Jaromír Bratka: Reforma – aneb zničme byrokracii …
Maličko jinak to skutečně je. Neznám zemi Evropské unie, která by se bez soustavy úřadů a úředního aparátu obešla. V některých zemích je úřadů dokonce více než u nás, jejich práce je komplikovanější a úředníků v přepočtu na počet obyvatel je také výrazně více. Občané těchto zemí úřady víceméně ctí a nepochybují o jejich účelu. To jenom v zemích bývalého Východu, kde deformováno bylo snad úplně všechno, je pro mnohé překvapením zjištění, že v demokratických zemích existuje několik pilířů státní moci, které vedle pluralitního systému zabezpečují stabilitu státu, bezpečnost občanů a zajištění jak jejich potřeb, tak i ochranu zákonem hájených zájmů. To ovšem nemusí být každému jednotlivci po chuti. Těmito pilíři jsou : vláda a parlament, ústava a zákony, policie, justice, armáda a úřady.
Co by ty úřady vlastně měly dělat? Oblastí lidské činnosti je mnoho, k nim náleží mnoho zákonů a tudíž i plejáda různých úřadů a úředníků, přičemž náročnost práce se v nich poměrně liší. Logikou věci je, že úplně jinak se úřaduje tam, kam chodí lidé žadonit o práci, než tam, kde se v určitých složitých řízeních rozhoduje o budoucnosti nějaké části obce nebo krajiny, o investicích za stovky tisíc, také ale za desítky či stovky milionů. Lze dovodit a na četných příkladech prokázat, že nejobtížnější úkoly ve státní správě jsou řešeny na stavebních úřadech a na úsecích životního prostředí a územního plánování. To také jsou ty části státní správy, které jsou ze všech stran v největší palbě kritiky, a troufám si říci, že jejich fungování je i pravým důvodem tak halasně provedené reformy státní správy.
Jsem dalek toho tvrdit, že snad všechny úřady fungují bezvadně a úředníci že jsou plošně skvělí lidé. Bohužel je ve státní správě dosti povalečů, alkoholiků, příjemců bakšišů a různých jiných forem úplatků, nicméně převažují lidé, kteří pracují naplno dle svých schopností a možností, ba někteří dokonce dobrovolně i vysoko nad rámec svých povinností. Existuje ale jedna skutečnost, která výrazně, a popravdě až neuvěřitelně odlišuje úřednickou práci od téměř všech jiných druhů povolání. Jedná se o průpravu a vzdělání v oboru. Málokdo by souhlasil s tím, aby mu dům stavěl někdo, kdo vůbec netuší, jak se míchá malta, a o cihlách by věděl to, že snad jsou někdy červené. Nedobře by se cítili cestující v autobusu, kdyby se v průběhu jízdy dozvěděli, že jejich řidič nemá řidičský průkaz a sedí v tom poprvé v životě. Nebo cestující v letadle, které pilotuje tento sotva zaškolený řidič autobusu, protože přece jezdil s autobusem již půl roku a pouze se čtyřmi nehodami, což je pro pilotáž dostatečná průprava. Ve státní správě však něco takového možné je. Oficiálně sice existují požadavky na předchozí vzdělání úředníků, a ti také většinou vysokoškolské či středoškolské vzdělání mají. Ovšem po příchodu na úřad velmi rychle zjistí, že předchozí vzdělání je jim pro tuhle profesi úplně, ale opravdu úplně nanic. Vzdělání jim někdy částečně práci usnadní, ale větším dílem se musí vše naučit za chodu, takže se profesionály stávají až na základě delší empirické zkušenosti. Výkon státní správy je tak nedobrovolně postaven na stejný stupeň společenské vážnosti, jako jsou pomocné profese, kopáči, metaři, uklízeči, umývači nádobí a podobně, kde také obvykle není požadován výuční list v oboru. Nic proti těmto profesím, ale jistě uznáte, že zde malý rozdíl je. Podíváme-li se opět po Evropě a po světě, povětšinou zde existují instituty, které nové úředníky školí a kde lze státní správu studovat. V naší republice snad jedině právnická fakulta má v jednom semestru něco jako státní správu, ale sami pedagogové přiznávají, že to je pro plnohodnotnou práci málo. Úředníci se také mohou cca dva týdny školit v Institutu státní správy Ministerstva vnitra, což není až tak špatné, ale je to také neobyčejně málo a navíc není to vůbec povinné. Bakalářské nebo magisterské studium, které by připravovalo pracovníky státní správy po stránce specializace v oboru (např. již výše zmíněné územní plánování a stavební řád, četné obory životního prostředí a podobně), učilo by je ale také základům psychologie, filosofie, historie, sociologie, práva, dalo by jim průpravu v rétorice a vystupování na veřejnosti, tak takové v České republice není. Některé školy sice tvrdí, že státní správu vyučují, bohužel se ale vždy jedná o pouhé rozšíření stávajících programů, nikoliv o skutečné profesní vzdělávání.
