Bílé "kamení" na severu Čech
Křemen patří mezi nejtvrdší nerosty (ve stupnici tvrdosti jej předčí jen mnohem vzácnější minerály topas, korund a diamant) a je též hlavní součástí horniny s podobným názvem – křemenec. Ta je proto rovněž velice odolným přírodním „materiálem“ a tak není divu, že křemencové kopce či skaliska často tvoří nápadné krajinné dominanty. Křemen i různé typy křemenců (odborně zvané kvarcity či silicity) jsou výsledkem dávných a většinou složitých geologických procesů a na zemském povrchu se objevily až po rozrušení a odnosu okolních méně odolných hornin.
Časopis Naše příroda Už 9. rok máte možnost se začátkem února začíst do 1. čísla časopisu Naše příroda. V tom letošním startujeme s malým seriálem o mokřadech, konkrétně se v článku věnujeme rybníkům a životu kolem nich.
Na svazích špičatého Ještědu
Křemencovými skalami doslova překypuje jedna z nejpůsobivějších severočeských hor Ještěd (1012 m), „navýšená“ ještě téměř stometrovou víceúčelovou věží. Zdejší bělavá skaliska zaujmou už při pohledu z povzdálí, například z Liberce nebo Jizerských hor, a mnohá jsou opředena rozličnými, nezřídka poněkud ponurými lidovými zkazkami. Tak třeba přímo pod vrcholkem vyčnívá hrbolatá skalka Krejčík, kterou tu prý rozběsnění čerti upustili na nebohého krejčího, když jim překazil nekalé dílo. Níže na svahu vystupuje řada dalších křemencových skalisek a balvanů, vesměs modelovaných především mrazovým zvětráváním sice tvrdé, ale rozpukané horniny. Jsou součástí chráněné přírodní památky „Terasy Ještědu“ a většinu z nich si můžeme prohlédnout při trase stejnojmenné naučné stezky. Platí to jak pro zdaleka nápadné, jakoby chaoticky „zvířené“ seskupení Vířivých kamenů, tak i pro poněkud skrytý útvar Kamenná vrata už blíže k silničnímu sedlu Výpřež. Jeho zajímavostí je úzká skalní brána a tato romantická scenérie prý byla už v hloubi 19. století inspirací k „pašerácké scéně“ ve známé opeře Bedřicha Smetany Hubička. Dle dávných pověstí se sem slétali čerti a čarodějnice, občas se tudy prohnal i tajemný jelen se zlatým křížem v paroží a v nedalekých Důlních skalách měl zase skrýše tajemný Ještědský duch – jakási zdejší obdoba Krakonoše.
Bělavé dominanty Krkonoš
Také v našem nejvyšším pohoří Krkonoších tvoří obdobná skaliska několik působivých dominant. Pevné křemence, navíc „propletené“ křemennými žílami, jsou například příčinou doslova ostrého tvaru táhlého hřebene Kozích hřbetů uprostřed Krkonošského národního parku, bělavé útesy zvýrazňují také některé okrajové partie pohoří. Už při pohledu z Janských Lázní na východě Krkonoš zaujmou srázy Modrých kamenů, které jsou součástí členitého křemencového hřebenu, sestupujícího úbočím Světlé hory. Provází je turistická cesta od Modrokamenské boudy (s krátkou odbočkou na vyhlídkový vrcholek) pod Černou horu a o tom, že zde nejde o útvar ojedinělý, svědčí několik obdobných skal v přilehlém zákoutí Klausova (neboli Těsného) dolu. Jedné z nejvýraznějších – Harfě – dala pojmenování pověst o nešťastné harfenici.
Přiléhavý název Bílá skála nese „kamenná hrana“ horského svahu nedaleko známé rozhledny Štěpánky, tedy už na rozmezí Krkonoš a Jizerských hor. Dostupná je lesní cestou z nedalekých Příchovic okolo Turnovské chaty. Křemencové skalisko, „zčechrané“ hlubokými průrvami a odsedlými bloky, je od roku 2000 zvýrazněno dřevěným křížem, od kterého se otevírá nádherný výhled daleko do malebně zvlněné pojizerské a podkrkonošské krajiny.
Ostrůvek sevřený ledovcem
Mnohem méně známou, ale rovněž pozoruhodnou Bílou skálu najdeme také v jednom z nejsevernějších a zároveň nejodlehlejších koutů naší vlasti – doslova na konci Frýdlantského výběžku. Vystupuje přímo na polské státní hranici asi kilometr od obce Srbská, odkud k ní dojdeme neznačenou cestou mezi lučinatými pastvinami a remízky. Na rozdíl od výše uvedených křemencových útvarů je tvořena čistým žilným křemenem, který v dávné geologické minulosti vznikl krystalizací z horkého (hydrotermálního) roztoku. Jde o jakousi menší obdobu známějšího „českého křemenného valu“ na opačném konci naší vlasti, který se táhne od Šumavy až do Ašského výběžku. Také Bílá skála u Srbské (chráněná ve stejnojmenné přírodní památce) je v podstatě jakýmsi skalnatým „valem“, asi čtvrt kilometru dlouhým a rozčleněným do samostatných bloků a věžovitých útvarů. Největší z nich vystupuje na okraji bukového lesa a má tvar skalní pyramidy či obří jehly.
Během ledových dob ve starších čtvrtohorách bylo toto strmé skalisko obklopeno rozsáhlým ledovcem a zřejmě jako ostrůvek vyčnívalo nad jeho „hladinu“. O tom, že pevninský ledovec zasahoval z daleké Skandinávie a přes polské nížiny až do těchto míst, svědčí mocné vrstvy ledovcových nánosů (morény), těžených např. ve velké štěrkopískovně u nedaleké Horní Řasnice.
Základ sklářské tradice
Křemence a zejména čistý žilný křemen jsou významnou surovinou pro výrobu skla a také v Pojizeří a Podkrkonoší daly základ proslulé sklářské tradici. Ta se zde po obou stranách státní hranice udržela – přes občasné vlny rozmachu a úpadku – od středověku až do současnosti a místa jako Harrachov, Jablonec nad Nisou, Železný Brod či polská Szklarska Poręba stále patří ve světě skla ke zvučným pojmům. Většina skelných hutí využívala místních zdrojů, o čemž svědčí mimo jiné i pomníček skláře na křemenném balvanu v někdejší sklářské osadě Orle, vysoko nad soutokem Jizery a Jizerky. Současná těžba čistého žilného křemene (využívaného však i k jiným nežli sklářským účelům) je nyní omezena jen na vrcholový hřbet polské části Jizerských hor. Zdejší etážový lom (zvaný Stanislaw nebo Biala Skała) je nejvýše umístěným důlním dílem ve střední Evropě a jeho bělavá jizva, „zakusující se“ do úbočí hory Izerskie Garby, je nepřehlédnutelná i při pohledu ze západních Krkonoš.
reklama
Další informace |
