Jiří Jan Pensante: Životní prostředí a politika

Podobně jako lidskou společností se i životním prostředím zabývá více vědních oborů, přičemž každý zkoumá jejich jiné stránky svými vlastními metodami [1], event. vychází z jiného úhlu pohledu. Např. lze prostředí vnímat z hlediska estetického, posuzovat jeho působení na lidské zdraví nebo usilovat o ochranu vzácných druhů živočichů a rostlin nebo krajiny, jejích složek a prvků. Jako se politika zabývá řešením sporů mezi lidmi s různými zájmy a názory [2], projevují se i v ekologii střety mezi zájmy skupin odborníků a různých iniciativ a hnutí podle jejich převažujícího zaměření. Tak např. na jedné straně se k nejšetrnějším druhům energie z hlediska ochrany životního prostředí řadí vodní elektrárny, na druhé straně ochránci přírody jsou nejednou proti povolení výstavby vodní nádrže, aby nedošlo k zaplavení míst s výskytem chráněných vzácnějších druhů rostlin. Elektrárny spalující uhlí nebo jiná fosilní paliva, které patří mezi nejvýznamnější zdroje znečišťování ovzduší, lze nahrazovat elektrárnami jadernými, avšak některá ekologická hnutí militantně vystupují proti jaderné energetice a domáhají se zásadního zákazu jejího využívání. Kupodivu by jim příliš nevadilo, že by to vedlo k dalšímu provozování elektráren spalujících hnědé uhlí, které i po odpopílkování a odsíření spalin vypouštějí do ovzduší kysličník uhličitý a přispívají tak ke zvyšování teploty zemského povrchu s jeho dalšími negativními důsledky [4].

Nedomnívám se, že by bylo na místě vytýkat jednotlivým zájmovým skupinám, že hájí své názory a dílčí hlediska, ale za nepravdivé a zavádějící považuji, jestliže přitom vystupují jako ochránci životního prostředí a zaštiťují se ekologií obecně, tj. bez zřetele k jiným ekologickým aspektům než právě jimi hájeným stanoviskům dílčím.

Je příznačné, že zatímco skuteční odborníci bývají přístupní diskusi o různých stránkách životního prostředí a jsou ochotni přihlížet k námitkám svých oponentů, u tzv. ekologických iniciativ a hnutí se lze setkávat spíše s jednostrannými přístupy, které mají jejich stoupenci a aktivisté tendenci často fanaticky obhajovat a prosazovat.

Poněvadž se problémy životního prostředí neomezují jen na záležitosti soukromé, ale přesahují do sféry veřejné, a jsou nuceny se jimi zabývat i místní a oblastní samosprávy, příslušné úřady, ministerstva, zákonodárné sbory a mezinárodní instituce. Stávají se tak součástí politiky a řada politiků se jich též snaží využívat v předvolební agitaci, která někdy přechází až v demagogii. Takovíto politici pak pochopitelně mohou získávat podporu mezi nekriticky uvažujícími stoupenci ekologických iniciativ a hnutí, což někdy vede rovněž ke vzniku zvláštních politických stran (tzv. zelených) s dosti radikálními programy (nebo aspoň radikálními křídly). Záleží potom na dalších politických stranách a na prozíravosti jejich vedení, zda se podaří jednotlivá dílčí hlediska rozumně koordinovat a komplexněji pojímanou ekologií skutečně přispět ke zlepšování rozličně narušených složek a stránek životního prostředí.

Platí-li v politice, jejíž součástí péče o životní prostředí nepochybně je, že občané by se ve své většině měli vyvarovat hlavně všech směrů příliš radikálních a extrémních, neboť realizace jejich programů v praxi vede zpravidla z hlediska celé společnosti, národa a státu k daleko větším škodám než kladům a přínosům [3], lze to právě na jednostranně pojímaných požadavcích některých tzv. ochránců přírody a životního prostředí velice dobře ilustrovat.

Odkazy na literaturu:
1. Pensante J.J.: Politika a myšlení, str. 30 - 31. Praha 2000.
2. Tamtéž, str. 11.
3. Tamtéž str. 21.
4. Manych J.: Ekologie pro lékaře, str. 133. Praha 1988.

---

reklama

---