Tetřívek obecný aneb Zpráva z tokaniště
Na pozorování toku tetřívka pozvali zástupce Ekolistu a jednoho dalšího novinářského kolegu ochranáři z Krkonošského národního parku. „Lidé kolikrát ani netuší, jací neobyčejní živočichové kolem nich žijí,“ vysvětluje Radek Drahný, mluvčí parku. „A netuší ani to, jak snadno je můžou vyrušit, a tím i hodně oslabit.“
Něco bublá, potůček to není
Je sytá jarní noc, tma jako v pytli. Nejdřív projíždíme hlubokým krkonošským údolím, pak se škrábeme vzhůru k jedné z luk rozprostírající se přibližně 1100 metrů nad mořem. Opatrně našlapujeme terénem, až přicházíme ke krytu z dřevěných tyčí, které jsou maskovány smrkovým jehličím. Těsně vedle krytu klokotá potůček – chytré umístění, abychom teřívky nevyrušili hlukem. Pokud všechno dobře dopadne, měli by přiletět na svah pod námi.
Teploměr ukazuje 5°C, na květnové ráno vysoko v Krkonoších tedy celkem luxus. Přesto postupně zalézáme do spacáků. Abychom tetřívky nevyrušili, budeme muset několik následujících hodin téměř nehnutě ležet. Jsem na kraji, takže do spacáku zalézám jako poslední. V tu chvíli už se z druhé strany krytu ozývá pravidelné oddechování. Ve vzduchu je cítit vlhko, rozednění je ještě daleko. Chvíli mžourám do jehličí, pak mi ale taky klesá hlava.
V polospánku najednou slyším zvláštní zvuky, jakoby bublání, potůček to ale není. V ranním šeru rozpoznávám dva kohoutky. Mezi nimi stojí šedohnědá, na křídlech trochu kropenatá slepička. Kohoutci už se naparují, na hlavě jsou jasně viditelné červené výrůstky nazývané poušky. Stojí teď ve stejné vzdálenosti od slepičky a důstojně našlapují. Po chvíli však mezi nimi zavládne neklid. Jeden z kohoutků odlétne velký kus stranou. A pak z louky úplně pryč. Netušíme, co se děje, nic podezřelého jsme nezaslechli, po chvíli ostření dalekohledu je však jasné, co se stalo.
Za loukou je velice nízký les se sem tam vzrostlým stromem. Porostem se prodírá skupinka zvědavců, kteří se chtějí dostat tetřívkům co nejblíž. Vypadá to, že se snaží být opatrní, tetřívky však přece vyrušili (v myslivecké hantýrce zradili). Na louce je rázem klid.
Podle Drahného přitom právě rušení může mít pro tetřívky tragické konce. V zimě se ptáci snaží co nejvíc šetřit drahocenné síly, dokonce se kvůli tomu zahrabávají do sněhu. Při každém vyrušení však o síly přicházejí. Podobně může být pro jejich reprodukci problém, jsou-li vyrušováni na tokaništích nebo hnízdištích.
Z tohoto důvodu je podle Drahného potřeba udržet v Krkonoších klidové zóny, kam lidé chodit nebo jezdit na lyžích nebudou. „My třeba přesně nevíme, kolik na nějakém místě tetřívků je. Ale už jejich přítomnost by měla být dostatečným argumentem pro to, abychom si na jejich rušení dávali velký pozor,“ vysvětluje Drahný.
Druhý pokus
Parta, která tetřívky vyrušila, naštěstí odchází. Radíme se, jestli to vzdát taky. „Po vyrušení už je dost malá šance, že by se mohli vrátit,“ říká Drahný, doporučuje ale ještě zůstat na místě. Třeba to vyjde. Ležíme dál ve spacáku a nasloucháme okolním zvukům. Na jednom ze stromů je vidět kos horský.
Po čase, kdy už je docela jasné světlo, nad loukou znovu zazní tetřívkovské skuhrání. Tak přece! Pozorujeme stromy kolem a opravdu vidíme samečka na vrcholku jednoho ze vzrostlých stromů. Ptáci jsou ale opatrní a odlétají pryč. Za chvíli se však znovu vracejí obhlédnout situaci.
Napjatě čekáme, když v tom se tetřívci konečně rozhodují a slétají na zem. Nejdřív je vidět jednu slepičku a dva kohoutky, po chvíli přibývá ještě druhá slepička a opodál scénu obhlíží třetí kohoutek. Tetřívci u samiček spouštějí křídla, vytrčí zadní bílé peří (udělají tzv. lyru) a s hlavou dopředu krouží kolem slepiček, které rozvážně popocházejí po trávě. Černé peří těsně za hlavou kohoutků se krásně leskne až do jakési modře kovové barvy, skuhravé a bublavé zvuky se nesou po svahu. Dlouhé minuty pozorujeme tokání, teď se však žádnému z kohoutků nedaří se slepičkou spářit.
Když slepičky popojdou směrem k opodál stojícímu třetímu kohoutkovi, jeden z nápadníků proti němu prudce vyrazí. Mohutný výpad končí třepotáním křídel, oháněním se zobákem a vůbec pořádnou šarvátkou. Červené hřebínky trčí kohoutkům proti sobě, zatímco u samiček zůstal jediný kohoutek. Ani ten se ale nepáří.
Slepičky ještě notnou chvíli našlapují, pak však obě najednou odlétají. Kohoutci se ještě pár minut motají kolem, pak však odlétají i oni. „Ženský zmizeli a je po parádě,“ komentuje to lakonicky mluvčí KRNAPU, zatímco si rovná věci. Snažíme se rychle sbalit, mluvčí musí vyrazit za dalšími povinnostmi a nechce tetřívky případně rušit, pokud by se na louku slétli ještě jednou.
Podle ochranářů bylo na našem území nejvíc tetřívků asi před sto lety, pak jich však silně ubývalo. Dnes tetřívci žijí hlavně ve Skandinávii a v Rusku. Je jich tolik, že z celosvětového hlediska není možné považovat je za ohrožený druh. Přicházíme o ně ale u nás. V posledních letech je jejich počet odhadován na sedm set samců. Nejvíc jich je v Krušných horách, v Krkonoších to může být kolem stovky. „Populace v Krkonoších v nejlepším případě stagnuje, možná mírně klesá,“ říká Drahný.
Tetřívek byl paradoxně živočichem, kterému prospěly kalamity, které postihly české lesy v druhé polovině minulého století. Na velkých pasekách se mu náramně dařilo, protože má rád rozvolněné lesy s nízkým vzrůstem, z nichž občas trčí vyšší strom. Přesně tak vypadá i místo, které právě opouštíme.
Při sjezdu do údolí padá otázka, jestli by tetřívků mohlo ubývat kvůli postupnému zarůstání pasek. „To ne, my jim vhodné prostředí udělat umíme, taky pro ně některé mlaziny prořezáváme,“ říká Drahný. „Problémem je opravdu to časté rušení,“ dodává. Po pár hodinách strávených s tetřívky musím uznat, že má nejspíš pravdu. Tetřívek obecný je pták nejen nádherný, ale taky neuvěřitelně plachý.
reklama
Tok tetřívků obecných
předchozí další 