Po obsáhlém úvodu se vrátím k začátku mého psaní, k reformě státní správy. Jisté je, že nějaká reforma by nastat měla docela určitě, že dokonce se na ní mělo již řadu let pracovat. Co se ale vlastně děje? Ti lidé na úřadech, kteří se snaží poctivě zvládnout a uplatnit stále spletitější právní předpisy, dostávají se do naprosto neřešitelných střetů. Řada speciálních předpisů jim ukládá oprávněně hájit to či ono (již zmíněné životní prostředí a stavební právo), to však vyvolává mimořádnou nelibost jak sice slušných, ale neznalých občanů a investorů, tak i nejrůznějších lobyistů, mafiánů a chytrolínů. Úředník v tom nemá žádnou menší úlohu, než rozhodovat o tom, co je pro růst a uspokojení potřeb společnosti nezbytné, anebo co již překračuje rámec daný zákonem a jeho výkladem. Je to tedy základní problém civilizace – jak má růst, aby nepřerostla meze růstu, kdy by se mohla dostat do neřízeného skluzu, přecházející ve strmý pád do pravěku.
Nechtěl bych, aby z předešlého někdo usoudil, že považuji úředníky a jejich úřady za jediné hybné páky civilizace. Vše je samozřejmě kolektivním dílem, nicméně dokud budou existovat státy a právní předpisy, dokud se nerozhodneme zavést všeobecnou anarchii, tak potud také úřady a úředníci existovat budou, přes všechny satirické výpotky literátů a hrdinské projevy anarcho-liberalistických politiků.
Zatímco investoři a protagonisté různých, ba roztodivných záměrů kritizují úřady za to, že jim nechtějí povolit úplně vše a do tří dnů nejdéle, tak na druhé straně četná občanská sdružení vedou ostrou palbu na úřady za to, že něco někde povolí. Úředník, kritizovaný ze dvou zcela protichůdných postů se tak stává jakýmsi veřejným fackovacím panákem, do kterého se může trefit úplně kdokoliv. A to se také děje, a nejvíce v souvislosti s tzv. reformou státní správy. To je totiž proces, který o povaze českého národa a českého státu říká skoro vše. Snad nejvíce radosti udělal občanům Kocourkova. Úředníka, který je od přírody zlý (nesdílný / nadutý / úplatný / neschopný / poťouchlý / zákeřný) je nyní třeba potupit, zašlápnout, ubrat mu kyslík, plat a občanská práva. Na této podobě reformy se proslavil už kdekdo, kdekdo si polívčičku přihřál. Ti, co chtěli obnovit kraje, už mají kraje (není to KNV, je to něco úplně jiného, vyššího). Ti, které popouzely okresní úřady, protože představovaly relativně nejméně závislý a ovlivnitelný úsek státní právy na nižší úrovni, dokázali provést takový nesmysl, jakým zrušení okresních úřadů je. Politici, kteří neměli žádnou nosnou myšlenku, vyráběli si ji několik let z reformy státní správy (všimněte si, že nyní již to politiky nezajímá, teď se zabývají volbou prezidenta, a za rok to bude třeba takový problém, ze které strany se má naklepávat vajíčko – ze špičaté, nebo tupé??).
Novináři, kteří velmi často ani vzdáleně netuší , o čem to vlastně píší, ti mají také dobré téma do svých plátků Ty obce a ta města, která mají sklony k feudální parcelaci státu, jásají nad rozšířenými kompetencemi, ale jedním dechem upozorňují na to, že stát to bude něco stát. Zklamán bude ten, kdo snad doufal v nějaký úspornější úřední systém, který ušetří finance, budovy, čas, zmenší vzdálenosti a počty úředníků a zlepší výkon. Bude to přesně naopak – úředníků bude více (mj. proto, že v průběhu reformy již řada kvalifikovaných lidí ze státní správy úplně odešla, a za jednoho schopného tři méně schopné), bude více i úřadů, a v jejich systému, který není dotvořen, se velmi dlouho nikdo nevyzná. Rajská doba pro mafiány! Města se budou velmi obtížně vyrovnávat se svými kompetencemi, a posléze budou mít tendenci se jich spíše zbavovat. Velmi pravděpodob-ně nastane ten efekt, který byl místně patrný již dříve, že určité kolizní části výkonu státní právy se jednoduše nebudou vykonávat vůbec, i když to zákony nařizují a předpokládají. I krajské úřady bude pronásledovat pocit, že by se nějakých obtížných kompetencí (například prvoinstančních řízení) měly zbavit. Krajská zastupitelstva tohle podpoří (zmenšování aparátu, úspory etc., proč ne?). Rozumnější lidé po nějaké době (rok? dva? deset let?) nabudou pocitu, že by to chtělo nějaký nový, na městských rozpočtech méně závislý článek pro výkon státní správy, který by se mohl nejprve nazývat třeba Nižší samosprávný celek, později pak (kdyby se několik nižších celků spojilo) mohlo by se mu říkat – div se světe – úplně zbrusu nově OKRES a jeho úřadu Okresní úřad. To bude objev!! Skoro jako obnova krajů, o čemž tak jako tak všichni deset let věděli, že jejich zrušení bylo avanturismem nejhrubšího rázu.
