Taktika lovu našich opeřenců
Podobné chování můžeme vidět i u krahujce, který létá od stromu ke stromu, jen aby se dostal do blízkosti drobných ptáků, jako jsou pěnkavy nebo sýkory. V případě, kdyby útočil prudkým náletem, úspěch by nemusel být zaručen. Takto se ale svým chováním dostane k ptákům poměrně na kratší vzdálenost a potom je jeho útok většinou úspěšný. Také u ťuhýka šedého můžeme pozorovat jeho zvláštní taktiku lovu. V klidu přiletí mezi vrabce a na chvíli se usadí. Nic netušící ptáci si ho nevšímají, a toho potom ťuhýk využije a některého ve své blízkosti napadne.
Sokol zase používá takový manévr, že prudce nalétá na divoké kachny plující po hladině, aby je donutil vzlétnout. Když kachny vzlétnou, velkým obloukem od nich odlétne, aby potom mohl na jednu z nich prudce zaútočit. Podobným způsobem útočí na sedící hejno koroptví. Nalétne na ně, aby je donutil vzlétnout. Potom v letu zaútočí. Je pravda, že si vybírá vždy osamocený kus, nebo takového ptáka, který je poraněný či nemocný. Je to zvláštní, ale sokol má tendenci takového jedince poznat. Sokol musí vždy útočit na kořist ve vzduchu. Na zemi na kořist neútočí, protože při jeho prudkém útoku by se zranil.
Časopis Naše příroda S barevným kobercem spadaného listí přichází i podzimní číslo Naší přírody, kde se právě o důvodech opadávání listnáčů dozvíte více. Nakouknout můžete do mikrosvěta – a že je co pozorovat…
Luňák hnědý i luňák červený jsou známí tím, že často obtěžují jiné dravce, kteří nesou kořist. Svými nálety a dotěrným chováním je někdy donutí k tomu, aby kořist upustili a oni se jí potom snadno zmocní. Takto obtěžují nejen jiné dravce v letu, ale i na zemi. Podobně se chovají i orel křiklavý nebo orel mořský. I když jsou to vládci výšin, často se sníží k tomu, aby ukradli jiným kořist. Orel mořský může najednou zkonzumovat až 2 kg potravy, jeho mohutná postava mu dovoluje unést kořist až 6 kg těžkou.
Orel křiklavý loví mimo jiné i tím způsobem, že chodí po zemi pěšky a chytá kořist. U nor hrabošů čeká, až vyběhnou ven, a potom je chytá. Luňák červený také rád chodí na lov jen tak pěšky a loví v trávě větší hmyz.
Racek chechtavý se zmocňuje kořisti také tím, že ji krade jiným. Často obtěžuje jiné ptáky, kteří mají kořist, a svými nálety je chce donutit, aby se jí vzdali. Můžeme jej pozorovat, jak obtěžuje roháče, který se právě vynořil s rybkou, nebo se pustí do souboje s lyskou, která má v zobáku nějaké větší sousto, ale může si troufnout i na vydru, která na břehu hoduje na ulovené rybě. Ovšem někteří se jen tak nenechají od kořisti odehnat, a tak racek potom své počínání po chvíli vzdá. Bohužel někteří ptáci se zaleknou jeho náletů, kdy nad nimi obratně poletuje a kořist raději opustí.
Jinou taktiku lovu používají kormoráni. Loví ryby tím způsobem, že v celém hejnu plavou směrem k mělčině a ženou je před sebou. V mělké vodě je potom mohou snadno pochytat. I když mají kormoráni dlouhý zobák, který je na konci zahnutý směrem dolů, aby uchopená ryba jen tak nevyklouzla, tak se stává i to, že některé ryby se při útoku vysmeknou a jsou poraněny. Na svá poranění nebo stresem často i uhynou.
S podobnou taktikou lovu se setkáváme i u krkavců. Také někdy loví v menším hejnu, kdy se vrhají společně na kořist. Krkavec je tak inteligentní a chytrý pták, že může využít k oklamání kořisti i své „herecké“ nadání. V případě, že loví v páru, tak jeden z ptáků hraje před kořistí divadlo, aby odvedl pozornost. Druhý se potom přiblíží nepozorovaně z druhé strany a v nestřeženém okamžiku zaútočí. Takto mohou oklamat muflonku, nebo i jiné zvíře, kdy jim uloupí jejich čerstvě narozené mládě
Také sojka může při lovu využívat svou taktiku. Umí totiž napodobovat hlasy jiných ptáků a tím snadno unikne pozornosti. U rybníka, kde vyhledává kořist, chodí po břehu a ozývá se jako čejka. Tím od sebe odvrátí pozornost a snadno se dostane k hnízdům, kde může loupit vejce nebo mláďata.
Sovy loví někdy tak, že si nejdříve svou kořit vyplaší. Např. puštík obecný loví v podvečer tím způsobem, že zalétá do korun stromů, kde ptáci spí, aby je vyplašil. Potom na ně útočí.
