Podle francouzského glaciologa zmizí jihoamerické ledovce do 15 let
Osud Antizany je stejný pro všechny ledovce v celé jižní Americe. V nejbližších 15 letech zmizí podle Francoua všechny malé ledovce na tomto kontinentě, což je 80 procent celkové plochy zdejších ledovců. Jako ředitel výzkumu ve francouzském vládním Institutu pro výzkum a rozvoj zkoumá Francou ledovce v tropickém pásmu už 15 let, což z něj dělá jednoho z nejzkušenějších lidí ve svém oboru na světě. "Trend je tak jasný a zřejmý proto, že proti číslům prostě nemůžete nijak argumentovat," tvrdí Francou.
Zmiňovaná čísla jsou velmi strohá: Mezi lety 1996 a 1998 se ledovec Antizana posunul o více než 90 metrů a ztratil zhruba 8 procent své rozlohy. Malé ledovce tají stále rychleji. Ledovec Chacaltaya v Bolívii ztratil téměř polovinu své rozlohy a dvě třetiny své mocnosti - od poloviny 90. let 20. století.
Mizení ledovců je špatnou zprávou pro jihoamerická města, která jsou na nich celoročně závislá - kvůli zásobám vody i kvůli výrobě elektřiny ve vodních elektrárnách. Polovina vody, kterou spotřebuje hlavní město Ekvádoru Quito, pochází právě z ledovce Antizana. Právě z obavy, že město přijde o zásobárnu vody, sponzoruje ochotně radnice v Quitu Francouovy výzkumy. "Pro mě je výzkum Antizany studiem klimatických změn," říká Francou. "Ale pro ekvádorskou vládu je studiem rizika hospodářských ztrát," dodává.
Vláda má opravdu pádný důvod ke znepokojení. Druhá polovina vody pro město totiž pochází z parama - vysokohorského křovinatého ekosystému, který s největší pravděpodobností zmizí spolu s ledovci. "Víme, že ledovce jsou důležité pro koloběh vody v Amazonii," vysvětluje šéf quitských městských vodáren Edgar Ayabaca. "Paramo tuto vodu nasaje jako houba a jen velmi pomalu ji pouští. Teď se snažíme zjistit, jestli se z parama nestane poušť, až ledovce roztají."
Ústup ledovců
Francou se svým týmem navštěvuje "své" ledovce každý druhý týden, takže se docela hodí, že Antizana je jen hodinu a půl cesty autem od Quita. Poslední část cesty vede po rozbrázděné stezce, která se vine neúrodným paramem, jež je narušeno jen stádečkem horských koz a krystalicky bílou homolí ledu - Antizanou. Z druhé strany spadá úbočí tohoto sopečného masivu do Amazonské nížiny. Voda z této oblasti odtéká do Brazílie a dál tímto směrem.
Cestou jsem se Francoua ptal, proč podobné týmy jako ten jeho pracují v Bolívii a Peru a proč doufá v začátek nového projektu v Indii, zatímco většina jeho kolegů se zaměřuje na Arktidu a Antarktidu. "Tropy budou oblast, na níž dopadnou důsledky klimatických změn nejtíživěji - hned po pólech," vysvětlil mi a ukázal směrem k nedalekému Tichému oceánu, odkud pochází známý klimatický jev El Nino. "Jak roste intenzita i frekvence cyklického jevu El Nino, ledovce reagují takřka okamžitě."
I když se andské ledovce postupně ztrácejí od druhé poloviny 19. století, míra tání obrovsky vzrostla právě kvůli oteplení, které s sebou přineslo v 90. letech minulého století El Nino. V 90. letech se Antizana vytrácela prakticky před očima - 7 až 10 krát rychleji, než kdykoli předtím.
Až na vrchol
Na konci cesty jsme vystoupili z auta, nazuli pohorky a jali se zdolávat sérii ledovcových morén - skalních bloků, které za staletí jak buldozer nahrnul postupující ledovec. Po půlhodině jsme připnuli mačky a nastoupali do ledovce, z jehož povrchu vystupovala pěkná řádka plastikových trubiček a hadiček.
