Na Šumavě se znovu objevil vzácný pralesní druh kornatec velký

Někteří entomologové mu říkají Velký piškot, podle oválného tvaru výletového otvoru ve stojících souších připomínající právě piškot. A je to extrémně vzácný živočich, který se v České republice vyskytuje pouze na několika málo místech. Řeč je o kornatci velkém, zhruba 1,5 centimetru dlouhém, plochém, černém brouku, který byl znovuobjeven v Národním parku Šumava.

„Je to neuvěřitelné. O kornatci velkém na území národního parku máme poslední záznamy někdy z let 1905 až 1907, kdy jej popisovali odborníci v oblasti Plechého a Želnavy,“ říká Vladimír Dvořák ze Správy Národního parku Šumava.

Kornatec velký se mimo Šumavu vyskytuje aktuálně jen v Žofínském pralese a pak až v Moravskoslezských Beskydech.

„První nález na Šumavě byl vysloveně náhodný. Loni ho objevili naši lesníci v oblasti Medvědí stezky na Stožecku po té, co ho vysypali z kůrovcového lapače. Už tehdy jsme si s kolegy entomology říkali, že jeho populace nebude jen o pár kusech, ale bude určitě větší, protože šance, že by náhodně spadl do lapače ojedinělý exemplář, je asi tak velká, jako vyhrát jackpot v loterii,“ doplňuje Vladimír Dvořák.

Následný monitoring v letošním roce potvrdil silnou populaci v okolí Hučiny a v masivu Třístoličníku. Jedná se řádově o desítky kusů zaznamenaných na jednotlivých lokalitách, ale je pravděpodobné, že jeho výskyt bude masivnější, protože monitoring je zatím v počátcích.

Množství zaznamenané na jediné Šumavské lokalitě mnohdy nezaregistruji v Beskydech za celý rok. Navíc právě v Beskydech má jeho populace sestupnou tendenci,“ tvrdí Jiří Procházka entomolog ze Zemského muzea v Brně.

A proč je kornatec velký tak vzácný? Je to pralesní specialista, který se vyskytuje pouze v oblasti se stojícími torzy suchých jedlí nebo smrků velkých dimenzí, které jsou kolonizovány troudnatci – tedy dřevožijnými houbami. Tato torza navíc musejí být alespoň10 let odumřelá a nejlépe osluněná. Vyhovují mu tedy místa, kde umírá více stromů najednou.

„Takové biotopy se v České republice vyskytují jen na malých plochách právě třeba v Beskydech nebo na Žofíně. Ve větším množství pak tady na Šumavě. A to, že jsme ho objevili v oblasti Třístoličníku, souvisí právě s odumřením horního stromového patra vlivem kůrovcového žíru a následném „dozrání“ dřeva nastojato. Potvrzuje se tak, že právě tady jde o prales ve všech jeho podobách. V případě Hučiny ale jde o populaci mimo hlavní gradační plochy, takže i to je pro nás překvapení,“ vysvětluje Vladimír Dvořák.

Ve velkých bezzásahových územích Šumavy, kde zůstává dřevo k zetlení, se objevují i jiné pralesní druhy – například kriticky ohrožený tesaříkovitý brouk trnoštítec horský nebo druh kovaříka Ampedus auripes, či kovařík Danosoma fasciata vedený jako ohrožený v Červeném seznamu. Monitoring potvrdil jejich výskyt na řadě míst jižní časti NP na vhodných biotopech, jako Radvanovický hřbet, na Hučině, nebo v lesích v okolí Stožce. Dalším takovým znovuobjeveným druhem je roháček jedlový.

„Roháček jedlový potřebuje pro svůj život dostatek mrtvého dřeva, které je hodně rozložené a má takzvanou hnědou hnilobu. V tomto dřevě se vyvíjí z larvy až po dospělce. Kmeny opouštějí až dospělí brouci a ani ti nemigrují na velké vzdálenost,“ uvádí Pavla Čížková ze Správy Národního parku Šumava.

„To je hlavní důvod, proč je tak vzácný i navzdory tomu, že míst s mrtvým dřevem je na území Národního parku relativně hodně. Roháčkovi trvá dlouho, než obsadí novou lokalitu,“ dodává.

Roháček jedlový je asi 1,5 centimetru velký brouk velmi lesklé, černé barvy s rýhovanými krovkami. Samička a sameček jsou vzhledově rozdílní. Samička je menší s užší hlavičkou, sameček má mohutná kusadla, která připomínají jelení paroží. Doposud byl roháček jedlový, který obývá tlející kmeny jedlí, smrků a výjimečně také buků, popisován jen na několika málo místech v Česku, jako v Beskydech či Jeseníkách nebo v Českém lese. Roháček jedlový byl na Šumavě znám pouze z velmi omezeného území, díky letošnímu monitoringu jej však pracovníci Správy nacházejí nyní na více místech, například na Boubínsku, Stožecku a i v okolí Vimperku.

„Díky takovým objevům se dá říci, že území Národního parku Šumava funguje jako taková Archa Noemova. Uvedené druhy brouků totiž musely někde skrytě přežívat a čekaly na příležitost, až se zde utvoří podmínky pro jejich rozšíření. Takové podmínky jsou právě jen v bezzásahových oblastech, které jsou v národních parcích nebo v některých částech chráněných krajinných oblastí. A definuje je velké množství odumřelých stromů. V hospodářsky využívané krajině a v hospodářských lesích takové podmínky nikdy nebudou a proto přežití těchto brouků bude dlouhodobě možné jen na území národních parků nebo přísných rezervací,“ uzavírá ředitel Správa Národního parku Šumava Pavel Hubený.

---

reklama

---