Jak jde čas v národním parku Garamba
Hlavní řekou země je Kongo, které pramení v Zambii, míří na sever skrz Kongo, pak se stáčí na západ a na jih, až se nakonec jeho vody smíchají s vlnami Atlantického oceánu. Řeka byla známá mezi místními kmeny jako Nzadi anebo Nere, což znamená „řeka, která polyká všechny řeky“. Portugalci ovšem později původní název řeky zkomolili a dali oblasti jméno Zair, jež pak použil diktátor Mobutu Sese Seko při přejmenování Konga na Zair v roce 1971. Svůj současný název země získala v roce 1997, kdy nastoupil do jejího čela nový prezident Joseph Kabila.
DR Kongo se pyšní rozmanitostí jako možná žádná jiná africká země. Díky tomu na jeho území vzniklo už v dávné minulosti několik národních parků, včetně nejstaršího národního parku Afriky – národního parku Albert, dnes známého pod názvem Virunga. Ale ani další národní parky na sebe nenechaly dlouho čekat a jedním z nejznámějších je právě Garamba, která leží na hranici se Súdánem. Park byl založen v roce 1938, nejprve jako lovecká oblast Aka-Dungu, to podle názvu dvou hraničních řek. Stejně jako dalších šest konžských národních parků a 63 rezervací ho spravuje Konžský institut na ochranu přírody (ICCN) – chráněná území zaujímají kolem 9?% rozlohy země. Kongo i národní park Garamba prošly v minulosti a vlastně i v přítomnosti procházejí těžkými zkouškami, které se na nich velkou měrou podepsaly a ovlivnily či ovlivňují jejich budoucí vývoj. Několik z nich se teď pokusím nastínit.
Garamba byla zřízena národním parkem zejména kvůli ochraně vzácných a ohrožených nosorožců bílých severních a žiraf. Mezi nejhorší období v historii parku, kdy došlo k výraznému snížení počtu všech druhů zvěře, patří 60. a pozdní 70. léta minulého století. Během prvního období došlo k masivní invazi pytláků do parku a ke snížení počtu nosorožců z 1300 na pouhých 100 jedinců. Poté se populace začala obnovovat a před další krizí na konci 70. let bylo v parku kolem 800 nosorožců a 23 000 slonů! Světová poptávka po nosorožčích rozích a po slonovině se ovšem zvedla a pytláctví opět zesílilo. Navíc nebyla zajištěna stabilita země, v regionu působilo mnoho ozbrojených skupin, a protože je park velmi daleko od hlavního města Kinshasy, byl i velmi daleko od možné vládní intervence. Posledních 15 nosorožců a pouhých 4000 slonů na začátku 80. let bylo příčinou toho, že byl park v roce 1984 zařazen do seznamu světového dědictví v ohrožení UNESCO. Od roku 1988 díky společnému úsilí mezinárodních organizací (IUCN, WWF atd.) začaly populace zvěře opět narůstat. Ovšem v Africe není nikdy nic jisté, a tak přišly další problémy.
V průběhu války v Súdánu na začátku 90. let prošlo parkem 80 000 súdánských uprchlíků, kteří se usídlili v severních oblastech kolem parku. Lov slonů pro slonovinu a také buvolů pro maso rapidně vzrostl a severní oblast parku tak přišla o téměř všechnu zvěř. V roce 1996 pak pytláci zabili dva nosorožce a tři strážce, načež byl park znovu vepsán na seznam světového dědictví v ohrožení UNESCO. Navíc z důvodu politické nestability Konga byli strážci v roce 1997 odzbrojeni a nemohli dál vykonávat svou práci. Situace se částečně zlepšila v roce 1999 a pak zejména v roce 2001, kdy byla zahájena podpora ze strany OSN, a dál v roce 2005, kdy ICCN podepsal smlouvu o řízení parku s nadací African Parks Network – díky tomu park získal finanční podporu z fondů Evropské unie.
Bohužel však následovaly další nepříjemné události – v severní části parku se usadila povstalecká ugandská skupina Armáda Božího odporu (LRA) vedená Josephem Konym a znemožnila v této části parku protipytlácké aktivity. Stejně tak zde byl zastaven veškerý výzkum a monitoring zvěře. V roce 2008 jsme tak s kolegy mohli pracovat jen v jižní části parku, v přilehlé lovecké oblasti Gangala-na-Bodio a rovněž v části lovecké oblasti Mondo-Missa. Situace se tady přitom začala zlepšovat, a když jsme měli štěstí, mohli jsme dokonce pozorovat stáda slonů o stovkách jedinců.
