žoužel jako stonožky a mnohonožky. K houbám snad tolik, že některé ustupující druhy lze podpořit právě hrabáním steliva (viz Baar & Kuyper, Restoration Ecology 6, 227-237). Takže zbývají protistové a háďátka - o nichž ale, jak Neustupa přiznává, skoro nic nevíme.

Čímž jsme u jádra pudla, a sice u důkazního břemene. Pošetilost tradičních ochranářských doktrín jsme pozorovali nejprve na motýlech ne proto, že by motýli byli divní, ale protože o nich víme víc než o jiných skupinách. Jenže shodné nároky má kdekdo. Zůstaneme-li u nížinných lesů, pak jsou na jedné misce vah desítky druhů, jejichž nároky známe, a tisíce, kde je intenzívně tušíme, včetně atraktivních motýlů, orchidejí a ptáků. Potřebujeme sakra pádný důvod, proč dát přednost sinicím či háďátkům, o jejichž nárocích nevíme nic. Dokud se o nárocích háďátek, prvoků a podobné žoužele nedozvíme něco uchopitelného, pak na ně sice musíme brát ohledy (osobně jsem absolutně pro ponechávání části nížinných lesních rezervací samovolnému vývoji), ale nemůžeme na nich stavět dalekosáhlé strategie. Pro začátek by bylo dobré najít v některé z těch opomíjených skupin skutečné specialisty hustých nížinných lesů - a srovnat stav s pozůstatky lesů řídkých. Troufám si hádat, že v hustých lesích nenajdeme nic moc, v minulosti vzácný biotop na sebe stěží nabalil nějakou extra diverzitu.

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 11/2007.

---

reklama

---