Marie Haisová: Zelení - o politice a nevládních ekologických organizacích
V časopise Nika č. 1/2003 jsem si přečetla o škodlivosti zelené politické politiky od Pavla France a o škodlivosti apolitického aktivismu od Karla Jecha. Jak už to tak bývá, každý má svoji pravdu, nehodlám se zabývat detailním rozborem příspěvků. Spíš si dovolím - v zájmu objektivity - přidat svoji zkušenost a svůj náhled na situaci. Nechci v žádném případě přilévat ohně do obecně rozšířené destruktivní kritiky a sebekritiky, spíš bych chtěla přispět ke zdravé analýze situace, která by mohla pomoci prolomit hradbu izolace, ve které se zelení, ať političtí, či nepolitičtí, dle mého názoru, nacházejí. "Zelenými" nazývám v příspěvku všechny, kteří se veřejně hlásí k ochraně životního prostředí, pakliže nebudu konkrétnější.
Po sametové revoluci měli "zelení" velmi slušnou výchozí pozici. Ve vládě byli určitou dobu tři muži (I. Dejmal, B. Moldan, J. Vavroušek), kteří se těšili obecné autoritě. To, že se jim nepodařilo vytvořit společensky akceptovatelnou vizi a společnost ovládla konzumní mašinérie určovaná ideologií trhu, si můžeme vysvětlit buď tím, že materialistické směřování společnosti bylo tak svůdné, že mu nebylo možné odolat ani s podporou idealistických myšlenek prezidenta V. Havla v čele státu, anebo je to tím, že dobré myšlenky se samy od sebe neprosadí. Přikláním se k druhé variantě a dávám k dobru zkušenost z té doby. Napsala jsem začátkem devadesátých let dopisy prezidentovi, federálnímu ministrovi životního prostředí a ministrovi financí. Všem jsem položila stejné otázky, vztahující se ke směřování společnosti a péči o životní prostředí. Jeden a půlstránkovou odpověď jsem dostala po dvou týdnech osobně podepsanou V. Klausem, z Hradu mi po měsíci došel lístek, že prezident nemá čas se otázkami zabývat. Když jsem se stala v roce 1993 ředitelkou Zeleného kruhu a dva exministři životního prostředí se ocitli v Radě ZK, zmínila jsem dotazníkový dopis a fakt, že od ministerstva životního prostředí jsem odpověď nikdy nedostala. Optala jsem se, zda nekomunikující úřad nemůže být částečnou příčinou neúspěchu "zelených" v nové realitě, na což se mi dostalo odpovědi, že jde o blbost. Pro mě to však byla soukromá analýza schopností nově utvářených institucí a test organizačních schopností jejích lídrů.
Strana Zelených sklízí plody práce ekologických iniciativ
Před parlamentními volbami slibovala Strana Zelených vysadit za každého voliče jeden strom. Ač ideální čas sázení stromů - podzim - je za námi, k mým uším se žádná aktivita výsadby stromů od této instituce nedonesla. Skutečností ovšem je, že Strana Zelených se probouzí v pravidelných intervalech čtyř let - vždy před volbami, aby vzápětí upadla do záhadného mlčení. Domnívám se, že za své volební úspěchy vděčí SZ ekologickým iniciativám, které jsou celoročně vidět a slyšet, strana se "veze", veřejnost totiž mezi "zelenými" nerozlišuje. Tomáš Bräuner, člen SZ, mi před časem prozradil, že jeho zvolení do zastupitelstva Prahy 15 napomohly aktivity ekologického centra Toulcův dvůr, které jsou v tomto volebním obvodě známé.
