ing. Vladimír Šafařík: „Soumrak nad jestřáby“

Velmi důležitým argumentem pro povolení tohoto záměru jsou uváděné škody na drobné zvěři, hlavně v místních bažantnicích, odkud měli být zmínění dravci legálně odchytáváni. V článku však autor tuto realitu zlehčuje a opomíjí skutečnost, že bažantnice slouží k něčemu úplně jinému, než jako výkrmna hladových jestřábů. K tomuto ještě dodávám, že jestřábi nejdou do konfliktu pouze s provozovateli bažantnic. Mnohý holubář by vám možná sdělil svou zkušenost.

Samozřejmě, že žádný rozumný hospodář si nenechá znehodnocovat donekonečna svou investici do chovu drobných zvířat a daného „loupežníka“ v lepším případě odchytí. Takový chycený dravec měl potom v minulosti vždy jen dvě možnosti: buď si ho vzali sokolníci, nebo byl nemilosrdně utracen. Dnes, díky určitým podobným nevládním organizacím, má jen tu druhou. Osobně pamatuji dobu, kdy mi každoročně několik takových „loupežníků“ prošlo rukama.

A stát nikomu nebránil ve využívání těchto ptáků pro sokolnictví. Za to je naopak sokolníci z míst odchytu pravidelně odebírali a většinu z nich někde jinde vypustili ven. Díky tomuto přístupu byly i stavy hnízdních párů tohoto druhu u nás značně příznivé. Pak ale přišla změna a státní filozofie ochrany těchto dravců získala naivní ideu o nekompromisní ochraně tohoto druhu za každou cenu. A jak se i brzy ukázalo, byla to opravdu hloupá a zároveň škodlivá myšlenka, jež ublížila hlavně těm problémy vyvolávajícím dravcům.

Pozadí celé té jestřábí tragédie pak odkrývá daný článek. Jeho autor ve svém příspěvku zároveň přiznává svůj zaujatý postoj vůči sokolnictví a také naznačuje, že mu více vadí existence sokolnictví jako takového, než to, že jsou každoročně nesmyslně zabity stovky těchto ptáků, jak sám píše - živočicha chráněného zákonem, živého tvora, jestřába lesního. Důkazem toho, že on sám (a asi ani členové jeho organizace RPS) doposud detailně nezná život jestřába v kulturní venkovské krajině, je to, že naprosto hloupě bagatelizuje škody způsobené tímto dravcem určitým skupinám lidí, které mají na jeho rozšíření v naší přírodě rozhodující význam.

Vztah jestřába a člověka se v průběhu staletí významně měnil, což jsem zde popsal už v jiném svém článku (https://ekolist.cz/nazor.shtml?x=153906). Jeho nejvyšší stavy u nás byly asi v 80. - 90. letech 20. století a to zásluhou silné, mnohaleté a nepřetržité motivace členů sokolnických organizací. Po r. 2000 se už významně projevují nedomyšlená „ochranná opatření“ prosazená extrémistickými ochranářskými spolky do našich legislativ (ČR, Slovensko) a stavy našich populací jestřába významně klesly až na dnešní úroveň (osobně to odhaduji daleko pod 40 % původních počtů z 80. let). Přitom ale tímto netvrdím, že mu hrozí úplné vyhubení. Přesto mě ale znepokojuje, že se k tak důležité otázce stále vyjadřují zaujatí nedouci z nejrůznějších laických nátlakových ochranářských organizací, jejichž názory prosazené do legislativy a praxe zruinovaly původně vysoké stavy tohoto druhu až k dnešním hodnotám.

Případ úmyslného zabíjení jestřábů je klasickou ukázkou toho, kam až může dojít naivní, nekritická a nedomyšlená ochrana druhu, jež může za určitých okolností být konfliktní pro některé skupiny lidí. Připomínám také, že sokolníci už v konci 90. let varovali, že ztratí-li motivaci na jeho ochranu – bezproblémové získávání odchycených ptáků pro sokolnictví, bude z jestřába zase pouze pronásledovaný psanec a jeho počty půjdou rapidně dolů.

Jediné, s čím dávám autorovi tohoto článku za pravdu, je to, že je nesmyslné vyhazovat prostředky a energii na odchovy tohoto druhu v zajetí, když nám jich tu různí chovatelé drobných zvířat ročně stovky zabijí a tedy pouze stačí si je od těchto lidí legálně odebírat. Spíše bych čekal, že ochrana přírody využije svou motivací tento odborný a ochotný potenciál k chovům mnohem ohroženějších druhů.

Tímto bych navrhoval, aby se zodpovědní úředníci na příslušných ministerstvech zavčas zamysleli nad smysluplností stávající kostnaté legislativy a zliberalizováním odchytů pro potřeby členů sokolnických organizací opět motivovali několik stovek aktivních a opravdu fundovaných lidí k praktické ochraně divokých populací dravců. Sokolníci v daném případě nechtějí vlastně po státu nic jiného, než aby jim umožnil legálně využívat obnovitelné přírodní bohatství, které stejně v těch nesprávných rukou bude nenávratně a nemilosrdně zlikvidováno – škodící jestřábi, ale i krahujci, což je dle mne opravdu uměle vyvolán „soumrak nad jestřáby“ díky některým nevládním organizacím.

Dovětek: k tomuto problému se rozvinula na : „www. dravce.sk“ diskuze, jejíž účastníci však dle mého očekávání nenašli žádné řešení.