Přišla ale další krize, prozatím poslední. Armády DR Konga, Ugandy a Súdánu zahájily v prosinci 2008 společnou vojenskou akci proti Armádě Božího odporu, ta ovšem neproběhla zcela podle jejich představ a zapříčinila rozptyl desítek malých ozbrojených skupin LRA po celém národním parku a přilehlých oblastech. To samozřejmě zásadně ovlivnilo všechnu naši činnost, která byla v terénu v podstatě zastavena. Od ledna 2009, kdy LRA napadla naši základnu v Nageru, zabila několik lidí a veškeré vybavení spálila, se všechno „točí“ kolem této základny a hlavní aktivity jsou omezeny na rozvoj infrastruktury. Vojenská akce proti povstalcům v podstatě stále probíhá, takže teprve v červnu letošního roku mohli strážci po dlouhé době znovu zahájit protipytlácké aktivity, ovšem jen v jižní části parku. První zprávy jsou však dobré, nenašlo se moc upytlačených slonů a jižní část parku se zdá být klidná. Jenomže jak víme z předchozích měsíců, zejména oblast Gangala-na-Bodio je silně postižena lovem slonů, a to nejen místními lidmi, ale taky vojáky konžské armády.
Navzdory všem těmto událostem se však Garamba stále pyšní velkou rozmanitostí zvěře i krajiny. Do dnešní doby bylo v parku identifikováno 42 druhů obojživelníků, 82 druhů plazů, 345 druhů ptáků a 163 druhů savců. Nejvíc pozornosti v současnosti přitahuje populace nosorožců bílých severních, jejich přítomnost v parku je však velice nejistá. V posledních letech proběhlo několik specializovaných leteckých i pozemních sčítání, ale výskyt nosorožců nebyl potvrzen. Poslední čtyři jedinci byli viděni v roce 2006. Někdy se mi zdá zbytečné plýtvat penězi a časem na hledání něčeho, co už možná neexistuje. Ale tak to má asi být. Mezinárodní organizace si žádají stanovisko a nikomu se nechce nahlas a přímo říct, že jsme asi přišli o další živočišný druh. V roce 2008 jsme přitom prohledali celou jižní část parku a část lovecké oblasti Gangala-na-Bodio, pomáhali nám v tom i specializovaní stopaři z Keni a Zimbabwe, ale po nosorožcích ani stopa. Bylo to tak trochu jako hledat přízrak. No, budeme tedy doufat dál a třeba na ně někdy v budoucnu v některých dnes nepřístupných oblastech parku narazíme.
Co se týká další vzácné populace, tedy žiraf, ta nikdy nebyla velká. V roce 1995 byla odhadována na 250 jedinců, ale poslední sčítání z roku 2006 potvrzuje přítomnost pouhých 75 zvířat. Zajímavé je, že místní lidé kmene Zande žirafy loví jen velmi zřídka pro ceremoniální účely a stejně tak kmeny Logo. Populace tedy není ovlivněná přímo lovem, takže je nutné hledat další příčiny poklesu početnosti žiraf v Garambě. Studium jejich ekologie máme ale v plánu až na další roky – snad nám to bezpečnostní situace dovolí. Park se ovšem i nadále pyšní relativně velkou populací slonů, v roce 2007 byl jejich počet odhadován na 4000 jedinců, kteří migrují mezi parkem a přilehlými loveckými oblastmi. Abychom mohli sledovat jejich pohyb, umístili jsme letos v květnu na pět slonů satelitní obojky a denně je sledujeme. Data získaná z monitorování umožní pochopit důvod migrace slonů a rovněž zajistit opatření, která povedou k omezení konfliktů mezi slony a místními obyvateli. Dva samci s obojky se prozatím zdržují kolem základny v Nageru, samice jsou ale zřejmě dobrodružnější povahy a už po krátké době se dvě z nich „hlásí“ z jižní oblasti Gangala-na-Bodio a jedna samice ze severu poblíž lovecké oblasti Azande. Snad se v těchto „červených“ neboli nebezpečných zónách nestanou obětí pytláků.
Řeky a rozlehlé bažiny parku jsou v období dešťů plné hrochů a pláně křižují obrovská stáda buvolů. V minulosti bylo možné v parku taky vidět 14 druhů antilop, některé druhy jsou ale v dnešní době už velmi vzácné a například antilopa Derbyho z oblasti zmizela úplně. Mezi nejběžnější druhy patří voduška kob a voduška jelenovitá. Všudypřítomná jsou prasata savanová, v lesnatějších oblastech ale není raritou ani štětkoun nebo prase pralesní. Jako každý správný africký park má i Garamba své predátory. Kromě člověka tady tedy najdeme například lva či hyenu skvrnitou. Mezi nejběžnější primáty patří gueréza, kočkodan Brazza nebo pavián. Lovecké oblasti přiléhající k parku jsou pak rájem pro lesní druhy. Najdeme v nich vzácnější druhy zvířat, třeba antilopu bongo, sitatungu, a dokonce šimpanze. Jsou ale velmi vzácní a trpí úbytkem svého přirozeného prostředí. Studium šimpanzů je rovněž naší budoucí a prioritní aktivitou. Hned jak to bude možné, vyrazíme do „šimpanzí“ oblasti a pokusíme se provést sčítání, odhadnout velikost populace a vlivy, které jí ohrožují. Mise do šimpanzí oblasti jsou přitom opravdu magické, najednou se při nich ocitáme v lese s vysokými stromy, tedy v úplně jiném prostředí, než na jaké jsme zvyklí z centra parku. Šimpanzi jsou pro mě opravdovými uchy lesa, v jednu chvíli vám dávají hlasitě najevo svou přítomnost, ale když se s vámi potkat nechtějí, dokážou se pohybovat potichu jako vítr.
