Jak jsme v truhlíku na bylinky "odchovali" poštolky
Když ale sameček zpozoroval pohyb skrz záclonu, odletěl. Druhý den ráno mě a mou přítelkyni probudilo poštolčí volání. Šli jsme se podívat do kuchyně. Na truhlíku na okně seděl poštolčí pár. Za dva dny jsme v truhlíku objevili vyhloubený důlek a kolem mé uválené a vytrhané bylinky, které jsem si tak opečovával.
Během následujících dnů se poštolčí pár objevoval na okně nepravidelně, ale létal stále v blízkosti a testoval bezpečnost vybraného hnízdiště. Protože jsme v této věci byli laici, vždy když jsme poštolky na okně slyšeli nebo zahlédli, snažili jsme se v kuchyni pohybovat co nejopatrněji. Samička byla méně plachá než sameček. Samečkovi stačil sebemenší pohyb poblíž okna a hned odlétl.
Poštolka po deseti dnech zasedla v truhlíku a vzdálila se, pouze když sameček přilétl na protilehlou střechu obchodního domu a svým typickým zavoláním samičku upozornil, že přinesl potravu. V tomto okamžiku jsme vždy využili situace a šli truhlík přes záclonu narychlo zkontrolovat. Poštolka bývala pryč zhruba 7 minut. Po devíti dnech sezení se objevilo první vajíčko. To již samec nosil potravu na okno a samička s ní odlétala naproti, odkud nepřestávala sledovat hnízdo. Po jídle k ní přilétal samec, který někdy zůstával na hnízdě na stráži, a pářil se s ní. Poté se hned samička vracela zpět na naše okno a sameček odlétal lovit další potravu.
S jednodenní pauzou se objevila ještě dvě vajíčka. Následující den přišla průtrž mračen a krupobití, které trvalo zhruba 10 minut. Vítr bohužel vál ze severu na jih a okno tak nebylo nijak chráněno před nárazovým deštěm.
Truhlík byl za chvíli plný vody, seč se poštolka snažila sebevíc chránit vejce. Když voda dosáhla až k vejcím, poštolka ustoupila na kraj truhlíku a snažila se před deštěm schovat v rohu okna. Nevěděli jsme co dělat, jak jim pomoci. Po ustání deště poštolka odlétla. Přemýšlel jsem o tom, zdali se mám pokusit vodu vylít, ale nechtělo se mi riskovat, pokud by byla poštolka poblíž, že by mě tam viděla a hnízdo opustila. Po několika minutách se voda naštěstí vsákla do hlíny a částečně i odtekla dnem truhlíku. Samička se do tmy neukázala a sameček také ne.
K naší velké radosti byla samička příštího rána opět na svém místě a zahřívala vajíčka. Za další tři dny se objevilo čtvrté a následující den páté vajíčko. Sameček lovil, co mu síly a počasí dovolily, samička krmení mimo hnízdo zkracovala na co nejmenší dobu. Sameček, co jsme mohli pozorovat, seděl na vejcích jen dvakrát a nevydržel tam moc dlouho, většinou stál na konci truhlíku a pozoroval okolí. Když se vracel s potravou, samička se začala hlasitě projevovat a dosti často mu nevybíravým způsobem odtrhla kořist ze zobáku a letěla se naproti nakrmit. Mimo krmení seděla samička celou dobu na vejcích, nehnutě s hlavou zabořenou v peří. Přesto nepřestávala být ostražitá a sledovala kolem poletující holuby a kavky.
Po 32 dnech od snesení prvního vajíčka začalo klubání poštolčátek, vždy obden. Tehdy samec nosil potravu na truhlík, kde ji samice trhala mladým. Celkem se podařilovyklubat třem poštolčátkům. Těžko říci, zda to byli první tři, jež přečkali zaplavení, nebo jen první a další dvě snesená po zaplavení.
Během měsíce mláďátka doslova rostla před očima. Sameček nosil potravu jak o život, většinou to byly myši, také pár hrabošů a rejsků. Občas samička odlétla naproti na střechu i s myší, najíst se sama v klidu, poté se vracela zpět a potravu dotrhávala mladým. Po týdnu, co mladí povyrostli a mohli být na hnízdě sami, začala potravu shánět i samička, hnízdo ale neustále zůstávalo pod dohledem jednoho z rodičů. Když byla mláďata jen o málo vetší než myši, které jim rodiče nosili, začala je polykat celé najednou. Díky větší průbojnosti dostávala dvě starší mláďata mnohem více potravy. Naštěstí poštolčí pár byl při lovu většinou úspěšný, a tak poštolčata nestrádala hlady.
