Svižníci, naši nejhbitější brouci
Zatímco největší u nás žijící svižník lesní (Cicindela sylvatica, čeleď střevlíkovití – Carabidae) dosahuje délky až 20 mm, je svižník německý (Cylindera [dříve Cicindela] germanica) přibližně poloviční: 7–11 mm. Jde o barevně značně variabilní druh. Hlavu i štít často mívá slabě měděné barvy, krovky obvykle od matně zelené k temně olivové, někdy také modrozelené, vzácně s přechody do tmavě modré, purpurové až fialové, a od škály odstínů hnědi (bronzu) až po černou. Je zajímavé, že někdy lze zjistit množství krásných barevných forem v menší populaci, jindy i v silných populacích převládají jedinci s víceméně základním, tj. zeleným zbarvením. Jako typický hmyzí dravec má kromě šavlovitých kusadel také nápadně velké, vypoulené a dobře mu sloužící oči, jež spolu s hlavou přesahují šířku štítu. Světlou (krémovou) kresbu na krovkách má ze všech našich svižníků nejjednodušší, s omezením pouze na dvě nebo tři postranní malé skvrny na každé krovce.
Časopis Naše příroda Už 9. rok máte možnost se začátkem února začíst do 1. čísla časopisu Naše příroda. V tom letošním startujeme s malým seriálem o mokřadech, konkrétně se v článku věnujeme rybníkům a životu kolem nich.
Je to doslova špičkový běžec mezi brouky, jemuž vyhlédnutá kořist unikne jen málokdy. A ačkoli naši svižníci také pohotově a prudce létají (většinou ale na kratší, nejčastěji jen několikametrové vzdálenosti), vzlétne svižník německý zřídkakdy a jen jakoby z chvilkové nutnosti. Dokonce prý bylo zjištěno, že je to projev vlastní spíše jeho celým populacím. Jak se v odborné literatuře uvádí, létavá by měla být např. populace v podhůří východoslovenského Vihorlatu, kdežto většina brouků odjinud buď létá sporadicky, anebo snad nelétá vůbec. Autor snímků v tomto článku měl proto štěstí, když si při obtížném fotografování všiml, že jeden brouk poodletěl.
Sám jsem jej nikdy vzlétnout neviděl, třebaže jsem jich v průběhu mnoha let pozoroval bezpočet na několika lokalitách. Po této stránce se o něm ví málo, kupodivu někdy bývá zastižen po setmění, pravděpodobně jen poblíž jeho stanovišť, v náletu na světelné zdroje. Středoevropští svižníci jsou sice známí jako brouci s denní aktivitou, přesto hlavně v tropech žije řada výhradně soumračných a nočních ve dne se ukrývajících druhů.
Jde o eurasijského svižníka s širokým rozšířením na východ až do Číny a na sever po Bajkalské jezero. Stejně jako jinde je to také u nás brouk otevřené krajiny nížin i pahorkatin, kde vyhledává především nezapojeně zarostlé terény málo narušované zemědělskou činností, např. pastviny, úhory, okraje polních cest, temena nízkých holých návrší, prořídlé louky ap., dříve byl často také na extenzivně obhospodařovaných polích. Na rozdíl od stanovištních nároků jiných druhů svižníků to nebývají místa s převažující písčitou půdou, ale s větším podílem hlinité složky. Na dobře mu vyhovujících stanovištích potom vytváří až pozoruhodně silné populace, i když i takové podmínky se někdy mohou rázem neblaze změnit, aniž by je způsobil člověk. Tak se začátkem 90. let minulého století stalo například v luhu na Pohansku u Břeclavi. Poté, co tam pronikl pravděpodobně s náplavem ze vzdálenějšího okolí Dyje, se na několikahektarovém, řídce bylinami porostlém povodňovacím zářezu rozlivné plochy začal tak intenzivně množit, že už během několika let to bylo možno označit za velmi výrazný hromadný výskyt. Všechno ale ukončila dlouhotrvající záplava celého luhu, odkdy se tu nikde neobjevil už ani v té nejslabší populaci.
Nepřežila především jeho vývojová stadia, a proto se tu na podmínky luhu neadaptovaný druh nemohl udržet. Nedaleko odtud se však v jiné části luhu trvale vyskytuje náš nejznámější a dosud ještě stále někde běžný svižník polní (Cicindela campestris), avšak výhradně v jeho nikdy nezaplavovaných partiích. Svižník polní velmi svižníka německého připomíná, je ale větší (10–15 mm) a kromě podobně situované kresby má přibližně uprostřed každé krovky kruhovitou světlou skvrnku.
