Jeden den v Karpatech
Moravská část je nejzápadnějším koncem velkého evropského celku karpatských hor. Najdeme v ní jedinečnou a místy relativně málo dotčenou přírodu, třeba přírodní bukové porosty, orchidejové louky nebo místa, kde přežívají velké šelmy. Přírodní podmínky se odrážely a dodnes v některých oblastech odrážejí v tradičním způsobu hospodaření (zejména pastevectví), ve zvycích, řemeslech, architektuře a kultuře obecně, což zpětně ovlivňuje krajinu a její vzhled. Pokud George Parkins March, jeden z prvních amerických environmentalistů, tvrdil, že lidé jsou schopni vypořádat se s různými změnami kromě těch, které přijdou velmi rychle, pak Karpaty mají výhodu, že k převratným změnám v nich prakticky nedocházelo. Pravou hodnotu těchto hor tak představuje především dlouhodobě se vyvíjející mozaika přírody a kultury, jež se projevuje v nenápadných, ale autentických a vzájemně provázaných činnostech a zvycích, které tady dodnes místní lidé a komunity samy bez vnější pomoci udržují. Mezi ně patří například zachovávání lidových řemesel, spontánní folklór a malá folklórní sdružení, tradiční hospodaření v krajině, pěstování starých krajových odrůd a chov původních plemen, obnova a udržování lidové architektury nebo zachovávání nehmoté kultury – v písních, tancích, nářečí, slovesnosti a legendách.
Žítková není klasická vesnice, spíš shluk samot a osad v polozalesněném území otevírajícím se slunci. Zdejší kopaničářská krajina na moravsko-slovenském pomezí je součástí chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Jméno Kopanice získala oblast kvůli tomu, že těžko přístupná pole bylo možné obdělávat jen kopáním motykou. Do poloviny 20. století nebyla na Žítkovou zavedena elektřina ani sem nejezdil žádný spoj. Zato tu ještě donedávna žily tzv. žítkovské bohyně, které jsou pojmem lidové magie. Lidové vědmy žijící v ústraní, místním nářečím označované jako bohyně, léčily pomocí bylin zdraví i duše potřebných, dokázaly předvídat osudy a radit v životních situacích. Žítková od žítek neboli život.
Kus od točny autobusu, v místě, kde se údolí začíná úžit, stojí osamocená skupina čtyř budov. Jedna z nich je původní, pro Karpaty typická dřevěnice s roubenou konstrukcí provedenou z nerovných kmenů listnatých stromů. Sesycháním dřeva listnáčů se u těchto staveb vytvářely mezi trámy široké spáry, které se vyplňovaly mazaninou. Od branky se k nám belhá stará paní, z dálky se usmíváme a blížíme se zarostlou pěšinou. Deset metrů před námi se shýbne, v hluboké trávě vyšmátrá tři spadané hrušky, otočí se a jde zpátky k brance. Nevidí nás ani neslyší a reaguje, až když dojdeme přímo k ní. Hledáme Martina, kterému je 30 let a do tohoto svérázného a nepoddajného koutu Karpat přišel před dvěma lety se svojí novou rodinou ze svého rozhodnutí žít. Babička dlouho neví, pak se rozpomíná a ptá se, jestli je Martin inženýr a jeho žena učitelka. Ne tak docela, ale radši kývneme, protože každá stopa je dobrá. Ukazuje na vedlejší budovu – Martin a jeho žena jsou její jediní sousedé. Od nich se dozvídáme, že jejich původní zaujetí naráží na tvrdou realitu. Život je tady dost složitý a ústraní až příliš veliké. Na pozemcích hospodaří částečně, zatím se spíš snaží svažité pole postupně vyčistit od náletů. Trápí je samota a nepřijetí některými starousedlíky, takže občas přemýšlejí nad odstěhováním zpátky do města.