Volavka popelavá se na rozdíl od nich chová při lovu velmi opatrně a nenápadně. Stojí strnule v mělké vodě a dlouhé minuty trpělivě čeká, až se v její blízkosti objeví malá rybka, aby ji potom zasáhla prudkým úderem zobáku. Ulovenou rybku si nadhodí a spolkne.
U rybníka můžeme spatřit na hladině divoké kachny, jak se překlápí a zobákem pátrají pod hladinou po vodní vegetaci. Tento způsob se nazývá „panáčkování“. I známé labutě velké takto někdy zastihneme na rybníce, jak svým dlouhým krkem pátrají pod vodou po drobných rostlinách. Na rozdíl od kachen mají tu výhodu, že svým dlouhým krkem, který měří asi 75 cm a má 28 obratlů, dosáhnou do větší hloubky.
Vodouš rudonohý se svou velikostí podobá kosům, ale má vyšší nohy. Sbírá v bažinách hmyz, plže a červy. Často loví i v mělké vodě, kde cupitá po dně, kdy je ponořený až po břicho a zobákem stále píchá pod hladinu. Stejně tak jako i jiní ptáci, v momentě, kdy ponoří hlavu pod hladinu, tak se mu přes oko překryje průhledná blanka, která oko chrání, ale zároveň dovoluje pod vodou spatřit kořist.
Datlovití ptáci se někdy pořádně nadřou, než seženou nějaké to sousto. Létají po lesích a vyhledávají nemocné stromy, kde se nachází pod kůrou nebo ve dřevě larvy a brouci. Poklepem zobáku zkoumají, zda se tam nachází nějaké sousto. Pokud zjistí, že je ve dřevě zavrtaná larva, mohutnými údery zobáku vysekají otvor do takové hloubky, až se k ní dostanou.
Na podzim a v zimě, kdy dozrávají oříšky a šišky, můžeme pozorovat strakapouda, jak tyto plody zpracovává. Na stromě utrhne borovou nebo smrkovou šišku a odnese ji ke své „kovárně“. To je místo na některém stromě, kde se nachází patřičná puklina nebo škvíra v kůře. Tam šišku zasadí a údery zobáku z ní dobývá semena. Pokud jsou vybrány z jedné strany, šišku pootočí a vyklovává další. Potom si odlétne pro šišku jinou. Opět přiletí ke kovárně, starou šišku zobákem vyhodí dolů na zem a zasune tam novou šišku, kterou měl doposud zapřenou na nohách mezi tělem a kmenem stromu. Potom se opakuje stejný manévr. Podobně si počíná i s vlašskými ořechy. Zasadí je do nějaké pukliny a zobákem v nich vytvoří otvor, aby mohl vybrat chutné jádro.
Stejně se chová i brhlík lesní, který si odnáší do kůry stromů lískové oříšky. Najde vhodné místo, kam oříšek uloží, aby jej mohl zobákem rozbít a vybrat jádro. Má také velmi rád semena slunečnice, která potom zpracovává stejným způsobem.
Drozd zpěvný má rád nejen žížaly a různé červy, ale někdy má chuť i na malé hlemýždě nebo páskovky. Zpracovává je tím způsobem, že je odnáší k nějakému plochému kameni, kde potom rozbíjí jejich ulity. Hlemýždě uchopí do zobáku a silou s ním tluče o kámen. Když se ulita rozlomí, vybere z ní chutné sousto. Tento kámen používá opakovaně, a proto okolo něho najdeme mnoho rozbitých ulit. Mluví se o drozdí kovadlině.
Také sluka lesní loví kořist velmi zajímavým způsobem. Má téměř 8 cm dlouhý zobák, který zapichuje do měkké půdy a pátrá s ním po drobných larvách nebo červech. K tomu jí napomáhají citlivá hmatová tělíska, která má umístěná na konci zobáku. S tímto zařízením „vyhmatá“, kde se přesně nachází potrava. Proto další zapíchnutí zobáku již přesně směřuje k cíli. V momentě, kdy špička zobáku narazí na potravu, opře sluka kořen horní poloviny zobáku o zem a přitlačí na něj. Tím se špičky zobáku pod zemí mírně rozevřou. Potom zobák uvolní a špičky se opět pevně sevřou a sousto může vytáhnout ze země jako pinzetou.
Lelek lesní loví hmyz jen ve vzduchu. Je k tomu náležitě přizpůsoben. Má totiž krátký zobák, jehož poloviny jsou hluboce rozeklané a po stranách opatřené tuhými štětinkami, které potom tvoří při otevření zobáku dokonalý vějíř. Tento „lapač“ je široký až 4,5 cm a během noci posbírá nejen můry, brouky, jepice, ale i mnoho komárů.
V přírodě existuje mnoho druhů živočichů, kteří používají různé taktiky lovu. Někteří jsou k tomu i přizpůsobeni, aby překvapili kořist, jiní zase používají lsti, aby kořist ošálili. Další živočichové se postupně naučí, jak na to. Všichni mají společné jen jedno – musí se zmocnit kořisti, aby přežili.
reklama
Další informace |
