https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/muflon-rozeny-valecnik
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Muflon – rozený válečník

10.10.2011 15:52 (Naše příroda)
Délka rohů muflona evropského dosahuje až 90cm
Délka rohů muflona evropského dosahuje až 90cm
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Libor Votoček / Naše příroda
Muflon, tento klenot našich obor, je zkrátka rozený válečník. Bez rozmyslu využívá každou záminku k měření sil se svými druhy, které zpravidla vyústí v divokou potyčku. V období říje nám může kouzlo mufloních zápasů dokonce připomínat romantiku středověkých turnajů. Vždyť stejně jako dávní rytíři bojovali o přízeň princezen, tak i mufloni svádějí líté boje o přihlížející muflonky, přičemž co do urputnosti a okázalosti svých bojů, jistě leckteré rytíře předčí. Vězí snad za touto bojovností i kapka italské krve, která jim koluje v žilách?
 

Muflon evropský (Ovis gmelini musimon) je nejmenší z divoce žijících ovcí a zároveň jejich jediný zástupce na našem území. Má celou řadu více či méně vzdálených příbuzných a to převážně v oblasti středního východu. Ještě v docela blízké minulosti panovalo přesvědčení, že se jedná o autochtonní druh (druh vyskytující se na daném místě přirozeně – pozn. red.) s původním areálem rozšíření na ostrovech Sardinii a Korsice. Ovšem nově získané poznatky jednoznačně prokázaly jeho původ v oblasti přední Asie. Zde se také nacházejí nejbližší příbuzní muflona evropského – například ovce arménská (Ovis gmelini gmelini), či muflon laristanský (Ovis gmelini laristanica).

Díky snadné domestikaci se muflon společně s lidmi ocitá nejprve v oblasti severní Afriky, odkud je už jen malý krůček k osídlení výše zmiňovaných ostrovů Sardinie a Korsiky. O první rozšíření muflona na území Itálie a snad i za její hranice se údajně zasloužili již staří Římané. Používali muflony pro jejich bojovnost a sílu k zápasům v uzavřených arénách a stavěli je dokonce proti lvům. Ve středověku se muflon objevuje i v oborních chovech význačných evropských vladařů. Nicméně díky nepřebernému množství druhů a poddruhů divokých ovcí nemůžeme s jistotou tvrdit, zda šlo o muflona evropského v takové podobě, v jaké ho známe dnes.

O pozdější introdukci muflona do našich krajin se tak patrně nejvíce zasloužila habsburská monarchie. Císař František Josef I. nalézajíce velké zalíbení v alpských lovech se stal velkým zastáncem rozšíření nejen muflona evropského, ale i kamzíka horského. V samém počátku se jednalo převážně o zvěř oborní, i když několik málo jedinců bylo vysazeno i do volné přírody. Díky nízkým požadavkům na potravu se brzy muflon těšil velké oblibě mezi myslivci a po roce 1948 se jeho chov začal na území bývalého Československa nebývale rozrůstat. Ostatně o tom, že se muflonům v našich podmínkách dařilo a daří, svědčí i nadmíru vysoká kvalita jejich trofejí.

Tělem spíš ovce, pastvou spíš koza

Tvarem těla muflon připomíná domácí ovce, s nimiž se také snadno kříží. V letním období je barva mufloní srsti světle rezavohnědá. U starších samců se na bocích vyskytují oválné skvrny bílé barvy, které se nazývají sedlo (myslivecky čabraka). Tento znak však nemusí být během zimního období zcela patrný. V tu dobu totiž srst mufloní zvěře o poznání ztmavne, mnohdy až do odstínů černé barvy. Trvale světlé zbarvení srsti se u muflonů nalézá pouze na dolních částech končetin, břiše a v okolí obřitku (srst kolem řitního otvoru, též zrcátko – pozn. red.). Světlou kresbu mají mufloni také v blízkosti nosu. Dle velikosti této bělavé skvrny lze pak odhadnout i přibližný věk jedince.

Mufloni žijí převážně ve smíšených tlupách
Mufloni žijí převážně ve smíšených tlupách
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Rostislav Stach / Naše příroda

Rohy (myslivecky toulce) jsou zřejmě nejvýraznějším znakem mufloních samců. Podobně jako srst jsou kožním útvarem a v méně častých případech mohou vyrůstat i samicím. U muflonek ovšem nedosahují ani zdaleka takových rozměrů, jaké jsou obvyklé u jejich partnerů. V oblasti toulců je lebka muflonů silně zesílena. Společně s mohutným krkem tak tvoří účinnou ochranu proti možným zraněním, která by mohla vzniknout vlivem častých střetů po dobu říje.

V kontextu nároků na životní prostředí je muflon velmi skromným druhem, s obzvláště silnou vazbou na svá stávaniště. Mufloní zvěř tráví většinu svého času v lesích, avšak s oblibou vyráží i do polí, kde může způsobit nemalé škody. Preferovaná stanoviště tvoří listnaté či smíšené lesy pahorkatin. Do jisté míry je pro muflona důležitým faktorem kamenité podloží, nalézající se alespoň na části obývaného areálu. Při lezení po skalách či větších kamenech totiž dochází k pravidelnému obrušování kopýtek (myslivecky spárků). V opačném případě hrozí přerůstání konců kopýtek směrem nahoru a tvorba tzv. „tureckých botek“, které pak omezují jedince v chůzi.

Občasné tuhé zimy mufloni špatně snášejí, neboť jak již bylo řečeno v úvodu, jedná se o druh původem ze slunného jihu. Odtud také pramení malé nároky muflonů na kvalitu potravy. Ve středozemních pásmech suchých macchií (pichlavý stálezelený keř) si mufloni nemohli příliš vybírat. Jejich jídelníček proto tvoří především různé druhy trav, listy, jehličí a pupeny stromů. Při dosahování na vyšší větve se nelení postavit i na zadní nohy. Pastvou se tak více přibližují kozám nežli ovcím.

Společenské zvíře

Muflon je zvěří silně společenskou, žijící převážně ve smíšených tlupách. Stádo vede vždy nejstarší muflonka, která na jakékoliv nebezpečí bleskurychle upozorní svým nezaměnitelným hlasovým projevem. Pokud samci utvoří svoji vlastní tlupu, vede ji nejstarší beran. K ostatním druhům spárkaté zvěře se muflon chová povětšinou nekonfliktně, z čehož pramení i jeho vhodnost k oborním chovům. Problémy mohou vznikat pouze u starých beranů, kteří často nerozvážně vyzývají na souboj i mnohokrát silnější daňky či jeleny. Následné potyčky pak mají zpravidla rychlý konec a neodbytný mufloní samec bývá obvykle probodnut. Vždy se však jedná o ojedinělé případy.

Naopak jedinou zvěří, které se vyhýbají sami mufloni, jsou divoká prasata. Zkrátka a dobře s nenasytným divočákem u krmelce nesvede nic ani ten nejsilnější beran. Pravidelné souboje v rámci mufloních tlup probíhají již od útlého mládí. Každý beránek si neodpustí byť jen malé trknutí do svého druha, dá-li mu k tomu záminku. Útočný jedinec si tímto jednáním buduje či upevňuje společenské postavení ve stádu. Důležitou roli v tomto chování hraje i přesný odhad protivníkových sil. Mufloni obvykle nebojují, pokud svého soka pokládají za zdatnějšího.

Jedinou zvěří, ze které mají mufloni respekt, jsou divoká prasata
Jedinou zvěří, ze které mají mufloni respekt, jsou divoká prasata
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Šaj / Naše příroda

Rozbroje mezi berany gradují v období říje, která probíhá od října do listopadu. V tuto dobu působí souboje nanejvýš okázalým dojmem. Dva samci od sebe nejdříve poodejdou na vzdálenost dvaceti až třiceti kroků. Následuje mírné sklonění hlavy, jakoby se krátce poklonili soupeři a v příštím okamžiku se již oba berani vyřítí se skloněnými hlavami proti sobě. Nevyhnutelný náraz doprovází silný zvukový projev podobný výstřelu z kulovnice a slyšitelný na velkou vzdálenost. Tyto „rytířské duely“ probíhají po celou dobu říje a není proto divu, že moderní studie prokázaly u velkého procenta muflonů různý stupeň otřesu mozku. V opravdu divokých šarvátkách dokonce dochází i k odlomení části rohů.

Březost u muflonek trvá zhruba pět a půl měsíce (148 – 160 dní) a převážná část kladení muflončat spadá do měsíce dubna. Před vlastním vrhem se březí muflonka oddělí od stáda a vrací se k němu až za několik dní i se svým mládětem. To je mateřským mlékem vyživováno asi pět měsíců, ale už po dvou týdnech přijímá i rostlinou potravu a sání mléka tak bere stále více jen jako doplněk stravy. Muflončata ve stáří 28 dnů jsou již relativně samostatná a velmi ráda si hrají. Jejich divoké hry slouží především k rozvoji reflexů a tělesné zdatnosti. Oblíbené jsou časté společné honičky a škála jejich poskoků a přemetů je nepřeberná. Nejhezčím číslem jsou výskoky všemi čtyřmi běhy a následná otočka ve vzduchu („dvojitý“ axel). Brzy se také začne projevovat rivalita mezi mladými beránky, která je bude provázet po celý zbytek života.

Tradice se stinnými stránkami

Chov muflona má v ČR dlouholetou tradici a naše populace se považují za jedny z nejkvalitnějších. Tento světový chovatelský úspěch má však i své stinné stránky. Muflon evropský je v našich krajinách nepůvodním druhem, který při lokálním přemnožení páchá nemalé škody na lesních porostech. V tuhých zimách totiž často poškozuje kořenové náběhy stromů, ze kterých loupe kůru, a tím dohání majitele lesa k zuřivosti.

Problémy působí také přemnožená populace muflonů v rámci ochrany přírody. Příkladem může být Národní park Podyjí. Zde se k poškozování lesních porostů přidává i zvýšená erozní činnost, obohacování půdy dusíkem a následná degradace botanicky nejcennějších stanovišť. Ať už jsou však názory na pobyt muflona v tuzemské přírodě jakékoliv, pro mne navždy zůstane „věčným bojovníkem“ našich obor.


reklama

Antonín Košnář
tisknout poslat
 twitter
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.


Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist