Štěpán Boháč: Stavařům nastávají zlaté časy
1) Územní plánování – jde o územní a regulační plány, které se vydávají jako obecně závazná vyhláška. Zastupitelstvo obce nebo kraje zde může (de facto libovolně) omezovat právo vlastníků využívat své pozemky, a to ve veřejném zájmu vyváženého rozvoje území.
2) Povolování staveb – jde o územní rozhodnutí a posléze stavební povolení, které se vydává ve správním řízení. Platí zde zásada, že co není zakázáno, je povoleno. Stavební úřad může vyžadovat změny projektu pouze v rámci právních předpisů, limitů územního plánu a technických norem.
Z logiky věci vyplývá, že občané by měli mít zásadní vliv především na fázi územního plánování, kdy je formulován veřejný zájem na budoucí podobě území. Jenže právě zde má účast veřejnosti podobu čistě nezávazné ankety. Občané a občanská sdružení sice můžou podávat připomínky, ale pořizovatel není nucen se jimi seriózně zabývat.
Při samotném povolování staveb se občanská sdružení sice můžou účastnit řízení, ale ani to jim neumožňuje účinně hájit své zájmy. Zpravidla jedinou možností jsou právní obstrukce na základě procesních chyb a podružných nedostatků projektu. Takováto „hra na zdrženou“ pochopitelně zatěžuje obě strany. Jako způsob rozhodování je tento systém neúnosný. Navíc se veřejnost dostává až k hotovému projektu, kdy sebemenší změna znamená pro investora velké zdržení a náklady s přepracováním dokumentace, i kdyby mu navrhovaná změna věcně nevadila.
Zástupce veřejnosti
O větší účasti veřejnosti se v novém návrhu zákona sice hodně mluví, ale ve skutečnosti jsou jí kladeny překážky. Výborně to ilustruje nový institut zástupce veřejnosti, který by měl reprezentovat občany při projednávání územně plánovací dokumentace a povolování staveb. Můžou to být sdružení zabývající se ochranou přírody, památek nebo územním plánováním, případně i fyzické osoby.
Avšak MMR projevuje až dojemnou starost o jeho legitimitu. Aby mohl veřejnost zastupovat, musí nashromáždit 200 podpisů občanů (u malých obcí 10 % obyvatel), při projednávání krajských dokumentů dokonce 2000 podpisů, a to pod „věcně společnou připomínku“.
Takže zatímco zastupitelé, zvolení na základě obecných floskulí ve stranickém programu, mají bianco šek čtyři roky mluvit za občany, zástupce veřejnosti bude muset sbírat podpisy na každý konkrétní požadavek. Jak by to vypadalo v praxi: kraj zveřejní návrh zásad územního rozvoje a občané mají 45 dní na to, aby návrh nastudovali, sepsali připomínky a sehnali pod ně 2000 podpisů. To vše jim ale stejně nezaručuje, že pořizovatel jejich připomínky zohlední.
Velkou roli v ovlivňování budoucí podoby území by mohly sehrát regulační plány, protože místo obtížně srozumitelných regulativů využití ploch v územním plánu se konečně dostáváme na úroveň řešení konkrétní zástavby: stavebních čar, výšky objektů, řešení veřejných prostranství … Avšak v pojetí návrhu stavebního zákona se z regulačního plánu stává naprostý paskvil. Bude vydáván nejen na základě rozhodnutí zastupitelstva, ale také na návrh konkrétního investora, který už potom na stavby v řešeném území nebude potřebovat územní rozhodnutí. Vrcholem všeho je, že regulační plány má schvalovat rada obce resp. kraje. Radní tedy budou moci při neveřejném jednání schvalovat investorům jejich stavební záměry, a navíc libovolně stanovit dobu platnosti regulačního plánu. A aby toho nebylo málo, proti jejich rozhodnutí se nebude možné odvolat.
Variantám zvoní hrana
Pro občanská sdružení, usilující o změnu trasy silnice nebo dálnice, je dnes EIA (studie o dopadu stavby na životní prostředí) jednou z mála možností, jak navrhnout životnímu prostředí příznivější řešení. Ačkoli má stanovisko EIA samo o sobě malou váhu, je to cenný argument „s razítkem“. To je jasné i silniční lobby, a proto je navržena změna zákona o posuzování vlivů. Podle ní nebude v procesu EIA možné navrhovat varianty, které nejsou obsaženy v územně plánovací dokumentaci. Ministerstvo argumentuje tím, že výběr nejlepší varianty je součástí územního plánování, které bere v úvahu všechna hlediska udržitelného rozvoje. Navíc budou zásady územního rozvoje posouzeny z hlediska vlivů na životní prostředí, takže posuzování nových variant při EIA už nemůže přinést nic nového. To nepostrádá určitou logiku. Ovšem nesměli bychom mít řadu zkušeností, jak vypadá udržitelný rozvoj v představách řady plánovačů a politiků. Zvláště když veřejnost nemá žádnou páku, jak alternativní řešení protlačit do posuzovaných variant územního plánu.
Navíc budou do nových zásad územního rozvoje automaticky převzaty koridory dopravních staveb ze stávajících územních plánů, při jejichž projednání však žádné posuzování variant neproběhlo. Tím se fakticky zcela vylučuje možnost hledat ekologicky přijatelné trasy silnic. Prostě platí oficiální projekty a basta.
Stavební právo je nepochybně třeba změnit, protože současné nastavení systému představuje pro stavebníky velkou zátěž, ale přitom nedokáže ochránit veřejný zájem, o zapojení veřejnosti do rozhodování nemluvě. Cestou z této situace by mělo být větší zapojení veřejnosti v počátečních fázích projektu, omezení byrokratických úkonů a snaha převést rozhodování z formální na věcnou úroveň. Vládní návrh stavebního zákona je však nesen zcela jiným duchem. V územním plánování zavádí tuhý centralismus, omezující šanci občanů či malých obcí rozhodovat o své budoucnosti. Při povolování staveb jde pro změnu na ruku investorům a místo efektivnějšího rozhodování zavádí anarchii.
reklama