Z Žítkové je to jenom pár kilometrů pod Lopeník. Ve stráních chvíli hledáme zděné stavení s doškovou střechou. Střechu právě opravují. Slaměné snopy převázané krouceným provazem – povříslem – přehozené a utažené přes latě na střeše sloužily jako střešní krytina po staletí. Dnes jsou ale unikátem, proto majitelku náš zájem o střechu moc nepřekvapuje, i když ji zároveň ani nijak netěší. Turisté k její chalupě chodí často, někteří ji vyfotí, nebo dokonce bez rozpaků vejdou dovnitř. Jenže tohle není skanzen, ale místo, v němž žijí obyčejní lidé. Po chvíli se energická žena rozpovídá, kolik starostí udržování takového materiálu na střeše představuje – průduchy kolem komínu, na hřebeni, díry po veverkách a jiných hlodavcích, strach z požáru a nepřetržité opravy, které je schopna zajistit jen jediná firma. Cítíme, že zachování cenné památky visí na vlásku – na trpělivosti a vůli ženy, která je na starosti s došky sama.
Pokračujeme po oblých měkkých svazích pod Lopeníkem, které tvoří s Javořinou nejvyšší místa Bílých Karpat. Dají se tady na pastvinách, na polích, v sadech i v listnatých lesích najít vzácné druhy rostlin a živočichů. Zachovaly se tady i orchidejové louky, které jsou charakteristickým typem vegetace Bílých Karpat a patří k druhově nejbohatším typům lučních porostů v celé Evropě.
Ještě ten samý den míříme do Veselí nad Moravou za Radkem Bartoníčkem. Radek je novinář a vytváří internetové stránky slovackodnes.cz zaměřené na folklór a tradice dnešního Slovácka. „Psaní v médiích o tradicích ve skutečnosti většinou neříká nic, spíš je veřejnosti předkládán falešný obrázek, jak údajně tradice vypadají – píše se o počtu koláčků, množství vypité slivovice a návštěvnících z ciziny. Mnohem víc si všímáme povrchu než toho, co je opravdu podstatné,“ říká. Mluvíme spolu dál o mediálním ohlasu letošní jízdy králů a jiných velkých populárních festivalů, jejichž fotografie posílané do světa jsou někdy vydávány za denní realitu, a ne za součást kulturního programu těchto akcí. Ve své skutečné podobě se i tady folkór velmi rychle mění. Drobné, ale o to autentičtější udržování folkóru se děje většinou bez velkých pozlátek, peněz a rozruchu kolem. Pro uchování tradic se proto zdá být do budoucna stejně důležité podporovat nejen činnost špičkových folkórních souborů, ale i tak „malé“ věci, jako je vaření jídel podle tradičních receptů, přátelská sousedská folklórní setkání nebo využívání místních osvědčených materiálů při stavbách a opravách domů.
A to je taky zjištění, které si z cest za dědictvím Karpat odnášíme. Jejich udržitelný rozvoj je těžko možné zajistit jinak než znovu postavit zdejší lidi a komunity, dobře a zevnitř znající prostředí, do středu všech politik a opatření na ochranu karpatské přírody a kultury. Rozhodování by se neměla přijímat pouze za účelem ochrany jednotlivých složek a částí životního prostředí nebo folklórních prvků, čili nestačí chránit pouze louky, rysy, orchideje, ornamenty nebo výšivky. Podporovány by měly být hlavně místní komunity a jejich aktivní lídři – v moravské části Karpat jich je naštěstí zatím dost.
|
Co je Karpatská úmluva
Smyslem Rámcové úmluvy o ochraně a udržitelném rozvoji Karpat – tzv. Karpatské úmluvy – je chránit jedinečnost a bohatství karpatských hor a zajistit jejich udržitelný rozvoj. Úmluva chrání nejen přírodu, ale týká se i lidí žijících v tomto území a jejich dědictví. V roce 2003 konvenci podepsalo sedm evropských států – Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Ukrajina, Rumunsko a Srbsko, v platnost vstoupila v jednotlivých státech v letech 2006 a 2007. Jde o tzv. rámcovou úmluvu, která je obecným základem pro politická rozhodování. Mezinárodní činnost zajišťuje sekretariát fungující pod OSN. Hlavní odpovědnost za naplňování úmluvy nesou vlády států (v ČR je národní kontaktní osobou Jana Vavřinová z ministerstva životního prostředí). Do aktivit kolem úmluvy se v ČR i jiných státech zapojují partneři z nevládních organizací i aktivní jednotlivci přímo z regionu. V Karpatech žije přibližně 17 milionů lidí. Víc informací najdete na www.carpathianconvention.org, http://chm.nature.cz/information/karpatska-umluva nebo www.ekopolitika.cz. |
reklama
