Viktor Třebický: Summit v Johannesburgu očekávání nenaplnil
WSSD zachoval a podpořil status quo, tedy neudržitelné směřování současného světa. Nelze říci, že by se vlády nepokoušely řešit jediný z globálních problémů světa. Právě naopak, opulentním finančním centrem, které hostilo Summit, po 14 dní protékaly celé vodopády slov o omezování chudoby, zajištění pitné vody a dostupné zdravotní péči pro všechny. Slova, slova, slova. Slova se často oddělila od smyslu, nemluvě od konkrétního činu k naplnění udržitelného rozvoje. Virtuální svět globálních konferencí a jejich neméně iluzorních návštěvníků zde na jižní polokouli dosáhl svého smutného vyvrcholení.
Organizační, vnější stránka převládla nad obsahem. Úporná snaha hostitelské země a jejích nejvyšších představitelů v čele s prezidentem Mbekim přesvědčit svět, že Jihoafrická republika je schopna bezchybně uspořádat podobnou obří akci, jako by převálcovala vlastní obsah jednání. Běžní Jihoafričané odsuzovali obrovské náklady na konferenci, pro které by se jistě našlo potřebnější uplatnění jinde.
Závazky z minulých summitů nejsou plněny, přitom se přijímají nové. Jakou cenu měl tento Summit se svým obecným Implementačním plánem (jinak též Plán realizace, z anglického Plan of Implementation), když řada závazků z Ria zůstává nenaplněna? Lze namítnout, že přijaté dokumenty nejsou právně závazné (neexistuje možnost sankcí či soudního postihu za jejich nedodržování), ale to neznamená, že by se k nim vlády neměly stavět odpovědně. Pravý opak je pravdou.
Současný systém OSN ztrácí dech, reforma je příliš pomalá. Předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan v nedávném rozhovoru pro Ekonom dokonce přiznal, že u příležitosti 10 let marné snahy o reformu Rady bezpečnosti by bylo vhodné vnést do práce reformní skupiny „nový impuls“. Nechtěná ironie jeho slov dokazuje intenzitu těchto reforem. Hlavní orgány OSN (Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Hospodářská a sociální rada) pracují izolovaně a vzájemně se o své práci neinformují. Obdobně odborné orgány OSN (v oblasti udržitelného rozvoje např. Program OSN pro životní prostředí UNEP a Program OSN pro rozvoj UNDP) se spíš starají o to, kolik peněz z rozpočtu pro sebe utrhnou (na úkor toho druhého), než aby skutečně účinně ve světovém měřítku prosazovaly udržitelný rozvoj. OSN se zkrátka chová jako typická byrokratická instituce, která většinu své energie a prostředků spotřebuje na ospravedlnění své vlastní existence. Těžko od ní pak můžeme čekat vyřešení tak zásadních problémů, jaké spojujeme s udržitelným rozvojem. Způsob mezivládního vyjednávání na půdě OSN vede k obecným dokumentům. Summit díky šíři svého tématu a počtu delegátů strávil sám sebe, působil jako pohrobek minulého století a jeho obludností. Svět je dnes jiný a potřebuje zcela jiný typ akcí!
Vlády mají stále užší pole působnosti. Řada vlád přítomných v Johannesburgu reprezentuje státy, které mají nižší hrubý domácí produkt než je obrat mnoha nadnárodních korporací (či dokonce příjem jejich šéfů). V globalizovaném světě mají ale i vlády bohatých států stále méně možností, jak účinně ovlivnit směřování společnosti. Otázka také je, koho tyto vlády při stále nižších volebních účastech vlastně reprezentují. Do hry o udržitelný rozvoj je proto nutné mnohem intenzivněji zatáhnout i další hráče. Čistě mezivládní vyjednávání, které tvořilo hlavní součást Summitu, pomalu pozbývá smysl, pokud se jeho mechanismus nepřeměnění a nezahrne zástupce dalších skupin i jinak než jako pouhé pozorovatele.
A závěrečné doporučení na základě osobní zkušenosti? Aplikovat na budoucí summity princip subsidiarity! To znamená maximum otázek řešit na nejnižší možné úrovni. Na globální úrovni řešit pouze vybrané globální problémy (jako tomu bylo na Summitu tisíciletí věnovanému rozvoji), nikoliv takový „balík“ problémů, jako je udržitelný rozvoj. K udržitelnému rozvoji přistupovat regionálně a tématicky, nikoliv globálně.
reklama
Autor, environmentalista, pracuje v Ústavu pro ekopolitiku, o. p. s. jako vedoucí projektu Rio 10.