Ostatně stávající „Obvody působnosti obcí s rozšířenou působností“ nejsou nic jiného, než zmenšené okresy, zhruba v podobě, která tu existovala do roku 1960, kdy došlo ke slučování okresů a krajů. Objektivně jsme se tedy vrátili k modelu před rokem 1960, ale proč, to vám namouduši nevím. Napadá mě jenom jeden racionální důvod, a sice že reformu státní správy možná podnítili a vymysleli prodejci nábytku, závěsů, koberců a podlahových krytin, počítačů, telefonů, papírových šanonů, informačních tabulí, sklenáři, malíři, instalatéři a další, protože vybavit nové úřady, to je přece dobrý byznys. Nikdo nemyslel na babičku Kropáčkovou, která dříve jela vyřídit něco na „vokres“, což bylo slovo obtížně vyslovitelné, takže teď bude mít daleko jednodušší zapamatovat si, že chce navštívit „Úřad obce s obvodem působnosti obce s rozšířenou působností, kterým je městský úřad Blovice u Plzně“. Vrcholem kašpárkového divadla jsou v tomto směru některé části naší drahé země, které dříve neměly okresní města. I tam proběhla reforma, ale zastupitelstva obcí vcelku pragamaticky usoudila, že je vlastně nesmysl vybavovat novou budovu a hledat kádry, když úřad existuje a budovu má, byť mimo obvod působnosti. Tak vznikl např. Obvod působnosti obce s rozšířenou působností Černošice, který kupodivu zahrnuje téněř celý bývalý okres Praha-západ a jehož úřad zůstane na stejném místě v Praze. Nelze se divit ani zastupitelům obce, ani státu, potažmo ministerstvu vnitra, že to takhle vyřešili. Každý se ale zeptá, jakýže tedy ta reforma měla účel? Nikdo z Roztok, Jílového či Hostivic nepojede pro občanku či řidičák do Černošic, nikdo tam nepojede protlačovat výstavbu úžasně vybetonované plochy, nebudou to mít na úřad „o hodně blíže“, jak vytrvale sliboval ministr vnitra a další naši čelní. Pojedou prostě do Prahy, stejně jako dříve, a tam si budou na chodbě při čekání na vyřízení své věci vyprávět o nesmyslech, které obyčejný člověk musí bohužel akceptovat a spolknout. Našlo se jen pár takových (např. několik desítek obcí ve východních Čechách), které označí vše správným jménem. A sice že se jedná o kamufláž, o nezákonný postup, který je v dílčím rozporu s ústavou, se zákonem o obcích a o celostátní tunel na daňové poplatníky.
Prováděná reforma státní správy bohužel neřeší vůbec nic z toho, co se za roky a desetiletí nahromadilo. Neřeší vzdělávání a vysoké nároky na úředníky, neřeší zákonnost, neřeší pragmatický a čitelný systém státní správy, neřeší způsob komunikace s veřejností, s podnikateli, s občanskými sdruženími i mezi úřady navzájem. Reforma namísto toho neuvěřitelně diletantsky slučuje samosprávu a státní správu, čímž vytváří zcela nový a bizarní problém v době, kdy by Česká republika potřebovala více stability. Je to gigantický a neobyčejně nákladný podvod na občanech tohoto státu, ale i na občanech Evropské unie. Nevím, jestli to potrvá měsíc, dva nebo rok, až na to někdo oficiálně přijde a bude se ptát, kdo to způsobil a kdo je za to zodpovědný? Vždyť kdekdo se na reformě podepsal. Kdekdo do pomyslného společného hrnce, jak ten pejsek s kočičkou v Čapkově pohádce, nasypal a navršil všelijaké pochybné nápady a přísady. Ta podivná mixáž se několik let pekla, vařila a smažila, a teď ji národe spapej. Inu – kdo četl tu Čapkovu pohádku, ten ví, co nás všechny čeká. Alespoň že prodejci toaletního papíru z toho budou mít prospěch.
reklama
