https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/po-stopach-nejvetsi-bestie-na-svete
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Po stopách "největší bestie" na světě

18.4.2016 01:40 | PRAHA (Naše příroda)
Skupinka deinotheriů se pase v otevřeném lesním porostu. Tento pohled by se nám mohl naskytnout v oblasti západního Slovenska, pokud bychom se mohli přesunout v čase do závěrečného období miocénu (přibližně před 7–6,5 miliony let).
Skupinka deinotheriů se pase v otevřeném lesním porostu. Tento pohled by se nám mohl naskytnout v oblasti západního Slovenska, pokud bychom se mohli přesunout v čase do závěrečného období miocénu (přibližně před 7–6,5 miliony let).
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Matúš Hyžný / Naše příroda
Píše se rok 1958 a na stavbě vodní elektrárny v Madunicích na západním Slovensku je rušno. V píscích v 19metrové hloubce se právě našla rozměrná lebka zvláštního prehistorického živočicha. Bohužel, ještě na místě nálezu se značně poškodila a zachovala se jen část čelisti se zuby. Tehdy ještě nikdo netušil, že jde o unikátní fosilii, která bude zmiňovaná v souvislosti se světovými rekordy.
 

Jakému zvířeti lebka patřila?

Fosilie byla nejdříve uložená v Archeologickém ústavu SAV v Nitře, později byla k vědeckému zkoumání zapůjčená prof. Rudolfovi Musilovi do Brna. Zjistilo se, že úlomek lebky patřil specializované větvi chobotnatců zvaných deinotherium (v překladu „hrozivá bestie“).

 

 



Časopis Naše příroda
Máme tu jaro a také nové číslo Naší přírody. Najdete v něm další článek o mokřadech, tentokrát o tom, jak některé rostliny dokázaly přizpůsobit způsob dýchání nedostatku kyslíku. Na jaře vše pučí, tak se na některé z pupenů podíváme blíže i v jednom z článků. V hmyzí říši jsme navštívili krásného modrého tesaříka alpského a v říši ptačí nám velmi dobré známé sousedky – jiřičky a vlaštovky.
Rekonstrukce lebky zástupce druhu Deinotherium proavum. Délka zachované části čelisti z lokality Madunice je přibližně 70 cm, celá lebka mohla dosáhnout délku až 150 cm. Neúplná čelistní kost, skládající se ze dvou fragmentů, je uložená ve sbírce Slovenského národního muzea – Přírodovědného muzea v Bratislavě, izolovaná třetí vrchní stolička (poslední zub v řadě) je vystavená v archeologické expozici Balneologického muzea v Piešťanech.
Rekonstrukce lebky zástupce druhu Deinotherium proavum. Délka zachované části čelisti z lokality Madunice je přibližně 70 cm, celá lebka mohla dosáhnout délku až 150 cm. Neúplná čelistní kost, skládající se ze dvou fragmentů, je uložená ve sbírce Slovenského národního muzea – Přírodovědného muzea v Bratislavě, izolovaná třetí vrchní stolička (poslední zub v řadě) je vystavená v archeologické expozici Balneologického muzea v Piešťanech.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Matúš Hyžný / Naše příroda

Tvarem těla se deinotheriové výrazně nelišili od dnešních slonů. Jejich hlava však vypadala úplně jinak. Jedinečným znakem těchto tvorů byly svisle zahnuté spodní kly konického tvaru. Jejich přesnou funkci se dodnes nepodařilo přesvědčivě vysvětlit, protože u žádných dnešních suchozemských živočichů se takto orientované zuby nevyskytují.

S největší pravděpodobností však sloužily k získávání rostlinné potravy, možná na olupování kůry stromů. V porovnání s dnešními slony měli deinotheriové menší a více sploštělou hlavu. Předpokládá se, že jejich chobot byl kratší.

