Jiří Neustupa: Oprava, správa a ochrana přírody

Tedy - ve skutečnosti se jedná o opraváře, v lepším případě pak o hospodáře. Oprava přírody je dnes v našich chráněných územích hojně provozována. Projevuje se zejména tím, že pro nějaké území je arbitrárně stanoveno, jaká tam má být příroda. Třeba louka jako koncem 19. století, kdy se v naší krajině obecně hodně páslo. Nebo rybník s lekníny z doby první republiky. Vůbec doba mládí našich dědečků je pro tuto činnost oblíbená. Antropologové tvrdí, že podobný fenomén se vyskytuje i v jiných kulturách: lidé mají z nějakého důvodu pocit, že nějak nejlíp bylo vždy v době, o které vyprávěl ještě jejich dědeček, a že by tak zase být mělo. Jsou i výjimky. Například v Českém ráji se prý snaží znovu vytvořit barokní krajinu. Jiří Sádlo správně poznamenává, že sice barokní, ale s asfaltem, břizolitem, dráty elektrického vedení a šmouhami po letadlech na obloze. Probůh, proč zrovna barokní? Proč ne třeba renesanční nebo jakoukoli jinou?

Ilustrační kresba: Karel Stibral/EkoList

Opravář přírody se ovšem nespokojuje s udržováním nějakého kusu přírody v barokním či jiném požehnaném stavu. Typickým projevem jeho činnosti je vylepšování. Oblíbené jsou na řadě míst rybníčky a tůňky. Máme louku, kterou jsme vyrvali přírodě pokácením desítek stromů? Výborně, tak na ni ještě frkneme tři umělé rybníčky. Aby tam byly také žáby. Máme rašeliniště? Tak párkrát přehradíme potůček, aby se to tam trochu rozlilo. Opravářská činnost tohoto typu je provozována i v nejpřísněji chráněných a nejcennějších rezervacích včetně třeba biogenetických center Rady Evropy. Důležitým aspektem opravy přírody je to, že se jedná o činnost povýtce v podstatě nereflektovanou. Ptáte-li se po příčinách opravářských zásahů, dozvíte se, že je to teď jednak takové hezčí, jednak že jde o blíž nespecifikovanou a většinou blíž nestudovanou biodiverzitu (ta je totiž naprosto dominantním podílem tvořena nejrůznějšími mikroorganismy a půdními bezobratlými, o nichž se ovšem obecně téměř nic neví). Oprava přírody se podobá raným aktivitám ochránců kulturních památek v 19. století. Příkladem může být třeba Karlštejn. Gotický hrad? Výborně, ale ta střecha by se měla vylepšit. Takže přiděláme střechu. Aby se nám tak nějak "goticky" líbila. Antický chrám? A takhle pomalovaný? Antika má být přece bílá. Takže ty čmáranice omlátíme, ať nám to tu nekazí.

Památková péče ovšem ve 20. století vyvinula koncept, který můžeme nazvat "konzervace vybraného". Jakoby "navždy chráněno" je vše, co bylo uděláno v nějaké epoše nejlépe před technickou revolucí. Máme gotický hrad, renesančně a barokně trochu upravený? Výborně, tak ho vyfotíme ze všech stran a postaráme se, aby se na něm už v budoucnu nikdy nic nezměnilo. I takzvaná ochrana přírody se s jistým zpožděním (jedná se totiž ve své většině o činnost mladší, než je ochrana architektonických památek) dostala do tohoto stadia. Je to stadium správy přírody, které je pro takzvané ochranáře dnes alespoň teoreticky základním konceptem jejich aktivit. Od opravy přírody se liší zejména tím, že vylepšování je povětšinou zakázáno. Jinak jsou ale technickým zásahům dveře dokořán otevřeny. Rozhodneme-li se, že někde má být louka z roku 1910, tak tam prostě bude, i kdyby se to muselo sekat jednou týdně. Máme středověký rybník. Tak ho udržíme, i kdybychom museli bahno vyvážet náklaďáky každou zimu.

Při správě přírody vystupuje člověk v roli hospodáře, který ví, co je pro jeho kus přírody dobré. Slovo "jeho" je důležité, znamená totiž, že člověk-hospodář se na přírodu dívá jako na jemu svěřený majetek a posuzuje jeho stav z hlediska vlastních zájmů. Pozor, ty zájmy nemusí být jen praktické - jako třeba zdroj mouky nebo peněz. Zájmem hospodáře může být leccos. V případě ochranářů-správců přírody je to často prospěch nějakého arbitrárně stanoveného druhu či skupiny druhů. Chceme, aby se v rezervaci dařilo třeba krtonožkám, a tak uděláme cokoliv, aby jich tam byly tisíce, i kdyby měly třísky lítat. Bohužel většinou lítají. Správa přírody je tedy činností podobnou zemědělství. Účel hospodaření je oproti nakrmení hladových krků vlastních dětí jen poněkud méně praktický. Tím ovšem není řečeno, že hodnotnější.

