JUDr. Petr Kužvart: Pár poznámek k povodním a k Johannesburgu
Co je ale na nynějším vývoji podivné, to je poměrná rychlost a pronikavost změn a také náznaky jejich zrychlování. V horách tají ledovce, od arktických ledových polí se oddělují obrovské masy ledu, aby v teplejším moři postupně roztávaly. Řada živočišných a rostlinných druhů se začíná náhle objevovat tam, kam jejich rozšíření nikdy v dohledné minulosti nesahalo. Otevřeně se hovoří o vlivech industriálního rozmachu lidské civilizace v posledních dvou stech letech jako o klimatotvorném prvku. Zatím se rapidní oteplování daří těm, kdo na tom mají zájem, bagatelizovat, a hledání příčinné souvislosti s vypouštěním skleníkových plynů a likvidací pralesů prohlašovat za šarlatánství. Jenže ono to vypadá, že se opravdu klima nejen poměrně rychle otepluje, ale také dochází se stupňující se četností k přírodním pohromám, jež se sice objevovaly vždy, ale nikdy tak často a v tak obrovském rozsahu. Má to svou logiku: industrializace nejprve škodila lokálně, někde zcela zlikvidovala lesy. Nejprve byly viditelné lokální a regionální dopady - po nich musely zákonitě přijít s jistým zpožděním i dopady širší. Pokud se přirozené kolísání klimatu časově sešlo s projevem skleníkového efektu, pak by tato shoda vysvětlovala překotnost a výraznost nyní pozorovaných změn.
Pokud je to pravda, pak se můžeme připravit na katastrofální povodně každé 2 - 3 roky. Samozřejmě, že klasické betonářské (industrialistické) řešení je nasnadě: obetonovat břehy, ještě více regulovat toky, stavět stále další přehradní stupně. Bude to vynikající kšeft pro velké stavební firmy a pro ty, jejichž snem je splavnění středního a horního Labe a vytvoření kolosálního systému průplavů. Což ovšem bude znamenat další důsledný postup tím směrem, který nás zrovna vytrestal: taková regulace a takové betonování, to je jen pokračování v důsledném industriálním vývoji se všemi jeho důsledky - bezprostředními i dlouhodobými. To, co selhalo, bude zopakováno s ještě větší razancí, ještě důsledněji a velkoryseji. Budoucí následky pak mohou být zdrcující.
K průběhu povodní samozřejmě přispívá řada dalších faktorů. Nepochybně je to i dlouhodobě se snižující retenční schopnost území při horních tocích řek - odlesňováním a oslabováním lesních porostů imisemi, zanedbáním hrazení bystřin, ale také neuváženými snahami o rekreační a komerční využití cenných horských území. Také fakt, že se na velkých vodních dílech (Vltavská kaskáda) komerčně vyrábí elektrická energie, způsobuje, že ani ve chvíli, kdy je zřejmé riziko povodně, nemá provozovatel zájem vypouštět výrazně větší množství vody mimo turbiny a riskovat, že pak - pokud se třeba povodňová prognóza nenaplní - bude mít potíže s výrobou elektřiny a menší příjmy z jejího prodeje.
Dalším problémem je soustavná výstavba v záplavových územích, v nivách vodních toků. Tento trend je do jisté míry nevyhnutelný. Velká část dopravních liniových staveb je situována při vodních tocích, cesty podél toků člověk užíval od pravěku z řady racionálních důvodů. Problémem jsou však obytné a průmyslové objekty, stavěné kolikrát tak nevhodně, že při opravdu velké povodni nejen vezmou za své, ale také výrazně zhorší průchod velké vody, stanou se účinnou překážkou. Zde nelze nevzpomenout spoluviny stavebních a vodohospodářských úřadů, jež po řadu let povolovaly v zátopových územích stavby, jež tam zjevně nepatří. Prostě si stavebník nějak nakloní příslušného úředníka - a postaví si. Dlouho se nemusí nic dít. Až pak přijde opravdu velká voda a stavebník nebo jeho potomci se nestačí divit. Hledají vinu všude možně (přišli přece o majetek!), jen ne u sebe. Museli opravdu před lety stavět zrovna tady? Cožpak nevěděli, co se může stát? Věděli - ale košile byla přece tehdy bližší než kabát...
