Václav Zemek: Půl roku ministra Pavla Drobila

Co lze tedy říci o půlročním působení Pavla Drobila v roli ministra životního prostředí? Není to lehké, zvláště po událostech posledního týdne, které gradovaly jeho odstoupením. Pokusím se stručně zhodnotit některé jeho kroky.

Nástup do funkce byl mediálně velkolepý, ať už to byly „zákazy výstřihů“, výroky o „odzelenění“ ministerstva či „notování si“ se známým bojovníkem proti environmentalismu V. Klausem. Méně efektní už byly některé jeho výroky související s neznalostí problematiky. Toto vše lze přejít s jistou nadsázkou, co však bylo mnohem podstatnější, byla poměrně problematická personální politika, na kterou jsem nejen já, ale i řada dalších opakovaně upozorňovali. Je přirozené, že nový ministr si přivede „své“ lidi, mělo by však být pravidlem, že jsou to odborníci, zvláště když sám ministr nemá potřebné zkušenosti v oboru, jako tomu bylo u Pavla Drobila. Bohužel v tomto případě převážila jiná kritéria než odborná. Je ironií osudu, že se mu vše jako bumerang vrátilo v okamžiku, kdy jím dosazení spolupracovníci zapříčinili jeho pád.

Naopak ministrovy aktivity v oblasti ochrany ovzduší lze hodnotit veskrze kladně, ačkoli se mu nepodařilo prosadit nový zákon o ochraně ovzduší. Jako přínosné lze vnímat například jednání s polskou stranou o přeshraničním znečišťování či malou novelu zákona č.86/2002 Sb. O ochraně ovzduší. Za velmi rezervovaný postoj k problematice globální změny klimatu však pochvalu vyslovit nelze.

Velké obavy vzbuzovaly plány v oblasti ochrany přírody a krajiny, především fatální ořezání Programu péče o krajinu, kde akutně hrozil a hrozí zánik řady významných přírodních lokalit, krach řady dlouhodobých úspěšných projektů a ve finále nenávratné škody na našem přírodním dědictví. Rovněž tak poněkud nevýrazný postoj k národním parkům vzbuzoval rozpaky.

S čím však musím rozhodně nesouhlasit byl pokus o vyvedení finančních prostředků z Operačního programu životní prostředí (prioritní osa 6) do resortu dopravy na financování dopravních staveb. Záminkou se staly takzvané ekologické stavby (např. ekodukty, terénní úpravy, výsadby izolační zeleně apod.), které jsou součástí velkých dopravních staveb a které financuje investor. Byla zde patrná snaha zachovat objem financí v dopravních stavbách (po ohlášených slevách) tak, aby byly zachovány zisky. Peníze by pak chyběly v projektech na údržbu krajiny, což je nepřípustné.

Příslovečnou třešničkou na dortu je pak samotná aféra s podivnými toky peněz na Státním fondu životního prostředí (SFŽP). Pokud se potvrdí všechny skutečnosti, tak je to neodpustitelné. Ukazuje se, že ministerstvo bylo poníženo do role zdroje financí, které byly určeny na účely nesouvisející s činností ministerstva. Navíc byla otřesena důvěra v práci fondu a úsilí řady lidí tím přijde vniveč. Rovněž se vznáší otazníky nad dalším financováním z fondu a řada významných projektů tak může být ohrožena. Můžeme také očekávat problémy s EU, neboť většina peněz v SFŽP pochází právě z fondů EU.

Jak tedy shrnout hodnocení? Je třeba konstatovat, že Pavel Drobil je bezesporu schopný manager a organizátor, i když ve volbě blízkých spolupracovníků neměl šťastnou ruku. Nelze mu upřít i určité pozitivní kroky, především v ochraně ovzduší, ale vše je nyní zastíněno již zmíněnou aférou na Státním fondu životního prostředí, která naprosto degraduje jeho působení v roli ministra.