Svižník německý je dravec, stejně jako je tomu u jiných svižníků. Živí se hlavně různým po zemi lezoucím hmyzem (mravenci, pavouky, housenkami atd.). Rovněž tak jsou dravé i jeho larvy, jejichž způsob života poněkud připomíná larvy mravkolvů. Po vylíhnutí si totiž larvy začnou vyhrabávat a postupně až do délky několika decimetrů prohlubovat trubicovitou chodbu, kolem níž potom loví hmyz pohybující se v blízkosti jejího ústí. K tomu je příroda vybavila zvláštním přizpůsobením jednotlivých částí těla, zejména tzv. fragmotickou hlavou, mezi hmyzem velmi řídkým jevem. Proto se i ve zcela kolmé chodbě mohou jednak velmi rychle pohybovat a kdekoli nadlouho zachytit, jednak celý kruhovitý obvod jejího ústí uzavírat mohutným, tvrdým ochranným štítem z rozšířené hlavy a prvního hrudního článku. Brouci milují teplé, slunné a suché počasí a lze se s nimi setkat od brzkých jarních dnů až do začátku podzimu. Maximum jejich výskytu je v červnu.
Ještě o něco menší (6,5–10 mm) je svižník písčinný (Cylindera arenaria), žijící u nás v poddruhu viennensis (vyskytujícím se od jihovýchodu Německa dále na východ). Hlavu, štít i krovky má převážně hnědozelené, přitom barevně není tolik proměnlivý jako předchozí druh. Zdobení krovek je ale výraznější, a to několika na okraji začínajícími, ke švu krovek směřujícími lalokovitými světlými skvrnami. Prostřední z nich má dozadu ke konci těla uhýbající háčkovitý tvar, významný barevný znak; proto jej prakticky nelze zaměnit s jiným naším druhem. Jeho rozšíření je užší: část zemí jihu a teplých poloh středu a východu Evropy. V Česku i na Slovensku je to vzácný a velmi lokální brouk s mnohem vyhraněnějšími stanovištními nároky, než je tomu u svižníka německého. Vyhledává totiž jen úplně volné, nezastíněné plochy s velmi jemným minerálním substrátem. Primárně jde hlavně o místa přirozeně vrstveného nejdrobnějšího písku (např. v oblasti tzv. Moravské Sahary), druhotně pak o vysychající kaly v okolí propíracích třídiček písku, jemnozrnné části hald důlní hlušiny, výsypky a odkaliště teplárenského a elektrárenského popílku apod. Jinak se jeho biologie prakticky shoduje se svižníkem německým. Z našich svižníků je to zřejmě nejobratnější letec.
Dnes je u nás evidováno už jen kolem deseti jeho lokalit. Přesto v domněnce, že se aspoň na druhotných stanovištích udrží dlouhodoběji, jej entomologové vynechali v bezobratlých se týkajícím Červeném seznamu ohrožených druhů ČR z r. 2005. Jak se ale brzy ukázalo, i nadále rychle od nás ustupuje, a proto je třeba jeho stanoviště chránit. Na druhotných místech výskytu je to však problém, poněvadž téměř všude se po určité době přistoupí k rekultivacím, jež celé tamní populace svižníka zahubí. Lze ale předpokládat, že kromě zbytků jeho přirozených starých stanovišť by mohl trvaleji osídlit i některé odtěžené plochy pískoven, na nichž se žádné rekultivace nenaplánují a jež se nezalesní. Samovolné zarůstání vegetací má však po výrazném narušení povrchu půdy člověkem zcela jiný, často mnohem agresivnější charakter, než jak tomu bylo a je na původním „rostlém terénu“ písečných ploch. Budoucnost tohoto brouka je proto v podmínkách středu Evropy značně nejistá.
Obecně platí, že všichni svižníci jsou neobyčejně citliví na náhlou, pronikavou destrukci půdního horizontu. Vyplývá to především ze způsobu života jejich larev, zatímco jiné skupiny střevlíkovitých jsou přece jen díky „toulavosti“ larev v určité výhodě. A poněvadž se neustále snižuje počet míst, jež člověk ponechává bez využití, vytrvale ubývá i svižníků, a to i těch donedávna ještě hojných druhů. Bohužel i nejnovější odborná entomologická literatura se leckdy uchyluje k pohodlnému opakování starších faunistických poznatků, o něž se při pokračujících ochranářských snahách už nelze opírat.
reklama
Další informace |