Poslední poznámka se týká toho, že jsme opravdu inteligentní národ. Máme schváleny zákony, jež ve výjimečných situacích zavádějí nouzový, víceméně vojenský režim, což je nevyhnutelné a správné, byť zneužitelné (jako všechno). Když začala hrozit opravdu zlá, více nežli stoletá voda, a to v řadě velkých měst, začaly krizové struktury opravdu fungovat. Nicméně řada rezidentů se chovala jako malé, neposlušné děti. Prostě proč zrovna já bych měl poslechnout příkaz k evakuaci? Bydlím v patře - tak co? Zůstanu. Vždyť se dohromady nic neděje... Jenže pak voda opravdu přišla, lidé na ni vyjeveně koukali a záchranný systém byl zatěžován dodatečnou evakuací opozdilců. A kolik jich tam někde vskrytu ještě zůstalo zalezlých? A že při zcela atypické zátěži náporem vod mohou být zejména starší stavební konstrukce poškozeny nebo přímo destruovány? Že tam může takový neposlušný obyvatel zahynout? Prostě se řada našich spoluobčanů zachovala jako malé, nerozumné a neposlušné děti. Alespoň pár by jich mělo být potrestáno pokutou a zároveň by se tyto případy postihů měly široce publikovat. A lidé by se měli vychovávat k tomu, že za mimořádných situací způsobených živelní pohromou se prostě rozkazy poslouchají - a neposlušnost se trestá.
Bohužel, byli to často staří lidé, kdo ignorovali pokyny. Právě ti měli jít k evakuaci mezi prvními. Mne to jen utvrzuje v již mnohokrát pozorovaném faktu: jen malé promile lidské populace stářím moudří, naprostá většina stářím jednoduše blbne.
Co k tomu říci na závěr? Lidská civilizace má v kontextu dějin Země všechny objektivní znaky kataklyzmatu, katastrofické a destruktivní epizody. Existuje tak asi 10 tisíc let (někdy kolem roku 8000 př. n. l. vznikla na místě dnešního Jericha v Palestině prvá známá trvalá, dokonce opevněná, asi dvoutisícová osada zemědělců, prvý zárodek města). Nenechme se mýlit: takových i celá tisíciletí se táhnoucích kataklyzmat spojených s rozsáhlou devastací a vymíráním druhů zažila biosféra Země už vícero. Vždy se z toho nějak dostala, přetrvala a každé takové prodělané kataklyzma bylo následně příležitostí k další evoluci, ke vzniku nových druhů, nových ekosystémů, k pokračování života v obdivuhodné pestrosti, proměnlivosti a přizpůsobivosti forem. Pozemská biosféra civilizaci přežije, byť s velkými škodami. Deset tisíc let je v jejích dějinách opravdu jen chvilka, prchavý okamžik. Nyní nám příroda jen drobně vrací to, co jsme jí v posledních staletích vyvedli. Pokud budeme pokračovat stejně - a není nejmenší rozumný důvod předpokládat, že bychom zmoudřeli - pak během krátké doby pár desítek či stovek let prostě skončíme. A bohužel zcela po zásluze. Za nějakých sto tisíc let bude tedy na místě, kde zrovna sedím, zase přirozená a ničím nerušená, šumící smíšená doubrava plná života. To zas není tak zlá představa.
Zanedlouho začne v Johannesburgu světový summit o životním prostředí. Se zájmem bychom měli očekávat jeho výsledky. Zejména pokud jde o vypouštění skleníkových plynů a ochranu pralesních i mořských ekosystémů. Není nejmenší důvod k optimismu - lidstvo se bude podle všeho dál chovat jako mračno přemnožených sarančat (a stejně také časem skončí) - nicméně doufejme, že se v Johannesburku uvaří přece jen něco víc, nežli šunkové závitky s chřestem a holubičí vajíčka v salátu jako na summitu v Rio de Janeiru před deseti lety - jak pohotově připomněl v novinách profesor Jan Keller ("Co uvaří v Johannesburgu?", Právo 3.8. 2002). Doufejme. Ono nic jiného ani v tuto chvíli nezbývá.
reklama
