Ivan Sommer: Pouzdřany roku 2010

Také letos jsme podnikli rodinný výlet na Pouzdřanskou step. Protože se nástup jara poněkud opozdil, byli jsme tam dokonce dvakrát. Nelitoval jsem, po deštivých dnech se vyjasnilo, i když občas zavál poryv větru. A bylo tam množství návštěvníků, mladých s batůžky na zádech, starších s fotoaparáty přichystanými k akci, dokonce i seniorů opírajících se o hůlku. Jednoho lákaly květy, jiného motýli, někoho dálkové pohledy s Pálavou na obzoru. Zdravili jsme se a zažívali pocit radosti. Je až neuvěřitelné, jak se na malém kousku země nashromáždí množství pozoruhodností. Nemám na mysli jen vlastní chráněnou stepní lokalitu, ale i okolí s vinohrady a terasami (obr.1), zamýšlenými kdysi na výsadbu révy, pole s obilím a žlutou řepkou, pruhy zahrádek, staré opuštěné ovocné zahrady s neproniknutelnými houštinami, dožívající alej meruněk podél silnice a staleté akáty naproti nim. Na svahu od západního kraje Pouzdřanské stepi směrem k obci jsou porosty orientovány nezvykle spíše po spádnici (obr.2), v popředí je vinohrad, o něco výše se usídlili bílé koule katránů. Narazíte však i na vandalsky poškozené informační tabule a zákoutí s odpadky, ovšemže s petkami, prokletím české krajiny.

Pochopil jsem už postoj fotografa z jednoho anglického seriálu, který denně ve stejnou hodinu zachytil určité místo, zdánlivě stále stejné a přesto se trochu lišící, až získal řadu snímků, film dokladující vývoj. Proto se vracím pravidelně na známá místa a s ročním odstupem jsem schopen pozorovat změny, které nikdo z místních možná ani nevnímá.

Na cestě domů jsem se zastavil u aleje topolů, jejíž stav jsem zaznamenal roku 2007 a 2009. Jako bych v tom šumění větru zaslechl slova: „Postůj poutníče a soustřeď chvíli mysl svou na náš osud. My tu stojíme u cesty a usměrňujeme kolemjdoucí, jak zákony lidí kázaly nám. Člověk nás zasadil, rostly jsme vzhůru a své větve vztahovaly k obloze. Pak opět člověk přišel, ořezal naše větve a my se postupně měníme ve smutné pomníky jeho úsilí, aniž nám poskytl důstojnou možnost navěky splynout s přírodou“.

Stromy byly vysazeny někdy v meziválečném období, dožívají a stávají se nebezpečnými pro okolí. Nějak se zapomnělo, že veřejná zeleň vyžaduje průběžnou údržbu. Avšak zobrazené úpravy nerespektují skutečnost, že i rostlina je celistvý organismus, hynoucí, jestliže se to nerespektuje. Zbaví-li se strom necitlivě celé koruny, zbylý kmen s kořeny nebývají schopny ji nahradit a výsledkem je trouchnivějící pahýl. Zázrak nového zrození se nekoná. Na obrázku je zřejmé, že úpravu přežily dva stromy (obr.3), další sice vyhnaly větve, ale postupně odumírají. Paradoxně se tak stávají nebezpečím pro dopravu, protože je závan větru může povalit na vozovku právě v okamžiku , kdy tam projíždí vozidlo nebo cyklista. Náhoda bývá nevyzpytatelná.

Obr. 1 - Pouzdřanské terasy Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Ivan Sommer

Obr. 2 - Svah směrem k Pouzdřanům Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Ivan Sommer

Obr. 3 - Alej topolů Licence: Creative Commons Uveďte autora-Zachovejte licenci 3.0 Unported
Foto: Ivan Sommer

---

reklama

---