Krkonošská stezka korunami stromů: Pobavení, potěšení, poučení. Pro davy
Zejména pro rodiny. S dětmi, s babičkami a dědečky. Kočárky nejsou problém (takže ani vozíky pro invalidy), stezku v klidu projdou i staří lidé, pokud si sami stále zvládnou dojít na nákup. Stezka je dlouhá 1,5 km a úplně pohodlná. Když vás bude nudit, dá se odbýt rychle. A nebo můžete na stezce strávit několik hodin.
Krkonošská lesní stezka je propojením tří věcí. Pobavení, potěchy a poučení. Na stezce jsou různé odbočky s přelézačkama. Nic náročného, každé malé dítě to přeběhne jak nic. I tak je to baví a přelézají furt dokola, takové visuté dětské hřiště. Až to dospěláka může začít nudit.
Nudit se ale nemusí. Může si to prolézt taky. Nebo se může otočit od dětí a fotit. Sebe. Krajinu. Sebe a krajinu. Nebo se koukat. Do korun, do kraje. Na stezce nejste pod stromy, jak je jeden z lesa navyklý, ale mezi a nad stromy. Najednou vidíte les z nadhledu. Můžete z bezprostřední blízkosti popatřit na vrcholový pupen smrku staršího, než jste sami. Je na co se koukat, je to potěcha oka.
Stezka je i naučná. Součástí jsou cedule o lese a jedno betonové pseudopodzemí, které nabízí pohled do půdy pod kořeny stromů.
Za svůj krátký život jsem v české přírodě potkal řadu naučných stezek. A zhusta jsem ty panely plné písmenek nedočetl. Nejčastěji proto, že text byl jako vytržený z odborné encyklopedie, samý latinský název, odborné výrazivo, složité větně konstrukce.
Naučná část krkonošské stromové stezky je příklad, že lze k čtenáři skrz cedule promlouvat jazykem jednoduchým, prostým a stručným. Žádná čtenáře vyčerpávající vědecká poučení o funkci smolných kanálků jehličnatých stromů. Jednoduše se dozvíte, že smůlou stromy hojí svá zranění. K tomu kovové, blbůmvzdorné kukátko, které míří na strom s prýštící smůlou. Dvě tři věty a nazdar, postupujte dále k východu.
Michal Skalka, který za Krkonošský národní park stezku připravoval, říká, že zadání od provozovatele bylo jasné. Jednotlivá naučná zastavení musí být stručná, aby se nestalo, že se do naučné cedule s tunami textu začte hlouček lidí a stezku tak ucpou. Obava to byla myslím nepodložená, protože takové cedule by většina lidí prostě přešla. Nicméně rozkaz zněl jasně a Michal Skalka vytvořil jednu z nejstručnějších naučných stezek u nás. Výsledek je skvělý a funčkní.
Cedulky se hemží „breberkami“ a jinými naprosto laickými termíny. Dokonce se vtipkuje o kakání (inu, bavíme se o přírodě) a čtenáři je laskavě připomenuto, že každý z nás je nakonec jen živina. Věhlasní přírodovědci možná budou z breberek a drsného zjednodušování přírodních procesů vnitřně krvácet, laik – začte-li se – se přeci jen něco málo dozví. Což není málo.
Osobně si myslím, že zejména podzemní část o půdě je výjimečně dobře zpracovaná. Kromě navození „podzemního“ pocitu skvěle funguje prosvětlené písmo a ilustrace na temném skle. Expozice sama návštěvníka zavede k prvnímu panelu a pomalu ho dostrká k pokračování stezky. Řešení je elegantní a s citem pro design, na hony vzdálené zažitému výzoru naučných stezek coby dřevěných panelů se stříškou.
Praktické rady a tipy
Pražáci, vemte si bundičky, jedete do hor. Na místě si případně můžete zakoupit outdoorové oblečení, ale něco to stojí (tímto zdravím svou ženu). Máte-li chuť užít si i adrenalin s padesátimetrovou jízdou toboganem, musíte si lístek (respektive lístky) koupit u pokladny před vstupem do areálu. U samotného toboganu je jen turniket, který lístky neprodává. Leckterý rodič od jízdychtivého děcka toto asi prokleje. Klidně s sebou můžete vzít na stezku cizince. Stačí mít chytrý telefon a stáhnout si appku a všechny nápisy se v něm rázem přeloží. Elegantně vyřešeno.
reklama