Vegetace národního parku se od okolních loveckých oblastí docela výrazně liší. Ačkoli si většina lidí asi pod pojmem Kongo představí prales, je jižní a střední část parku otevřená travnatá savana. Čím víc se postupuje na sever, tím víc přibývá stromů a na hranici se Súdánem se savana mění v galeriový les kolem řeky Aka. Lovecké oblasti přiléhající k parku jsou pak tvořeny převážně lesy a stromovou savanou. V samotném parku bylo rozpoznáno víc než 1000 druhů rostlin, z nichž 5 % neroste nikde jinde na světě. Rozdíl mezi jednotlivými vegetačními formacemi je zřejmý zejména při pohledu z letadla.
Současná činnost správy parku je zatím omezená a jen pomalu se dostává do normálních kolejí. Vedení se snaží obnovit a rozvíjet infrastrukturu, a to nejen v parku, ale i v blízkém okolí. V současné době park zaměstnává 220 lidí, z toho 95 strážců na základně Nagero a 50 strážců na základně Gangala-na-Bodio, navíc dává denně práci ještě víc než stovce nádenních pracovníků. Opravují se či stavějí nové budovy, rekonstruují mosty a také stavějí nové domky, které budou v budoucnu sloužit jako turistické ubytování. Hned jak to bude možné, začnou se obnovovat i cesty a strážní posty. V rámci spolupráce s místními komunitami ale uskutečňujeme i další projekty. Mezi ty větší patří stavba školy v Nageru pro 400 dětí, kterou mám mimo jiných povinností momentálně na starost. Stavět školu je hned po studiu zvířat asi nejlepší aktivita, kterou můžete v Africe podniknout. Tedy alespoň podle mého názoru. Jste totiž v přímém kontaktu s místními obyvateli a jejich dětmi, poznáte jejich kulturu a časem i získáte jejich důvěru. Když se pak procházíte vesnicí, všichni vás zdraví, což je opravdu příjemný pocit. Stavbu financuje z velké části Španělsko, ale získali jsme finanční podporu i od občanů České republiky.
Kromě obnovy klasických aktivit, jako jsou protipytlácké patroly, monitorování zvěře nebo obnova infrastruktury, se do budoucna se plánují i další, speciální činnosti, například obnova domestikačního centra slonů, jež vždy patřilo k tradici národního parku Garamba. Jeho historie se začala psát ještě za koloniálních časů a věhlasná stanice v Gangala-na-Bodio měla v době své největší slávy víc než 50 domestikovaných slonů. Kiko, slonice narozená na stanici v Gangala v roce 1956, dnes dožívá v Nageru a je posledním pozůstatkem zašlé slávy domestikace slonů afrických v Kongu. Při svých ranních procházkách kolem kancelářské budovy nám to denně připomíná.
Co mi tedy vlastně práce v Garambě přináší? Především jde o obrovskou příležitost naučit se věcem, které se studiem z knih nenaučíte, a možná i pochopit pocity lidí, kteří jsou sice stejnými lidmi jako my v Evropě, ale žijí životy s úplně jinými radostmi a starostmi. Když jsem v Evropě, najednou si uvědomuji, jakými malichernostmi se u nás v porovnání se starostmi lidí v Africe zabýváme. V Evropě nemusíme řešit, jestli se já a moje děti dožijeme dalšího dne, jestli budeme mít zítra co jíst nebo jestli budou moci jít děti do školy. Při pohledu zvenčí se pak africké životy zdají strašně smutné a beznadějné, ale ve skutečnosti to tak není. Lidé se v Africe umějí radovat z maličkostí, z věcí, které jsou pro nás běžnou záležitostí, či dokonce nuceným stereotypem.
Odedávna žili v souladu s přírodou, což dnes už ale není dál možné, protože i Afrika se rozvíjí a lidí je stále víc a víc. Proto je velmi důležité nejen chránit přírodu, ale taky vzdělávat místní obyvatele a vysvětlit jim, proč by to měli dělat i oni. Odedávna jsou součástí přírody a bez nich není možné národní park chránit. Ochrana přírody tím pro mě získává další rozměr a učí mě víc si vážit toho, co máme my v České republice.
Je zřejmé, že v Kongu vzhledem k dlouhotrvajícím konfliktům samotný stát na ochranu či rozvoj národních parků nestačí. Kontrolovat park o rozloze 4920 km2 včetně loveckých oblastí o rozloze dalších 7200 km2 není jednoduchá záležitost. Ještě dlouhou dobu proto nebude přežití národních parků Afriky, tedy i Garamby, možné bez přímé finanční podpory rozvinutých zemí. Místní lidé navíc mají své vlastní starosti a není jednoduché je přesvědčit o nutnosti ochrany přírody. A ani peníze nejsou všechno. Snad nakonec celá oblast přece jen dospěje k míru, který umožní nerušenou práci strážců a ochranu světového dědictví – národního parku Garamba.
reklama