Zelení a ženy
Po letech ekologického aktivismu jsem se zamýšlela nad příčinami společenských problémů, které mě dovedly k názoru, že za stav světa může patriarchální struktura společnosti. Mužské myšlení, tah na branku, které nazývám vertikálním, se liší od myšlení žen, kde převažuje vnímání vztahové - horizontální. Správnost mých úvah dokládá kniha Archeologie mysli, sociální dějiny nevědomí, kterou vydal Portál v roce 2003. Začala jsem se více zabývat postavením ženy ve společnosti, vlivu ženského myšlení na chod společnosti a došlo mi, že u teorie mohu zůstat, nicméně příklady táhnout. A tak jsem, jako nezávislá, kandidovala do Senátu, parlamentu i v komunálních volbách, abych doložila slova činy, byť neúspěšnými. Kandidovala jsem na kandidátce Strany Zelených, neboť filozoficky je mi blízké myšlení, že žijeme v určitém rámci (Země) a tomu se musíme přizpůsobit, byť technologie možná vodu i vzduch vyčistí, planetu nenafoukne.
Pražský výbor SZ mě navrhl na první místo kandidátky do parlamentních voleb, což by se dalo dobře použít pro evropskou kampaň gender mainstreamingu. V první trojce byla ještě jedna žena, paní Stehlíková, členka strany. Nicméně celostátní výbor SZ a zřejmě Brandýské fórum prosadilo na první místo kandidátky Karla Jecha, takže nakonec to bylo podle vtipu, když se sejdou dvě ženy a jeden muž, kdo bude vládnout? Druhá část vtipu je o tom, že když se sejdou dva muži a jedna žena, kdo bude vařit kávu a psát zápis? Motivaci pro volební kampaň jsem ztratila, nicméně i bez mé činorodosti byl volební úspěch Strany Zelených fantastický, uvážíme-li kolik stran a straniček se před volbami vynořilo. Co však s tím úspěchem a jedenácti miliony strana udělá? Před léty byla jejich úřadovna v Murmanské ulici ve Vršovicích zakouřeným doupětem, dnes je reprezentativním, technicky zabezpečeným prostorem, stejně tak prostor ve Spytihněvově ulici v Nuslích. I před léty, když ve straně ještě o žádné peníze nešlo, sedávalo za předsednickým stolem i patnáct místopředsedů, mocenské ambice značné. S organizačními schopnostmi to bylo horší, řešilo se obsazování postů, přičemž za dveřmi podupávali znudění novináři.
Světu vládnou jiní
Je veřejným tajemstvím, že světu vládnou nadnárodní korporace. Mají jednoduché cíle - vytváření zisku, často dost bezohledně. Politici za nimi zaostávají nejen tím, že nedokážou předjímat, kam vítr vane, ale také tím, že korporace své záměry drží až do poslední chvíle v tajnosti. Na trh jdou s rafinovaně propracovaným marketingem, managementem a propagandou. Politici nestačí reagovat na reklamy, které přeplňují dopisní schránky a televizní obrazovky, na odpady, které zaplavují krajinu, na individuální dopravu, bez které se již téměř nikdo neobejde, ačkoliv veřejná byla před revolucí velmi kvalitní. Vymývaní mozků naší veřejnosti požadavky trhu se stalo realitou, která svým způsobem může dát politice smysl. Kdo jiný by stanovoval aspoň nějaké bariéry? Co mě osobně však nejvíc trápí je fakt, že bez ohledu na to, zda jsou zelení političtí či apolitičtí, zájem veřejnosti o životní prostředí je minimální. Jen uvažte, že v každých novinách je minimálně stránka věnovaná ekonomice. Ekologie se dostává do rubrik názorů a to jenom občas, zpravidla když nastane problém. Jednomu z největších deníků MFDnes jsem nabízela informace z první ruky z 5. Panevropské konference životního prostředí, která bude v květnu v Kyjevě. Není však, kam je zařadit, hodí se snad do rubriky domácí, zahraniční, vědy, či civilizace? Může být výzvou pro Stranu Zelených změnit stav věcí. Je oproti ekologickým iniciativám ve výhodě. Bez psaní projektů, zdůvodňování každé koruny jí spadlo do klína jedenáct milionů, troufnu si říci, že především za to, že je registrována jako politický subjekt.
Na závěr a na okraj. Začátkem prosince jsem jménem Agentury GAIA předala ministrovi životního prostředí Ambrozkovi dopis. Do dnešního dne nepřišla odpověď.
reklama
