Jakub Kašpar: Sociální demokracie nemá patent na životní prostředí
Ale zapomeňme na personální záležitosti. Mnohem víc mě v českém politickém kontextu překvapil argument, že levice má jakési "výsadní právo" či spíše "přirozený talent" se starat o věci "veřejného zájmu", jako je právě životní prostředí. Politika ve všech oblastech, nejenom v životním prostředí, by měla být nepochybně hledáním rovnováhy mezi "veřejným zájmem" a zájmy nejrůznějších profesních, aktivistických, zájmových či majetkových lobby. Je také pravda, že evropská levice mnohem více a ochotněji akcentuje ekologickou tématiku než pravice. Ale ani to není žádná samozřejmost. V celém světě je to otázka posledních několika desetiletí. Tuto "politickou doktrínu" do evropských levicových stran vnesla až jména jako Oskar Lafontaine, Tony Blair, Anthony Giddens nebo Daniel Cohn-Bendit.
Ovšem my nežijeme ani v Británii, ani ve Francii či Německu. Realita českého politického života je současnosti evropské levice na hony vzdálená. Co je ekologicky progresivního na revitalizačních plánech nebo energetické politice ministra průmyslu a obchodu Miroslava Grégra? Jak se s Kužvartovým chápáním "ekologicky uvědomělé levice" snáší zemědělská politika jeho dalšího vládního a stranického kolegy Jana Fencla, založená na masivních produkčních dotacích, směřujících zejména do velkých zemědělských podniků a velkofarem. Co je ekologického na české snaze o prodloužení možnosti českých výrobců drůbežího masa prodloužit o co nejdelší čas dobu, po kterou mohou držet slepice celý jejich smutný život v klíckách menších než stránka novin? Nebo je snad Kužvartovi vzorem "ekologicky a sociálně orientovaného hospodářství" vládní strategie rozvoje dálniční a silniční sítě do roku 2010?
V analýze hlasování poslanců o environmentálních zákonech v uplynulých čtyřech letech, kterou zpracovala nevládní organizace Zelený kruh levice příliš nebodovala. S velkým náskokem mezi jednotlivými partajemi skončila jako "nejekologičtější" strana KDU-ČSL, jejíž poslanci hlasovali v téměř 62 procentech případů ve prospěch životního prostředí. Druhá skončila KSČM s 52 procenty, na třetím místě pak pravicová Unie svobody s necelými 46 procenty "proekologických" hlasování. ČSSD skončila až čtvrtá se zhruba jednoprocentní ztrátou. A za ní už jen ODS, pravda, s propastným rozdílem sedmadvaceti procent (Klausovi poslanci hlasovali podle analýzy Zeleného kruhu pro životní prostředí v pouhých 18 procentech případů). Ani v hodnocení jednotlivých poslanců nedopadla ČSSD nijak skvostně. Mezi patnáctkou "ekologicky nejpřátelštějších poslanců" je 9 lidovců, tři unionisté a pouze dva (!) sociální demokraté.
Vskutku nepodezřívám Miloše Kužvarta, že by zmíněné příklady politiky potvrzované a prosazované českou levicovou sociální demokracií byly v souladu s jeho osobními názory a s politikou, jakou by on sám chtěl dělat. Jen si myslím, že jeho představa, že česká levice se samozřejmě postará lépe o životní prostředí než pravice, je spíš výrazem přání, které se u něj stalo otcem myšlenky.
Na to, aby to opravňovalo sociální demokracii k apriornímu nároku na sesli ministra životního prostředí je to ovšem žalostně málo.
reklama