Pravlastí těchto savců byla Afrika, kde žili v období starších třetihor asi před 50 miliony let. Po vytvoření pevninského mostu mezi Afrikou a Euroasií se začátkem mladších třetihor (před 17,5 miliony let) s další skupinou chobotnatců (mastodonty) začali šířit na starý kontinent. Na rozdíl od mastodontů, kteří mimo Austrálie a Antarktidy osídlili prakticky všechny světadíly, žili deinotheriové jen v Evropě a jižní Asii.

Od menších až po skutečné giganty

Nejstarší druhy deinotheria byly poměrně malé, jejich výška se pohybovala okolo 2 metrů. U málokteré skupiny savců se postupné zvětšování tělesných rozměrů projevilo výrazněji jako právě u těchto chobotnatců. V průběhu 10 milionů let trvajícího vývoje se jejich velikost více než zdvojnásobila a stali se tak největšími suchozemskými živočichy mladších třetihor. Na území Slovenska byly zbytky deinotheria zadokumentovány na 9 lokalitách. Madunický nález tak z pomyslného trůnu velikostního rekordu sesadil i obří jedince z bulharských a rumunských nalezišť. Doposud největší zuby patřily kostrám s impozantní výškou 4,5 metru a jsou ozdobou přírodovědných muzeí v Sofii a v Bukurešti. Na základě porovnání rozměrů zubů usuzujeme, že obr z Madunic mohl dosáhnout v kohoutku až gigantické výšky 5 metrů, což překonává i velikost největších jedinců stepních mamutů druhu Mammuthus trogontherii. Stále to však zaostává za bezrohými nosorožci rodu Indricotherium, kteří s výškou 6 metrů představují největší suchozemské savce všech dob.

Kdy a jak žil "Madunický obr"

Nejstarší evropští zástupci deinotheria žili v tropických lesích, které před 17 miliony let rostly i na jižním Slovensku. Později postupným ochlazováním a vysušováním podnebí lesní porost výrazně prořídl. Před 6,5 miliony let prostředí připomínalo dnešní východoafrické savany. V tomto období navíc Středozemní moře prakticky vyschlo, takže klima bylo ještě sušší a stromovou vegetaci nahradily otevřené stepní porosty.

Porovnání velikosti Deinotherium proavum z Madunic, mamuta stepního (Mammuthus trogontherii) a nosorožce (rod Indricotherium). Tito živočichové se reálně nikdy nemohli střetnout. Žili v odlišných geologických obdobích a částečně i v jiných geografických oblastech Euroasie. Matúš Hyžný Naše příroda 1000 x 478
Porovnání velikosti Deinotherium proavum z Madunic, mamuta stepního (Mammuthus trogontherii) a nosorožce (rod Indricotherium). Tito živočichové se reálně nikdy nemohli střetnout. Žili v odlišných geologických obdobích a částečně i v jiných geografických oblastech Euroasie. Matúš Hyžný Naše příroda 1000 x 478
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Matúš Hyžný / Naše příroda

Zuby těchto chobotnatců měly nízkou korunku, což naznačuje, že se mohli živit jen měkkou šťavnatou potravou, jako bylo listí stromů a ovoce. Deinotheriové při zpracování potravy pohybovali čelistí jen směrem dolů a nahoru. U dnešních slonů se čelist při žvýkání pohybuje předozadním směrem, čož v kombinaci se zuby s vysokou korunkou umožňuje zpracování mnohem tvrdší travnaté potravy. Úzká specializace deinotheria na stromovou vegetaci nakonec způsobila, že koncem období miocénu (asi před 6 miliony let) tito majestátní živočichové v Evropě úplně vymizeli. Na africkém kontinentě bylo podnebí stabilnější, proto tam „hrozivé bestie“ našly útočiště až do čtvrtohor (asi před 1 milionem let) a žily společně s nejstaršími předchůdci lidského rodu.


Další informace |
Tento článek je převzat z časopisu Naše příroda. Jeho další šíření je možné pouze se souhlasem vydavatele časopisu.

Csaba Tóth, Matúš Hyžný
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist