David W. Novák: Životní prostředí, udržitelný rozvoj a jejich souvislosti

V posledních několika desítkách let se ve společnosti stále intenzivněji diskutuje o otázkách životního prostředí. Tato diskuse je značně nepřehledná, už proto, že se odehrává do značné míry spíše v rovině ideologické a osobní, než věcné. Poměrně složitá problematika bývá navíc velmi často nepřípustně trivializována, a to osobami, u nichž lze pochybovat o tom, že otázkám životního prostředí skutečně rozumí. Diletantský, militantní a konfrontační přístup některých „ochránců“ životního prostředí ve skutečnosti životnímu prostředí škodí, a to (v extrémních případech) více, než emise skleníkových plynů. V tomto příspěvku chci poukázat na některá témata, která jsou pro orientaci v otázkách životního prostředí a udržitelného rozvoje klíčová.
Systémový přístup k životnímu prostředí

Životní prostředí je příkladem složitých struktur, které označujeme jako systémy. Chápání zákonitostí těchto složitých systémů prošlo během posledních dvou století revolučním vývojem. Ve fyzice je tento proces symbolicky spojen (kromě jiného) s objevem teorie relativity a kvantové fyziky; podobným vývojem procházely a procházejí i další vědní obory. V důsledku nových objevů se ukazuje, že složité systémy se chovají spontánně a nepředvídatelně, což klade limity našim schopnostem popsat jejich budoucí stav, tím méně ho ovlivnit žádoucím způsobem. Vědním oborem, který se věnuje takovým složitým systémům, je synergetika. Předmětem jejího zájmu jsou i takové zdánlivě „nevědecké“ jevy, jako jsou chaos nebo náhoda.

Základní vlastností životního prostředí (jako jiných složitých systémů) je jeho nedělitelnost, která je důsledkem toho, že celek je více než součet jeho částí (toto pravidlo formuloval již Aristoteles ve svém díle Metafyzika). Hovoříme-li o životním prostředí, musíme jím tedy chápat nejen přírodu, ale též vše ostatní, co s přírodou jakkoli interaguje. Toto chápání životního prostředí je zakotveno i v české národní legislativě. Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, uvádí, že „životním prostředím je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje.“

V praktickém každodenním životě běžného občana nám toto poznání nepřináší žádný zvláštní užitek. Problém nastává v těch sférách lidské činnosti, které se snaží předvídat, případně ovlivňovat chování složitých systémů. Mediálně vděčnou zkratkou popisu spontánního a složitého chování systémů je tzv. efekt motýlích křídel. Podle tohoto synergetického modelu kaskádového efektu může mávnutí křídel motýla (např. v Brazílii) vést ke vzniku tornáda v jiné části světa (např. v Texasu).

Udržitelný rozvoj a jeho dimenze

Jednou ze základních vlastností člověka (stejně jako všech jiných organismů) a jeho společenství je potřeba zdokonalovat sebe i okolní prostředí v procesu neustálého přizpůsobování se vnějším vlivům. Základem lidské adaptace jsou procesy sociálních a technologických změn, které souhrnně označujeme jako rozvoj.

V souvislosti s rozvojem vyvstává otázka jeho dlouhodobé (trvalé) udržitelnosti. Může se zdát, že se jedná o zásadní téma, které je v současnosti aktuální více než kdy dříve. Otázka udržitelnosti lidské populace a jejích aktivit je však nastolována (s větší či menší intenzitou) již řadu staletí (viz Esej o principu populace Thomase Roberta Malthuse, vydaná anonymně roku 1798), a to obvykle v souvislosti s katastrofickými scénáři budoucího vývoje (epidemie, války, vyčerpání surovin atp.). Dosud se žádné z těchto katastrofických vizí nenaplnily, a to především proto, že byly založeny na nesprávném předpokladu deterministického (předvídatelného) chování společnosti a jejího prostředí.

Stále zřetelněji se ukazuje, že člověk dovede svou kreativitou do značné míry potlačit vliv základních limitujících faktorů prostředí (omezené zdroje a omezená asimilační kapacita), a to prostřednictvím stále intenzivněji využívaného sociálního kapitálu (zaváděním nových společenských a technologických inovací), jehož potenciál je téměř neomezený. Ačkoli nepanuje v odborné veřejnosti shoda nad tím, do jaké míry je přírodní kapitál nahraditelný sociálním, dosavadní zkušenost koncept dlouhodobě (trvale) udržitelného rozvoje nevylučuje.

Udržitelný rozvoj je zákonem č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, definován jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů“. Tato definice zdůrazňuje zohlednit jeden důležitý aspekt: udržení kvality životního prostředí v dlouhodobém časovém horizontu. Nejedná se však o stabilitu neměnného stavu – tento typ stability není složitým systémům vlastní. Životní prostředí (stejně jako jiné složité systémy) je udržováno v rovnovážném stavu prostřednictvím neustálých toků hmoty, energie a informací. Jakmile dojde ke změnám těchto toků (a může k nim dojít v důsledku lidské činnosti i vlivem čistě přírodních procesů), systém se destabilizuje a po určitém čase turbulentních změn se ustálí v novém rovnovážném stavu, jehož podobu nelze předem předpovědět (je výsledkem chaotických procesů).

Udržitelnost jakýchkoli aktivit (i lidstva jako celku) je podmíněná respektem k výše popsaným vlastnostem životního prostředí. Důsledkem chápání životního prostředí jako celku (který je více než suma jeho částí) je potřeba posuzovat lidské aktivity jak vůči tomuto celku, tak vůči jeho jednotlivým součástem. Hovoříme v tomto smyslu o tzv. dimenzích udržitelného rozvoje – nejčastěji zmiňovanými jsou ekonomická, sociální a environmentální dimenze.

Tyto dimenze jsou účelově a schematicky (abstraktně) oddělené části životního prostředí, které lze snáze uchopit pro potřeby popisu současného nebo minulého stavu (deskripce), budoucího stavu (predikce) nebo pro potřeby formulace opatření k ovlivnění budoucího vývoje žádoucím směrem (preskripce). Vzhledem ke skutečnosti, že fyzicky oddělit tyto části jednu od druhé nelze (z důvodů uvedených výše), dochází mezi těmito dimenzemi ke značným překryvům, což sice praktické využití tohoto modelu komplikuje, ale věcně je to zcela přirozené: vytvoření pracovních míst v důsledku výstavby a provozu továrny má např. zcela zřejmý sociální dopad (zvýšení příjmů domácností atd.) a může mít dopad také v oblasti environmentální (např. s ohledem na místo, čas a způsob, jakým daná domácnost své zvýšené příjmy utratí).

Obsahem ekonomické dimenze udržitelného rozvoje jsou především otázky produkce, distribuce a spotřeby statků a služeb, příjmů a výdajů soukromých podnikatelských subjektů, domácností a veřejných rozpočtů atp. Sociální dimenze zahrnuje především problematiky důstojného života, rozvoje lidské osobnosti, zdraví, vzdělání, sociálního uznání, spravedlnosti, sociální soudržnosti, kultury atd. Environmentální dimenze klade důraz na zachování přírodních statků a služeb, zejména energie, surovin, prostoru, asimilační kapacity (schopnost přírody vypořádat se všemi produkty, kterými ji „obohacujeme“) a zdravých podmínek pro život lidí.

Všechny lidské aktivity mají vliv na okolí (důsledek termodynamických zákonů). Z hlediska dlouhodobé (trvalé) udržitelnosti je klíčové, aby jejich dopady nenarušily křehkou rovnováhu mezi těmito dimenzemi (a jejich obsahem). Narušení této rovnováhy může vést ke spontánnímu chaotickému chování systému, který bude „hledat“ novou rovnováhu (efekt motýlích křídel). Důsledky tohoto procesu „hledání“ nelze z principu přesně předpovědět, vždy jsou však spojeny s náklady, které převyšují (často mnohonásobně) krátkodobé užitky z aktivity, která původní systém destabilizovala, a to na úkor těch, kteří tuto destabilizaci nezpůsobili (celospolečenské náklady na záchranu druhů ohrožených vyhynutím převyšují celospolečenské zisky z předchozího nadměrného lovu, celospolečenské náklady na řešení strukturální nezaměstnanosti převyšují celospolečenské zisky z předchozích neuvážených soukromých investic, navíc podporovaných rozmařilými státními výdaji na podporu příchozích investorů atp.).

Životní prostředí je složitý systém, který má tendence chovat se spontánně, a to i tehdy, když se snažíme jeho vývoj usměrnit potřebným směrem. Koncept udržitelného rozvoje umožňuje předcházet vzniku nežádoucích procesů, a to především jasně formulovaným požadavkem na posuzování dopadů našich rozhodnutí na prostředí, ve kterém žijeme, a to pokud možno dříve, než naše rozhodnutí začneme realizovat. Odstraňování již vzniklých škod je značně nákladné a výsledky jsou vždy nejisté.

Doporučené čtení
LOMBORG, Bjørn (2006): Skeptický ekolog. Praha: Dokořán s.r.o.

Text byl napsán pro sborník EKO aktivit OS TRIANON a partnerů za rok 2010.

---

reklama

---