Samička občas přilétla a sem tam nějakou kořist natrhala a rozdělila všem. Po 14 dnech se mláďatům objevily první letky a prachové peří nezadržitelně ustupovalo. Myši jim trhala vždy jen matka, jak jsme později zjistili z odborné literatury, sameček to neumí.
Poštolčátka nezadržitelně rostla a okno jim začalo být malé, zvláště v období, kdy si posilovala a trénovala křídla, běhala po okně a nacvičovala létání. Po třech dnech „tréninku“ poprvé vzlétlo největší, nejsnaživější a také nejstarší mládě. První pokusy o let byly značně neohrabané, poštolče mávalo křídly, povzneslo se a zachytilo hrubé omítky, odkud se odrazilo a přistálo na sousedním okně obývacího pokoje. Druhé to zkoušelo po vzoru prvního. Pak jsme to první zahlédli na protější střeše. Po malých kouscích přelétávalo na další střechy. Rozevlátý let se po dalších pokusech rychle zlepšoval a večer už bravurně poštolče přistálo zpět na svém okně. Třetí a nejmladší poštolče si dalo ještě den a půl načas, i když neustále pokukovalo po svých sourozencích a snažilo se je trénováním křídel co nejdříve dohnat.
Když začaly pokusy mláďat s létáním, v obavě jsem kontroloval zem pod okny. Domluvil jsem se se zaměstnanci, kteří se na dvoře pohybovali, aby mi dali hned vědět, kdyby se tam nějaké mládě objevilo na zemi. Jak jsem si zjistil, stačilo by ho dostat na vyvýšené místo, aby se k němu nemohla dostat kočka. Samička by si ho pak našla a případně dokrmila. Naštěstí to nebylo třeba.
Ještě pět dní se mláďata vracela přespávat na okno, pak vyrazila na okolní střechy sbírat zkušenosti pro život a pro lov. Rodiče na okno přestali létat, u mláďat byli ale pořád. V následujících dnech jsme je slýchávali na střeše našeho domu nad oknem.
Když poštolky okno opustily, museli jsme ho kompletně vyčistit, vyházet vývržky kůže, srsti a kostí, umýt stříkance trusu. A konečně jsme začali využívat kuchyň i večer. V době hnízdění jsme je nechtěli rušit, takže jsme v kuchyni dva měsíce nesvítili, vše jsme si zařídili za denního světla.
Příští rok nás poštolky odměnily svým návratem. Tentokrát jsme se na ně pořádně připravili a nastudovali potřebné informace, neboť jsme věděli, že se rodiče vracejí na své úspěšné hnízdiště. Truhlík jsme navrtáním proděravěli, aby se v něm nedržela voda a naplnili poréznějším materiálem. Na dně byly kamínky, na nich písek a nahořevrstva hlíny. Příroda nám ovšem připravila další zkoušku, místo deště přišel opět po snesení třetího vajíčka sníh. Sněžilo od brzkých ranních hodin přibližně do půl druhé odpoledne. Celou dobu poštolka chránila vajíčka svým tělem. Její přítomnost byla poznat pouze podle toho, že se sněhová pokrývka lehce zachvívala, jak dýchala. Napadlo na ni a do truhlíku asi 12 cm sněhu. Když přestalo sněžit, poštolka odlétla a zase začal vnitřní boj. Už to byly dvě hodiny, co opustila truhlík, a vejce zůstávala ve sněhu. Nevydržel jsem. Přítelkyně hlídala případný návrat jedné z poštolek, otevřel jsem jedno křídlo okna a rychlým hmatem rukou vybral sníh kolem vajec a zase okno zavřel.