"Ledovec má dvě části," vysvětloval Francou, když se dostal k jedné z nich. "Na té svrchní části se hromadí sníh a stlačuje ledovec k povrchu. V té spodní polovině taje led a ledovec se tak ztenčuje. Hranici mezi nimi říkáme linie rovnováhy."
Podle délky, jakou trubičky vyčnívají z povrchu ledovce, mohou vědci určit, kolik ledu ze spodní části ledovce odtálo. Druhou částí měření - kterou jsme plánovali udělat druhý den - je hloubení sněhových sond do svrchní vrstvy ledovce. Tak se určuje, jaké množství sněhu se v daném roce na ledovci nahromadí. Rozdíl mezi množstvím nahromaděného sněhu a množstvím odtátého ledu se jmenuje rovnováha ledovcové hmoty (mass balance).
Když jsme kontrolovali trubičky, zastavili jsme se také u dvou hliníkových trojnožek, doslova obložených nejrůznějšími přístroji tak, že vypadaly jako nějaká měsíční vozítka od NASA. "Tyto stanice nás informují o energetické bilanci ledovce," vysvětluje ekvádorský vědec Luis Maisincho. "Přístroje spočítají, kolik energie ledovec přijímá od slunce a větru a kolik jí naopak ztratí sublimací a vypařováním." Data se ukládají na miniaturní harddisk, který Maisincho z trojnožek vyndal a nahradil prázdným.
Pozdě odpoledne jsme z ledovce slezli a uprostřed hodně deštivé bouřky zapadli do Land Cruiseru. Ještě horkou polévku před spaním a šup do spacáku. Spánek v téměř 5.500 metrech je pro mě výzva, a proto jsem taky nebyl v takovém šoku, když mě uprostřed černočerné noci najednou Francou probudil. Ve tři ráno jsme zase byli u těch samých trubiček, co odpoledne. Přešli jsme i rovnovážnou linii ledovce - místo, kde končí tání a začíná hromadění sněhu, kde se vám led pod nohama začíná měnit v sníh.
Kolem páté ráno Francou zastavil, zapíchl lyže do sněhu. Přitáhl si mě na laně a v burácejícím větru mi zařval do ucha: "Tenhle sníh není moc pevný, je docela pravděpodobné, že by to mohlo spadnout! V podobných podmínkách už umřelo příliš mnoho lidí. Vracíme se."
Francou instaloval ještě několik nových trubiček a rozhodl se, že se sem vrátí za měsíc s Caceresem a zkusí se dostat znovu na vrchol. Déšť už byl teď dost silný i nad hranicí sněhu, což vypadalo jako docela trefná ilustrace, potvrzující reálný dopad globálního oteplování.
Ráno v devět jsme byli zpátky v campu, ale před návratem do Quita nás čekal ještě jeden úkol - zkontrolovat dvě hydrologické stanice. Ty měří objem vody, odtáté z ledovce - poslední díl skládanky, která dohromady dává obraz chování ledovce. Vyzbrojeni daty z měření na sněžných sondách, trubičkách a energetických a hydrologických stanicích dokáží Francou a Caceres vytvořit překvapivě přesný model toho, co se na Antizaně v posledním měsíci skutečně dělo - a co ji čeká v blízké budoucnosti.
Smutné je, že čím jsou modely přesnější, tím tragičtější je skutečnost, o níž vypovídají. Při současném tempu klimatických změn za chvíli svět o tropické ledovce zcela přijde. Zeptal jsem se Francoua, jestli - jako člověk, ne jako vědec - má nějakou svoji osobní odpověď na apokalyptickou budoucnost, která zřejmě nemine jihoamerické velehory. Normálně neunavitelný Francou na chvilku sklopil hlavu, a pak odpověděl: "Většinu svého života jsem strávil v horách, jsem mimo jiné horolezec. Všechno, co tady vidím jako vědec, je pro mne smutnou osobní tragédií. "
reklama
