Zdeněk Mačát: Osobní vzpomínka na Tomáše Rothröckla

Odchod Tomáše Rothröckla je nejen pro mě osobně, ale i pro mnoho dalších ztrátou, kterou je těžké popsat několika větami. Nebyl jen ředitelem Správy Národního parku Podyjí, ale především člověkem, který zásadně ovlivnil můj profesní pohled na ochranu přírody – a vlastně i na krajinu jako takovou. Patřil k těm, jejichž vliv si člověk plně uvědomí až s odstupem času, když zjistí, kolik rozhodnutí, postojů a pracovních návyků má kořeny právě ve společně strávených diskusích. Neviděl Podyjí jen jako izolovaný ostrov přírody, ale jako živý organismus, utvářený dlouhodobým vývojem, lidskou činností i neustálou proměnou v čase. Učil nás dívat se na krajinu v souvislostech – ekologických, historických, kulturních i společenských. Byl přesvědčen, že dobrá ochrana přírody nemůže vznikat bez hlubokého porozumění minulosti a bez schopnosti přemýšlet strategicky o budoucnosti. Často zdůrazňoval, že rozhodnutí, která dnes děláme, budou čitelné v krajině ještě dlouho poté, co my sami z ní zmizíme.

Jeho přístup byl jedinečnou kombinací toho nejlepšího z „romantizujícího konzervátorství“ a nejmodernějších metod správy chráněných území. Nešlo však o pózu ani o ideologii. Vše bylo postaveno na hlubokých znalostech, dlouholetých zkušenostech a schopnosti klást si nepříjemné otázky. Tomáš Rothröckl byl zásadový, ale nikdy dogmatický. Dokázal naslouchat, vést dialog a být kritický – vždy však věcně, s respektem a bez okázalosti. Jeho vytrvalost nebyla hlučná, spíš tichá a pevná, o to víc účinná.

Silně jsem vnímal jeho schopnost vidět v přírodě nejen objekt ochrany, ale i estetickou a kulturní hodnotu. Příroda pro něj nebyla jen souborem biotopů a druhů, ale také prostorem pro lidskou inspiraci, pro umění, fotografii, literaturu a setkávání. Byl iniciátorem, spoluautorem či podporovatelem mnoha výstav, publikací a tematických akcí, které ukazovaly provázanost divoké přírody s lidskou kulturou. Tímto přesahem uměl oslovit i ty, kteří by se k ochraně přírody jinak možná nikdy nepřiblížili. Tomáš Rothröckl měl dar vnímat přírodu parku jako „národní divadlo nespoutané přírody“ – lesy, údolí, řeku, biotu i ticho Podyjí – a zároveň o něm přemýšlet s chladnou hlavou správce, který ví, že divokost potřebuje prostor, ale i jasná pravidla. Chápal vývoj v čase a dokázal ho zasadit do kontextu společenských změn. Uměl se ptát, proč se věci dějí, kam směřují a jak se na ně musíme připravit. Pro nás, jeho spolupracovníky, byl v tomto ohledu skutečným mentorem.

Zpětně si uvědomuji, že mnohé z toho, jak dnes přistupuji ke své práci, jsem se naučil právě od něj – často nenápadně, bez velkých gest, jen skrze každodenní rozhodování, rozhovory a způsob, jakým věci pojmenovával. Důvěra, kterou mi dal, pro mě znamenala závazek i motivaci.

Tomáš Rothröckl zanechal v Podyjí i v lidech kolem sebe hlubokou stopu. Jeho myšlenky, hodnoty a způsob uvažování tu zůstávají dál – v krajině, v institucích i v nás, kteří jsme s ním měli možnost pracovat. Za vedení, inspiraci a lidský přístup mu patří můj upřímný dík.

---

reklama

---