Petr Kopal: Poznámka k ekologické výchově
Zatímco třídění odpadů nebo šetření surovin je věc, kterou lze v lidské společnosti prosadit technokraticky, skrze racionálně zdůvodněnou legislativu, citový vztah k přírodním hodnotám uložit zákonem nelze. Mírou hodnot se na této planetě stal člověk, ať již se to veverkám a delfínům líbí či nikoli. A hodnoty si člověk určuje podle toho, jak moc uspokojují jeho potřeby.
Nejtvrdším útokem proti přírodě jsou další postupné expanze měst, výstavba placatých sídlišť v podobě domkových kolonií na zelených loukách a s tím související budování infrastruktury, nové silnice a proměna těch starých na dálnice, otvírání nových hypermarketů a stavba skladovacích objektů pro zboží. Zabezpečení podmínek pro výrobu průmyslového spotřebního zboží a jeho pohyb, jakož i pohyb lidí, se může dít jen na úkor "rozvíjení" kulturní krajiny a její následnou proměnu v cílevědomě pěstěný park. K obhajobě tohoto útoku pak slouží argumenty, že naše schopnosti budovat uměle ekosystémy jsou velmi vysoké, že dokážeme do pěstěných parků vnést vysokou biologickou hodnotu, že dálnice izolovaná protihlukovými stěnami, která se na několika místech schová do tunelu, vlastně ježkům a srnkám neubližuje. Vrcholem všeho je pak tvrzení, že daleko více poškozuje přírodu táboření skupin lidí, po němž zůstávají jámy zaplněné výkaly, poválená tráva a očouzené kameny.
Souboj mezi hypermarkety a pěstěnými parky na jedné straně a co nejvíce zachovalou přírodou na straně druhé je soubojem mezi lidskými hodnotami, mezi tím, v čem lidé vidí zdroj kvality svého života. Dnes jasně vede potřeba konzumu, dostupnost spotřebního zboží, lidé jsou v drtivé většině opojeni mobilními telefony, autíčky na vysílačku, Coca-Colou z plastové láhve. Díky pravidelné každodenní reklamní masáži žijí s pocitem, že právě toto je ten báječný svět, že mezi barevnými žárovkami s cigaretou v ústech žijeme odvázaný život. Sám nevím, kolik lidí tomu opravdu věří a nakolik jsme ve světě, jehož součástí jsou také neupřímné mezilidské vztahy, opravdu šťastni.
Aby se ale člověk stal přesvědčeným obhájcem zachovalé přírody, aby vnitřně nesouhlasil s dalšími hypermarkety na dosud městy nezabraných prostorách, musí být zasažena citová složka jeho osobnosti. A k tomu dochází skrze silné zážitky při aktivním pobytu v přírodě. Žádné teorie a zprostředkované poznání, sebelépe pojatá pasivní výuka ve školních lavicích toto nahradit nemohou. Bez reálných zážitků zůstane příroda člověku pouze alternativní kulisou, a stane-li se takovýto člověk politikem či vysokým úředníkem, bude vnímat pobyt v přírodě jen jako jeden z mnoha koníčků, kterým se lidé mohou a nemusejí věnovat. A v souladu s tím pak bude uskutečňovat svá rozhodnutí. Viz Václav Klaus.
Diskutujeme-li tedy dnes o tom, kam napřít nejvíce síly, které stoupenci "zelených" hodnot mají, pak je to právě práce s dětmi a jejich výchova, v níž je dostatek pozornosti věnován její citové složce. I relativně velké jizvy je totiž příroda schopna zacelit, pokud k tomu dostane prostor. Ale ten prostor jí mohou dát pouze lidé, pro které větší hodnotou než Eiffelova věž je skalní město. Bez osobních zkušeností se zážitky v přírodě, bez vzpomínek na chvíle, kdy všemi našimi smysly do nás proudilo přírodní dění, nemůžeme být schopni rozumět tomu, proč se někdo tak úporně brání pohodlné dálnici skrze České středohoří.
Zdroje, kterými dnes různé ekologicky orientované organizace disponují, nejsou relativně úplně malé. Pokud by se podařilo je nasměrovat v maximální míře právě do "zelené" pedagogiky, tj. do zázemí, které umožní dětem prožívat ty nejkrásnější chvíle v přírodě a při hrách s přírodou a na přírodu, byl by to nepochybně ten nejlepší vklad do budoucnosti. Zatím je ovšem situace taková, že výchova ke vztahu k přírodě je u nás jakožto celospolečenský fenomén poněkud slabší (a to na tom ještě nejsme tak úplně špatně, především díky nejrůznějším dětským organizacím).
reklama
