Miroslav Zetka: Odpady je nutné vykupovat
Jsem nepřítelem "plastiku", jak všeobecně nazývám veškeré umělé hmoty. Je pravda, že kolem sebe věci z "plastiku" mám, což mi není dvakrát příjemné, ale jejich množství omezuji na minimálně nutné množství. Jsem asi zaujatý, ale nepochopím argumenty o ekologičtější výhodě plastických (chemických) hmot před hmotami víceméně přírodními (sklo, papír aj.). Kolik energie, vody a lidské síly musí být vynaloženo pro získání základních surovin pro výrobu umělých hmot, ze kterých jsou později za další velké spotřeby energie a vody vyráběny námi v gigantickém množství žádané plastické umělohmotné obaly. Při jejich výrobě vznikají silně toxicky jedovaté látky, kdy jen minimální jejich množství (řádově v mikrogramech) může způsobit otravu s následkem smrti. I samotná recyklace umělých hmot není úplně čistá, je sice pravda, že recyklace skleněných obalů je náročná na spotřebu vody z důvodu jejich vymývání, ale stejný problém řešíme u recyklace umělých hmot, kdy je nutné již jednou roztříděný odpad znovu důkladně roztřídit, zbavit víček a etiket a následně před samotným recyklačním procesem "umýt". Nechci tímto obhajovat proces výroby skla a papíru jako "čistý", vždyť i při výrobě papíru se mnohdy používá chlor, který je zařazen ve skupině nejjedovatějších látek, které člověk kdy vytvořil, chci jen říci, že se mi nejeví něco, co je ve své podstatě 100 % chemického původu, označovat jako ekologicky přínosnější než např. již zmíněné papír a sklo.
Myslím, že dříve (před rokem 1989) provozovaný systém výkupen sběrných surovin a vedle toho paralelně fungující koloběh zálohovaných vratných obalů byl velice promyšlený a pro životní prostředí a úspory přínosný. Tyto aktivity měly dlouhou tradici, byly zažité, a tak národu přišlo automatické třídění a odevzdávání recyklovatelného odpadu do sběren. Tyto zažité aktivity byly však příchodem "jiného myšlení a uvažování" násilně přerušeny jako něco zbytečného, nevýhodného dalšího trvání. Národ si odvykl podobných věcí a zpohodlněl tak, že jen těžko je mu ukazován návrat k něčemu, co bylo označeno za "špatné", a nyní je vyzdvihováno jako jediné řešení krize, která se nevyhnutelně blíží. Jen těžko si zvykáme na opětovné třídění a recyklaci odpadů, které pro nás znamenají jen nutné zlo, důsledek našeho bytí, s kterým chceme mít pramálo společného, v budoucnosti by však pro nás mohly být zlatým dolem pro získávání vzácných surovin usnadňujících nám další (nejen) materiální rozvoj. V současnosti končí na skládkách něco málo pod 60 % vyprodukovaných obalů, 20 % se spaluje a stejné množství recykluje, což je podle mého žalostný stav. Velice smutný je i fakt, že české sklárny dovezou ze zahraničí ročně minimálně 70 tisíc tun skleněných střepů díky neschopnosti našeho trhu zajistit je z vlastních zdrojů, kde je to jen něco kolem 15 tisíc tun ročně. Skleněné střepy jsou dosti žádanou surovinou, protože značně snižují energetickou náročnost sklářské výroby, v podmínkách České republiky však nejsme schopni potřebné množství sesbírat, a tak velká část tohoto drahocenného materiálu končí nezúžitkováno na skládkách.
Tento náš přístup nahrává výrobcům obalů přenášejícím své závazky vůči likvidaci obalů, jejichž jsou producenty, na spotřebitele. V tržní společnosti se předpokládá, že likvidaci odpadu logicky musí zaplatit ten, kdo odpad vyprodukoval, tedy výrobce, praxe v České republice ukazuje stav poměrně jiný. Z výrobců přecházejí závazky na spotřebitele, ti je přenášejí na obce, které jsou pak nuceny z vlastních rozpočtů samotnou likvidaci odpadů financovat, v důsledku čehož vzrůstají poplatky za odvoz popelnic přeplněných plastikovými obaly. Z toho plyne další důsledek dominového efektu, kdy se někteří spotřebitelé chrání před vysokými poplatky za odvoz popelnic tím, že zkrátka některé části svého odpadu zlikvidují ve svých domácích podmínkách. Nejčastěji to bývají právě umělé hmoty, které končívají v domácích topeništích či na ohništích. Při tomto spalování dochází díky nedokonalému hoření a nedostatečnému okysličování hoření samotného k vytváření vysoce jedovatých spalin (např. dioxiny a ftaláty). (O tomto tématu nebudu se dále rozepisovat, neboť by zabralo minimálně plochu několika celých sešitů typu REFLEXu).
Třídění a recyklace nejsou u nás podporovány ani politicky, ani společensky, velkou úlohu v řešení tohoto nedostatku zajisté zastoupí média, ale o jejich objektivnosti a nestrannosti se mnohdy dá pochybovat. Je nutné osvětovými programy nám lidem důkladně ukázat způsoby výroby umělých hmot se všemi jejich aspekty, způsoby použití, které máme mnohdy tak zažité, že si je ani v nejmenším neuvědomujeme. Proč jsou nám například v masně baleny "jednorázové" potraviny do obalů přírodou prakticky nezničitelných? A konečně je nutné ukázat veškeré následky jejich používání, s veškerými jejich pozitivními i negativními (a to hlavně) dopady na životní prostředí. Nakládání s odpady, jejich likvidace nebo v lepším případě recyklace, jsou témata na velkou diskusi, kterou je nutné otevřít a veřejně o nich hovořit. Osvěta bude v naší konzumní společnosti dosti náročným úkolem, bude velice těžké zpohodlnělému, lenivému obyvatelstvu ukázat cestu, kterou by se mělo ubírat, aniž by za sebou zanechávalo nesmazatelné stopy laxního přístupu k přírodě jako celku. Nemohu si pomoci, ale stále se mi jeví jako nejlepší způsob nakládání s odpady, pokud to využití umožňuje, jejich vykupování (koloběh zálohovaných vratných obalů), kdy by měla být již v ceně obalu zakalkulována cena na jeho opětovnou dopravu, vyčištění a přípravu na opětovné použití do dalšího oběhového cyklu. Toto by se vztahovalo jak na obaly skleněné, tak na obaly "plastikové", v některých případech možná i papírové aj. Mohlo by to společnost motivovat a přimět k vracení obalů v obchodech, namísto jejich zahazování do popelnic, protože dosavadní průběh sběrů jednorázových odpadů formou dobrovolně tříděných odpadů je dosti neefektivní.
reklama