Poštolka se vrátila kolem sedmé večer. Během čtyř dnů snesla další dvě vejce a světe div se, mláďata se všechna vylíhla úspěšně. Také zdárně vyrostla a všechna vzlétla. Poštolčátka jsme vídávali shánět potravu, což nebylo zrovna v tomto období jednoduché. Stávalo se, že pršelo dva dny v kuse a poštolky neměly při lovu štěstí. Dvoudenní deštivé období si bohužel vybralo svou daň. Jedno poštolče poté zahynulo. Zahlédli jsme ho na vedlejší střeše bývalého kina, protože se však na budově propadá střecha, nedalo se tam vylézt a zjistit, zdali to bylo z prochladnutí, či se stalo kořistí kočky (i když tuto variantu jsme shledali nepravděpodobnou, vzhledem ke stavu pozůstatků), nebo si někdo z okolí zkoušel své střelecké umění. Zbylá čtyři mláďata létala v okolí i s rodiči a sbírala zkušenosti. Další generace byla úspěšně vyvedena.
Dnes máme nové dilema, budeme se stěhovat. Máme opět připravit truhlík? Bude nový majitel také tak chápavý? Stěhování poštolek do měst není ojedinělý jev a jejich setkání s lidmi nekončí často šťastně. Například víme o případu, kdy paní nalezená poštolčí vajíčka vyhodila z balkonu, neboť se domnívala, že poštolky loví holuby, tedy jim ubližují. My jsme nesmírně vděční, že jsme s nimi mohli sdílet jeden z nejdůležitějších okamžiků ptačího života a podařilo se nám sladit soužití člověka a divokého zvířete v tak těsné blízkosti. Nezbývá nám, než doufat, že „náš“ poštolčí pár je už natolik zkušený v rodičovské roli, že si poradí i tentokrát a opět bude v červnu na Rumburském náměstí slyšet křik malých poštolek…
Rozloučení
Letos už jsme nechtěli poštolkám znovu chystat truhlík a očekávali jsme, že najdou jiné vhodné místo k hnízdění. Rozhodli jsme se pro ně připravit hnízdní budku. Všechno ale nakonec dopadlo jinak…
Na internetu jsem si našel informace, jak má poštolčí budka vypadat. Umístění na 25 metrů vysoký modřín mi pomohl realizovat kamarád sokolník, ornitolog a velký milovník přírody Václav Šena, který s budkou bravurně vyšplhal skoro do koruny stromu. Dal si záležet, než našel vhodnou volnou stranu pro snadný přílet k budce, který musel částečně upravit, aby byl mimo dosah nepříznivého počasí. Využil tak mnohaleté zkušenosti, které má z volné přírody z kroužkování a pomoci ptákům.
Ale abych se vrátil k našim poštolkám, od poloviny dubna se začal na okně kuchyně objevovat sameček. Okno kontroloval několikrát denně, zdali se neobjeví truhlík. Snažili jsme se vytrvat. Chování samečka nás ale nakonec zviklalo. Po týdnu jsme byli s přítelkyní oba v kuchyni, sameček byl na okně, kde plácal břichem do prázdného parapetu. Snažil se tam udělat důlek, do kterého by samička snesla vajíčka. Po třetím marném pokusu odlétl naproti. Přesvědčil nás, stačilo se na sebe podívat.
Přinesl jsem truhlík, provrtal do něho díry pro případné zaplavení přívalovým deštěm, dolů naskládal kamínky, na ně hlínu a nakonec jemný písek. Truhlík jsem dal na okno a sameček byl do dvou minut na něm, tentokrát se mu důlek podařilo udělat okamžitě. Po chvilce zavolal samičku a byli zpět „na svém“. Samička je stejná jako vloni, sameček po roce povyrostl a zmohutněl. Na rozdíl od předešlých dvou let se už od hnízda nevzdaloval, pokud byla samička pryč, asi to bylo tím, že se zvýšil počet kavek v okolí. Hnízdily na protější straně střechy.
Poslední týden v dubnu začala samička sedět a objevila se první vajíčka. Celkem jich je pět. Sedí na nich i sameček, když se samička krmí přineseným jídlem. Webovou kamerou jsem pořídil pár fotografií. Poslední týden v květnu jsme předali byt a odstěhovali se i s naším čerstvým přírůstkem do domku. Když jsme se vrátili z první procházky s naší dcerou, seděl sameček na vedlejší střeše paneláku. Zastavil jsem a vylezl z auta. Sameček nad námi třikrát zakroužil, a když jsem nesl malou nahoru, přistál na protější střeše. Skoro jako by nám oplácel dohled nad potomkem.
Den co den na poštolky myslíme. Když jedeme s kočárkem okolo, nezapomeneme se podívat nahoru, co asi dělají. A co nový majitel? Nechá je v klidu vychovat a vyvést potomstvo?
reklama
Další informace |