Základní problém totiž zůstává. Člověk se drahně let - v jistém smyslu snad už od starověku a úplně vyhroceně pak od počátku nové doby - dívá na všechno, co se na světě vyskytuje, jako na předměty služebné. Tedy jako na věci použitelné tu pro to, tu pro ono. V případě rostlin a zvířat pak jako na věci dobré třeba pro výrobu mouky nebo pro zpěv nebo pro potěchu oka. Podstatné je, že konečným "příjemcem" smyslu existence rostliny, živočicha či celého společenstva je v každém případě člověk. Opačným přístupem je - řečeno s Heideggerem - zdrženlivost - tedy nechání věcí být. Ať jsou, čím jsou, čím chtějí nebo mohou být.

Zde se také rýsuje zásadní rozdíl mezi ochranou památkovou a přírodní, tedy rozdíl neživého a živého. Správcovský přístup je snad použitelný při konzervaci architektonických památek, ale je od základu mylný při aplikaci na přírodu. Příroda, to přirozené - tedy fýsis - na rozdíl od techné, jako je třeba architektura, jejímž zdrojem je člověk, je nezávislé bytí. Má vlastní existenci, účely, cíle a vývoj. Jinými slovy - má vlastní život. Člověk si navykl do všeho na světě včetně života všech bytostí strkat nos. Pořád všude všechno zařizovat tak, aby to bylo podle nás. A podle Heideggera se člověk tímhle přístupem dostal do situace, kdy už i sám sebe a také ostatní lidi není schopen brát jinak než jako služebná jsoucna - jako zdroje. Tu zdroje peněz, tu potěšení, tu třeba radosti. Technika posledních 150 let je kolosem, který hrozí znemožnit jakékoli jiné pojímání světa včetně lidí než jako zdrojů materiálu k dalšímu růstu.

Svobodu pro louky
Opravdová ochrana přírody je ovšem právě zásadním pokusem o zproštění se vlivu, o vzdání se role správce-hospodáře. Ochrana přírody se snaží vrátit přírodě - té mocné a tajemné bytosti - alespoň někde její svobodu. Kde jinde než v přírodních rezervacích by k tomu mělo docházet? Je někde kus krajiny, kde je louka, protože se tam posledních sto let pásly ovce? Sto let to není nic. A opravdový ochránce přírody není ten s motorovou pilou a křovinořezem, ale je to člověk, který dá té louce svobodu. Zbaví ji lidského panství, protože si je vědom toho, že i on sám potřebuje vědět (a mít takový precedent), že jeho správcovský postoj ke světu pro něj není nutností, ale volbou. A pokud příroda dá na té louce vyrůst kopřivám nebo tužebníkům nebo dubům nebo třeba palmám, tak to je úplně její věc. Nám do toho nic není. Ochránce přírody není údržbář. Ochránce přírody se dívá na autonomní a tajemné přírodní procesy, vypráví o nich příběhy a ukazuje tak lidem, že člověk může být na světě básníkem - a to spíš a původněji než drábem.

Musíme se ale teď ještě zabývat poslední výtkou opravářů a hospodářů, která jim při čtení tohoto článku už nějakou dobu tane na mysli. V krajině tvoří rezervace jen malou část a člověk vládne zbytku. Šíří nepůvodní druhy, vylévá do krajiny hnojiva, dokonce mění i klima. Není potom "nechání být" nějakého území jen iluzí? Bezesporu nikoli. Všechny druhy mění svá prostředí, dělá to i člověk. Ptáci rozšiřují semínka rostlin, sinice fixují vzdušný dusík atd. A koneckonců třeba takové sinice mění globální prostředí dokonce daleko víc než člověk. Podstatné je, že se jedná o činnost ve vztahu ke konkrétnímu území v podstatě neúmyslnou. Lidé mění klima, ale mořské mikroorganismy ho také mění a oboje má vliv na přírodu každé rezervace. Je žádoucí vlivy lidské činnosti minimalizovat, ale je jasné, že dokud bude člověk existovat, bude v nějaké míře ovlivňovat své prostředí. Ochrana přírody je ovšem necháním být ve smyslu zanechání přímých úmyslných zásahů do chráněného území. Dojde-li k tomu, že se v naší pomyslné rezervaci, která byla v 19. století třeba loukou a pak zarostla lesem, stromům z naprosto jakéhokoli důvodu přestane dařit, tak tam prostě nebudou (to je mimochodem v případě přirozeného pralesa dost nepravděpodobné - snad jedině kdyby přišel nový glaciál). Člověk se bude dívat na takové divadlo přírody a vyprávět o něm. Vyprávět - to je koneckonců to nejlidštější a nejlepší, co může člověk přece dělat.

Cílem ochrany přírody je dát přírodě alespoň někde svobodu. Pokud to neuděláme a ponecháme přírodu v otroctví lidských účelů a zájmů, tak jednoho dne zjistíme, že i sami na sebe se už nedokážeme dívat jinak než jako na zdroj a že lidská svoboda není už ničím víc než prázdným slovem. Ochrana přírody je v tomto radikálním pojetí jistě činností fundamentální. A to v pravém slova smyslu - jde na radix a k fundatio, tedy na kořen a k základu věci. Je to činnost dotýkající se vpravdě základních charakteristik lidského bytí i lidského světa. A jinými aktivitami než fundamentálními se člověk a jeho svět nikdy nezměnil a měnit se nedá. Ochrana přírody ve stylu její opravy či správy z tohoto hlediska valného smyslu nemá.

Tento článek je převzat z tištěného EkoListu srpen-září 2004.