https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/pro-motyly-nevidi-les
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Jiří Neustupa: Pro motýly nevidí les

5.11.2007
Pozoruhodné, byť v kruzích českých ochranářů ne zcela neobvyklé názory prezentoval v říjnovém čísle Ekolistu Martin Konvička v rozhovoru s Janem Stejskalem (Motýli v ČR vymírají, Ekolist 10/2007, na webu zde). Právě proto, že v rozhovoru je pěkně ukázán jistý myšlenkový vzorec typický pro část naší ochrany přírody, stojí za to chvíli se u něj zastavit.
 
Hned úvodem chci podotknout, že proti motýlům nic nemám a z jejich úbytku v ČR se neraduji. Taky chci říci, že nemálo názorů kolegy Konvičky považuji za rozumné a souhlasím s nimi (například když kritizuje evropské instrukce přikazující kosit dotované "ekolouky" zrovna a pouze dvakrát do roka - to je skutečně politováníhodná zhovadilost). Jako velmi rozumné se samozřejmě taky jeví tlačit na větší rozmanitost v české zemědělské krajině.

Přesto mě jeho pohled na ochranu přírody tak úplně v klidu nenechává. Nemalá část rozhovoru je totiž jakousi deklarací ochranářského sentimentalismu. Parafrázovat to lze následovně: "Stav krajiny a přírody vůbec upadá, bývalo to lepší. Hlavně tak do druhé války a úplně nejlepší to bylo v 19. století. To bývala krása - políčka, meze, louky, lesů bylo málo a páslo se v nich, sbíraly se tam větve. Teď je to všechno pryč." Ano, chápu, že některým rostlinám a zvířatům vyhovoval specifický typ hustě zalidněné venkovské krajiny, která u nás bývala kolem roku 1900. Ale jak to probůh souvisí s ochranou přírody? Chápu, že to souvisí s krajinným zahradničením. Někdo je prostě sentimentální, tak si pořídí kus krajiny a hraje si tam třeba na rok 1900. Proč ne. Jiný si zase někde může vyrábět raný středověk nebo dobu laténskou. Vždycky to jde trochu ztuha, protože ty asfaltky, přehrady, invazní druhy a odlišné klima to přece jen trochu kazí, ale při troše nadšení se dá leccos přehlídnout ... Pravda tedy je, že začátek 20. století je v poslední době nějak populárnější než ostatní epochy, ale to se nepochybně může změnit.

Nu, a protože okolo roku 1900 u nás jaksi moc nebyly třeba klimaxové lesy v nížinách a v pahorkatinách, stává se jakýkoli les, který by něco takového aspoň vzdáleně mohl připomínat, trnem v oku. Tak se Martinu Konvičkovi nelíbí Libický luh. Vlhko, šero, stromy moc staré, klestí na zemi nevysbírané, motýlů pomálu. V 19. století by s tím zatočili. Motýlům by se to shodou okolností líbilo, zato třeba saprotrofní houby by zaplakaly. Pro ty jsou totiž pohromou zase ty babky s fůrou klestí na zádech. Krajinně zahradnický přístup se nutně vždycky dostane do konfliktu různých "biodiverzit". Prakticky vždycky (snad s výjimkou dvou nejošklivějších biotopů naší krajiny - letištních ploch a smrkových monokultur) se totiž najde skupina organismů, jíž ten který stav krajiny vyhovuje, a skupina, která mizí.

Pozoruhodné je, že proti existenci starého nížinného lesa se argumentuje tím, že tam v posledních pár tisících letech nikdy nejspíš nestačil vyrůst, protože to tam lidi pořád pálili a káceli. A to je nějaký důvod pro to dělat to dál? Tentokrát tedy pod vlajkou takzvané "ochrany" přírody? To je prostě otročení přírody. Mimolidská příroda je v takovém přístupu naším otrokem - tu kvůli klestí, tu kvůli sentimentu. Rozdílu v tom není.

Není snad skutečná ochrana přírody naopak příležitostí k tomu, abychom nechali aspoň těch pár malinkých kousků (větší rezervace a několik málo míst v centrálních částech národních parků) na pokoji? A to bez ohledu na to, jestli to, co tam poroste a bude žít, tam už někdy bylo nebo ne? Co je posledních pár tisíc let proti evoluci? Ono v tom Libickém luhu není na druhy (ať už tím myslíme cokoli) nejvíc hmyzu nebo kvetoucích rostlin. Suverénně nejvíc je tam řas, hub, dalších protistů a pak taky malých bezobratlých, jako jsou háďátka a jejich příbuzní. O většině z nich se ovšem mimochodem skoro nic neví. Co takhle nechat všechny tyhle druhy (a s nimi i pár těch větších, jako jsou motýli, co vydrží i v šeru a tak) prostě být, jak to nejlépe půjde - ať dělají, co umí. Jak to koneckonců dělaly ty miliony let před neolitem. Není nakonec tento ochranářský přístup pro nás ten nejpodstatnější? Totiž že jako lidé máme unikátní možnost mezi vší tou spoustou přírody, která nám slouží ke všemu možnému, dovolit si nechat malý kousek být jen tak. Poodstoupit a jen se dívat - protože z odstupu pak budeme moci třeba lépe vidět sami sebe. To bychom se ale museli smířit s tím, že občas nějaký ten hnědásek z Česka zmizí, protože jeho poslední dubohabřina bude už na něj moc hustá. Alternativou je vyrazit s motorovou pilou na duby. Pak se ale chováme jako otrokář, který už nedokáže ani jediného otroka z celé spousty nechat běžet - ne proto, že je všechny potřebuje, ale proto, že se svobody toho otroka bojí.

Článek je převzat z tištěného Ekolistu 11/2007.


reklama

 
Jiří Neustupa
Autor přednáší na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Je členem neziskové organizace BEZK.
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist