https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/nejstarsi-organismy-v-podyji-jsou-stare-stovky-let-zjistili-vedci-2
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Nejstarší organismy v Podyjí jsou staré stovky let, zjistili vědci

13.2.2015 02:00 (NP Podyjí)
Stromy rostou ve starobylých pařezinách v trsech o průměru několika metrů. Podmolí, Liščí skála
Stromy rostou ve starobylých pařezinách v trsech o průměru několika metrů. Podmolí, Liščí skála
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Robert Stejskal / NP Podyjí
Až osm set let staré mohou být kořenové systémy pařezin nedaleko Šobesu. Pamatují tak dobu, kdy se Přemyslovci stali českými králi, Svatá říše bojovala s papeži nebo účastníky posledních křížových výprav. Zachovaly se díky tradičnímu hospodaření v lese. Stáří upřesnila práce odborníků z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. pod vedení Tomáše Vršky. Lidé ze Správy Národního parku Podyjí. nyní přemýšlejí, jak pařeziny zachovat a výmladkové hospodaření do Podyjí na vybraných místech vrátit.
 

Pařeziny jsou vůbec nejstarším typem hospodářského lesa. Na první pohled je poznáme tak, že stromy zde nerostou jednotlivě, ale v jakýchsi trsech. Stromy v pařezině mají většinou šavlovitě zahnutou bázi kmene, často pokroucený vzhled a nižší vzrůst. Odborníci mají doklady, že se tento způsob hospodaření v Podyjí používal minimálně od 12. století. „V nejstarších trsech rostou stromy několik metrů od sebe v jakémsi kruhu, uvnitř jehož středu je pod zemí prastarý kořen ve tvaru trychtýře,“ popsal Robert Stejskal ze Správy Národního parku Podyjí.

Člověk rychle zjistil, že některé druhy stromů po pokácení znovu obrazí z pařezových výmladků nebo i z kořenů a úspěšně této vlastnosti dřevin využíval. Věděl, že když se na dané místo po pár letech vrátí, najde zde znovu tolik potřebné dřevo. „Dobrou schopností obrážet z pařezů vynikají listnaté dřeviny, v podyjských pařezinách převažují duby a habry,“ upřesnil Stejskal.

Rychlé dřevo

V nejstarších dobách se pařezové výmladky sklízely po velmi krátké době. Kmínky nových stromů nebyly ještě příliš silné a tak je bylo možné sklízet primitivními nástroji. Lidé je využívali na otop, k výrobě dřevěných nástrojů, zbraní nebo oplůtků chránících políčka před zvěří. „Z historických pramenů víme, že doba obmýtí – tedy doba, po které se člověk vracel na vytěžené plochy – se pohybovala zpočátku mezi 7-15 lety a postupně narůstala, ať již díky výkonnějším kovovým nástrojům nebo kvůli potřebě silnějšího dříví,“ vysvětlil Stejskal.

Při bázi některých trsů se mohou tvořit dutiny vyplněné vodou, tzv. dendrotelmy.
Při bázi některých trsů se mohou tvořit dutiny vyplněné vodou, tzv. dendrotelmy.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Lazárek / NP Podyjí

Zatímco běžný strom vyrostlý ze semene se dožívá v podmínkách střední Evropy zhruba 200-300 let, ale zpravidla mnohem méně, stromy, jejichž výmladky se opakovaně seřezávají, mohou žít téměř nemezenou dobu. „Jednotlivé stromy, resp. kmeny, které před sebou ve výmladkovém lese vidíme, jsou relativně mladé, v Podyjí cca 100-150 let. Onou nejstarší částí je báze stromu společně s kořeny, z níž vyrůstá trs více kmenů,“ řekl Stejskal. Čím déle seřezávání probíhá, tím je trs kmenů mohutnější a tím jsou stromy od sebe více vzdálené. „Je to dáno tím, že pařez stromu má tendenci obrůstat novými výmladky po svém obvodu a tak se postupem času rozestupuje do stran,“ dodal.

Pařeziny v Podyjí

Podyjí patří k územím s velmi vysokým podílem lesů výmladkového původu. Najdete je takřka na každém kroku v celém prostoru mezi Znojmem a Vranovem. Asi nejpůsobivější ukázky dubových přezin můžete vidět například cestou z Podmolí na Šobes v místech, kde začne cesta pomalu klesat na ostroh Šobesu. Stejně tak půjdete-li Lipinskou cestou dolů k Lipinské lávce. Mohutné trsy stromů jsou zde po obou stranách cesty. Vidět je ale můžete i v blízkosti Sealsfieldova kamene. Zde jsou navíc zbytky takzvaných pastevních lesů, v nichž přežívají mohutné solitérní duby podrostlé mladším lesem. Habrové pařeziny se vyskytují v blízkosti od obce Podmolí kolem Žlebského rybníka směrem k Novému Hrádku.

Pohled pod povrch. Silné deskovité kořeny směřují ke středu, kde původně rostl jediný strom. Podmolí, Lipina.
Pohled pod povrch. Silné deskovité kořeny směřují ke středu, kde původně rostl jediný strom. Podmolí, Lipina.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Robert Stejskal / NP Podyjí

Návrat tradičního hospodaření

Aktivní obhospodařování pařezin v Podyjí postupně mizelo od konce 19. století a prakticky zcela zaniklo po druhé světové válce. Od té doby buď pařeziny stárly anebo (v horším případě) byly převáděny na „moderní“ vysoký les. „Vzhledem k vysokému významu pařezin pro biodiverzitu a také jejich kulturně-historické hodnotě byla v národním parku vytipována prozatím dvě místa, kde je plánováno obnovení tohoto tradičního způsobu hospodaření,“ řekl Stejskal. Návrh tohoto opatření a jeho začlenění do platného Plánu péče a Lesního hospodářského plánu je v souladu moderními poznatky ochrany přírody. „V posledních letech vzrůstá počet území, kde je správně uvažováno o obnově pařezení jako nejvhodnějšího nástroje k zachování hodnot lesů nízkých poloh,“dodal Stejskal.

V Podyjí se jedná o takzvanou Popickou pařezinu, což je asi 25hektarový porost v okrajové části lesa mezi Havraníky a Popicemi. Jde o starobylou pařezinu s mohutnými trsy dubů, florou i faunou typickou pro doubravy jihovýchodní části Podyjí. Podobně velká lokalita byla vybrána v blízkosti Hnanic na levém břehu potoka Daníž.

V obou případech zde bude probíhat výmladkové hospodaření se stanoveným obmýtím 40 let. „V první fázi je nutné ještě odstranit ohniska trnovníku akátu, ale postupně se může začít vytvářet první paseky. Očekává se nejen přínos pro místní ohroženou faunu a flóru, ale i pokračování staré tradice a doplňkově i uspokojení poptávky po palivovém dříví,“ vypočítal Stejskal.

Pařeziny v divoké přírodě

Výmladkové lesy jsou ceněny také jako biotop řady ohrožených druhů rostlin a živočichů. Vhodné podmínky v nich nachází dvě hlavní skupiny organismů: světlomilné druhy a saproxylické (dřevní) druhy.

Jak už bylo uvedeno výše, v pařezinách se stromy těží relativně velmi často, například jednou za 10 až 40 let. Světlomilné druhy, které k životu potřebují například zcela holou, nezastíněnou paseku určité velikosti, zde tedy nachází vhodné podmínky mnohem častěji než v klasickém vysokém lese, který se obvykle těží až zhruba za 80 - 160 let. V prvních letech po vytěžení stromů obvykle nastoupí v podrostu hojnost kvetoucích bylin, vystřídaná později houštinou keřů (ostružiník), vysokých trav (třtina) a hlavně nově rašících výmladků. Jak paseka postupně zarůstá, tak přitahuje druhy s určitými nároky na lesní prostředí.

Pařeziny, jak je známe z dnešní krajiny, jsou výrazně odlišné od aktivně obhospodařovaných porostů
Pařeziny, jak je známe z dnešní krajiny, jsou výrazně odlišné od aktivně obhospodařovaných porostů
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Petr Lazárek / NP Podyjí

Pařezy seřezávané stovky let jsou velmi členité a objemné. Některé pařezy jsou duté a bývají napadeny dřevními houbami. To vše jsou parametry, které vyhovují spoustě náročných druhů dřevního hmyzu, využívajících kontinuity podmínek díky trvalé existenci pařezů. Některé pařeziny se pěstovaly i tak, že se na těžené ploše ponechával menší počet solitérních stromů (zpravidla semenného původu). Na těch pak přežívala další skupina stromových druhů hmyzu nebo ptáků.

Další zvláštností pařezin jsou přízemní dutiny vyplněné vodou – tzv. dendrotelmy. Jde o velmi specifický biotop vzácných druhů brouků nebo dvoukřídlého hmyzu.

Pařeziny, jak je známe z dnešní krajiny, jsou výrazně odlišné od aktivně obhospodařovaných porostů. Přestárlé stromy mají zpravidla duté báze plné trouchu – některé kmeny časem odumírají a jsou tak zdrojem dalšího mrtvého dřeva, stojící či ležícího, což vyhovuje řadě ohrožených druhů. Po vývratu odumřelých jedinců často dochází k přirozenému obrážení zbývajícího pahýlů nebo tvorbě kořenových výstřelků.

Určitým rizikovým faktorem pro světlomilné druhy je jednolitý zápoj přestárlých pařezin a téměř permanentní zástin. V důsledku absence aktivního obhospodařování a chybějících světlých stádií pařezin z Podyjí, ale i většiny obdobných lesů, vymizela spousta ohrožených organismů. Zdokumentovány jsou například ústupy několika denních motýlů, jako byl například bělopásek hrachorový, okáč jílkový nebo jasoň dymnivkový. Posledně jmenovaný druh prozatím v Podyjí ještě přežívá.

Ať již aktivně opečovávané, nebo přestárlé pařeziny, oba typy lesa jsou velmi cennou součástí lesních porostů Národního parku Podyjí.


reklama

David Grossmann, Robert Stejskal
Autoři jsou pracovníky NP Podyjí.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist