Jan Komárek: Životní prostředí v budoucí Evropě

Součástí diskusí, jež probíhaly v Konventu o budoucnosti Evropské unie, byly vedle řady politických problémů také otázky udržitelného rozvoje a ochrany životního prostředí. Z konečného návrhu ústavní smlouvy (ústavy chcete-li) EU lze bohužel vyčíst, že politice ochrany životního prostředí, jež se v posledních dvou desetiletích na půdě EU zdárně rozvíjela, hrozí její potlačení na úkor ekonomického rozvoje a sociální ochrany. Nejvíce je to patrné ve formulaci udržitelného rozvoje, který je všeobecně chápán jako harmonické provádění hospodářské a sociální politiky za současného respektování životního prostředí. Tento koncept nejdříve mezi základními cíli, ke kterým má EU směřovat, chyběl. Po mnoha reakcích z řad členů konventu i nevládních organizací byl do návrhu ústavy doplněn, v jeho definici však ochrana životního prostředí není vůbec zmíněna.

Přitom už v době, kdy byla evropská integrace založena především na hospodářské spolupráci, členské státy pochopily, že při ní životní prostředí nelze opomíjet. Od roku 1986 je ochrana životního prostředí jedním z cílů EU, rovnocenným například s cílem vytvoření společného trhu a všemi jeho svobodami- pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. V tomto roce byla jedna ze zakládajících smluv (o založení Evropského společenství- tzv. Římská z roku 1957) doplněna samostatnou kapitolou upravující ochranu životního prostředí v ES.

Tento krok měl i své ekonomické opodstatnění, protože rozdílná úroveň ochrany životního prostředí je překážkou hospodářské spolupráce mezi členskými státy. Příkladem takových překážek jsou odlišné požadavky kladené na výrobky z hlediska jejich škodlivosti pro životní prostředí. Evropské směrnice tyto požadavky sjednocují, aby bylo možné obchodovat s určitým výrobkem ve všech členských státech. Ke stanovení těchto společných požadavků je třeba určit úroveň ochrany životního prostředí, která má být podle současného znění Římské smlouvy „vysoká“. Po značném tlaku ze strany nevládních organizací, věnujících se životnímu prostředí (sdružených do skupiny „G 8“) se povedlo mezi základní ustanovení prosadit cíl vysoké úrovně ochrany životního prostředí a jeho zlepšování, ačkoliv v téměř všech návrzích, tak jak se postupně objevovaly, tato formulace chyběla.

„Opomenutím“ návrhu ústavy, které nelze přehlížet, je absence tzv. principu integrace, jenž zavazuje Evropské společenství brát při provádění všech jeho politik v potaz požadavky ochrany životního prostředí. V praxi se tento princip projevuje například při řízeních o povolení státní podpory, kterými se Evropská unie brání zvýhodňování určitých hospodářských sektorů nebo podniků v jednom členském státě na úkor konkurentů z ostatních členských států. Státní podpora může být na základě principu integrace oprávněná právě z důvodu, že je jejím cílem ochrana životního prostředí. Je třeba zmínit, že tento princip byl zakotven po boku principů subsidiarity a proporcionality, o kterých se dnes tolik mluví v souvislosti se ztrátou „národní suverenity“. Jedná se tedy o jeden ze základů tvorby evropských společných politik.

Vzhledem k velké časové tísni, ve které konvent pracoval, lze konstatovat, že bylo téma ochrany životního prostředí odsunuto do pozadí „velkými“ politickými problémy. Je nesmírně důležité jasně stanovit, zda se má ubírat směrem, kam ji tlačí severské státy a Rakousko, či zda se má přizpůsobovat úrovni Španělska nebo Portugalska, které jí nevěnují přílišnou pozornost- zejména dnes, kdy se EU rozšíří o kandidátské země, pro které ochrana životního prostředí rozhodně není prioritou.

Jak vyplývá z výše uvedeného, nejde o zavádění něčeho nového. Pro nás, (budoucí) občany EU je to otázka stejně důležitá, jako třeba to, zda bude mít unie svého prezidenta. Životní prostředí nás totiž obklopuje všechny bez rozdílu.

---

reklama

---