Marek Banaš: O sjezdovkách, Jeseníkách, ochraně přírody a jejím smyslu
Všechny sjezdovky pod Pradědem ve středisku Ovčárna se dnes nacházejí na území národní přírodní rezervace Praděd, založené v roce 1991 spojením několika již dříve existujících přírodních rezervací (vzniklých v 50. - 60. letech). Právě v tom leží jablko sváru. Podle zákona musí mít totiž každé podobné zařízení jako je sjezdovka či lyžařský vlek udělenu výjimku, která jej opravňuje k provozu, a to za předpokladu, že daná činnost nepoškozuje přírodu. Na jedné straně tedy máme sjezdové tratě, které každou zimu navštíví více než sto tisíc lyžařů, což zákonitě způsobuje tlak na přírodu, na druhé straně tu skutečnost, že tito návštěvníci se pohybují v území nejpřísnější ochrany přírody, které u nás existuje. Někteří navrhují tento střet řešit "jednoduše" - rezervaci zrušit, zmenšit, nebo rozkouskovat. Bylo by takové rozhodnutí moudré?
Pradědská rezervace patří k tomu úplně nejcennějšímu, co nám může nabídnout horská příroda na našem území. V řadě ohledů nemohou kupříkladu jesenické tundře "konkurovat" ani poměrně blízké Krkonoše. Jeseníky jsou prostě jiné, po všech stránkách. Vyvíjely se jako vlastní "ekologický ostrov", na němž nalézáme unikátní přírodní fenomény. Patří mezi ně i druhy a společenství druhů, které se neobjevují nikde jinde na světě (říká se jim endemity, a že jich není v Jeseníkách zrovna málo), nebo je najdeme až v daleké Skandinávii, předaleké Sibiři či velehorských Karpatech.
Desítky let jsou v zaprášených a notně přetížených šuplících plánovačů schovány plány na to, jak "zvelebit" Jeseníky novými lanovkami, rychlostními silnicemi, sportovními areály velkých rozměrů, přehradami atd. Tyto plány čas od času vyplavou ze šedých skříní na povrch a straší nás svou vytrvalostí, ale i obludností. Na rozparcelování či zmenšení rezervace(í) také již dychtivě čekají "dřevotěžařská", silniční a další lobby, vždyť co může být lepšího, než přes hřeben či Velkou kotlinu vést lanovku, v jesenických "pralesích" zbudovat nové zářezy pro lesní silnice, či vystavět nový hotel přímo na jesenickém hřebeni?
Málokdo například ví, že dnes kritizovaná přečerpávací vodní elektrárna na Dlouhých stráních, která na velmi dlouho (navždy?) nechala hlubokou jizvu v jesenické krajině, měla mít svého sourozence na protějších hřebenech poblíž vrcholu Břidličné, v jedné z nejcennějších a nejkrásnějších částí Jeseníků. Obec Bělá pod Pradědem by zase ráda ve svém katastru zbudovala přes 30(!!) lanovek, vedoucích směrem do nitra jesenických kopců. Lanovky na nejvyšší moravskou horu jsou také již desítky let starým evergreenem. Nahrazení čmoudících autobusů by jistě bylo záslužné a potřebné, ale více než desetinásobná návštěvnost vrcholové části(!!), ke které by následně docházelo (včetně nových hotelů, bufetů, WC atd.), je pro plošně malou a izolovanou přírodu nejvyšší části Jeseníků příliš velké sousto. Navíc silnice na Ovčárnu a Praděd se čmoudícími autobusy se nestane minulostí, třeba už jen proto, že určitě ne každý bude chtít zaplatit velkou sumu za lanovku, ale radši použije "starý, dobrý a hlavně levný autobus", a turistické chaty zde také potřebují žít, být dále zásobovány (to však neznamená, že autobusy nemohou jezdit např. na plynový pohon). Samozřejmě, že zdaleka ne všechny plány na výstavbu nových hotelů, lanovek či sportovišť v Jeseníkách jsou z gruntu špatné, naopak, v horách mají v rozumné velikosti své místo a pro region a jeho obyvatele jsou obživou. Podstatná je jejich lokalizace. Zákonitě jiný bude tedy pohled na podobné stavby v centrální části, při nejvyšších horských hřebenech, v nejvíce zranitelném a zároveň vzácném přírodním světě, a jiný v nižších částech či na periferních hřebenech.
Nevím, zdali tlakům na kouskování rezervace či výstavbu nových středisek napomáhají spíše snahy zastánců či odpůrců sjezdového lyžování na Ovčárně. Domnívám se, že to ani není podstatné. Ať však dopadne současný spor o dvě sjezdové tratě na Ovčárně jakkoliv, jedno je jisté - tlak na "dobývání" nejcennějších přírodních lokalit, zmenšování či dělení rezervace(í) bude přetrvávat dále.
Dá se však jít i jinou cestou. Lidé, návštěvníci, chtějí přirozeně vidět a zažít vzácnou a divokou přírodu na vlastní kůži. Neustálé desítky různých zákazů, příkazů a nařízení nám komplikují život, jsou protivné, často hloupé, lidé jim nerozumí či nevěří a právem se ptají: "Pro koho a proč přírodu vlastně chráníme?" Odpověď je, zdá se, celkem jednoduchá. Ochrana přírody nejednou bohužel zakazuje i to, co by zakázáno být nemuselo, to, co ji v očích široké veřejnosti paradoxně škodí. Není snad jiná rozumná možnost, jak dlouhodobě účinně chránit přírodu, než ta, že do smyslu její ochrany hluboce vtáhneme širokou veřejnost. Jedním z nezbytných předpokladů je umožnit lidem, návštěvníkům, hlubší a niternější poznání toho, co se v nejcennějších místech vlastně chrání, jak a proč, možnost nejenom nahlédnutí "pod pokličku", ale také ochutnání a vlastní kuchařskou (spolu)tvorbu. Zdaleka ne všechny přírodní lokality musí být uzavřeny před návštěvníky, naopak, doprovody s průvodcem, tématické pozorování přírody s výkladem, otevření lokality v určitém období roku, v jinak přísně chráněném území, bohaté a podrobné terénní značení a informace, to vše jsou cesty, po kterých je nutno jít, jinak česká ochrana přírody (nejen v Jeseníkách), byť s velkou tradicí, pohřbí sama sebe a věřte, že ji nikdo litovat nebude.
reklama
