Vltava – paralelní svět
Motto: Celá Praha je obsažena v souvislosti města a řeky.
V.V. Štech, 1970
Zadání: Tento text vznikl na požádání Magistrátu hlavního města Prahy. Zadání bylo takové, že projdu břehy Vltavy mezi Zbraslaví a Trójou a na několika stránkách budu reflektovat význam řeky pro Prahu jako úvod rozsáhlejší studie zabývající se úpravami a zástavbou vltavských břehů.
 |
|
|
"Proud řeky obklopený stromy je zcela jiné prostředí než proud řeky obklopený jenom kamenem." Střelecký ostrov na Vltavě.
|
|
| Foto: Hugo Charvát/Ekolist.cz |
Řeka: Na soutoku Vltavy a Labe v Mělníku je Vltava víc vodnatá a delší. Vzniklá řeka by se tedy měla jmenovat Vltava. Do Vltavy se vlévají všechny důležité české řeky – Otava, Lužnice, Sázava a Berounka, do Labe jenom Ploučnice. Vltava shromažďuje vody větší části Čech, které protékají mnoha městy a omývá skály pod pevnými hrady našich dějin – Českým Krumlovem, Pískem, Zvíkovem, Orlíkem a mnoha dalšími. Je to řeka, která shromažďuje rmut i zlaté šupiny z větší části Čech. Ve středu země je tento proud vlivů a dějin zesilován přítomností Prahy. B. Smetana nenapsal symfonickou báseň „Labe“. Přírodní význam Vltavy je umocňován symbolickým obsahem. Esence celých Čech je obsažena v pohledu na pražské panorama zrcadlící se v řece.
Pražská kotlina je dílem vod zahlubující se řeky. Vltava je v Praze přítomná daleko od dnešní řeky – ve štěrkových terasách Letné či pramenech románských osad. Zlom reliéfu Václavského náměstí na linii Vodičkova-Jindřišská prochází dvěma fosilními říčními terasami různého stáří.
S řekou je nutné zacházet uvážlivě nejenom pro sílu živlů, ale protože s ní žijeme patnáct století, což je dost dlouhá doba na nějaké tajemné srůstání. Zcela prakticky to znamená, že jedna z našich základních potřeb (to jsou ty potřeby, které jsou tak naspodu našich myslí, že pod novějšími pocity nejsou vidět) je kontakt s řekou.
Kontakt znamená několik různých věcí – nejprve ze všeho mít výhled na řeku, pak možnost pobývat vedle ní a nakonec se jí dotýkat. Potřebujeme proto nerušené výhledy, propojené cesty a občas nějaké zátočiny či zálivy pokryté pískem, kde pes může vběhnout do řeky, maminka dítěti umýt ruce a dítě si nasbírat kamínky.
Ze Zbraslavi ke Karlovu mostu: Procházím podél řeky od zbraslavského mostu po první velké slovanské sídliště v Roztokách. Základní pocity jsou:
· Údiv, jak je řeka v Praze dlouhá, členitá, bohatá a nádherná. Je základní rovinou místní krásy, propojuje město, dodává mu plynutí, tím vědomí času, nostalgii a zamyšlení. Člověk by čekal, že při cestě jej nejvíc osloví vyšehradská skála nebo Hrad, prostě památky, ale kupodivu to jsou stromy, žáby, slípky zelenonohé, jeden blýskavý ledňáček a zase stromy, prostě příroda.
· Vděčnost. Pozoruji rybáře v maskáčích, trénované vodáky, lenošící důchodce, ruský piknik na břehu řeky, tančírnu, maminky s kočárkem, chudé milence, bohaté cizince s golfovými holemi. Celý národ, u Karlova mostu dokonce skoro všechny národy světa se sešly u řeky a přímo či nepřímo se z ní těší.
Od zbraslavského mostu k soutoku s Berounkou: raduji se nad novou cyklistickou stezkou, která začíná u Mánesa a končí na Zbraslavi. Ve středu města slyším, jak se cyklisté dohadují, zda pojedou až do Štěchovic. V Komořanech říká cyklista-ufoun: „Na téhle rovince jsem udělal 70 km za hodinu“. Druhý si stěžuje: „Na tomhle kole z toho víc nevymáčknu než pětapadesát“. Postarší dáma říká kamarádce: „Bacha, ať tě nesrazí nějakej elasťák“. Na této rekreční zóně jde občas o život. Navigace vše změní: hrubý kámen prorostlý rostlinami, není nutné hlídat psa ani dítě, pomalu zde plyne čas. Komořanské tůně jsou bývalé výhony („čtverečky“ se jim říkalo) plné ptáků, žab a orobince. Příroda si vzala nazpět hráze a udělala rezervaci, jakých je ve středních Čechách málo.
Cyklistika není všechno: chodec se na cyklistické stezce necítí bezpečně, potřebuje mít svoji vlastní, pomalou a pokud možno hrbolatou (odradí kolaře) vlastní pěšinu.
Magie soutoku: na soutoku je plno aut a rybářů, mohli by být i jinde, ale soutoky přitahují lidi. Soutok je stejně důležitý jako rozhledna na významném kopci. Je zde jiný pocit. Místo potřebuje upravit.
Důležitost zátoky: psí a lidské aktivity se soustřeďují na místa, kde je možné se řeky dotknout, kde je nějaká písčitá či štěrková výspa nebo alespoň vznikne nějaký záliv, zátoka vybíhající pár metrů za lineární linii navigace.
Mezi soutokem a barrandovským mostem: řada zákoutí, různé typy lidí, golfové hřiště, vodáci. Všechny vodácké kluby hledají dorost, protože vymírají. Všímám si penzistů. Všude v Evropě roste počet chudých lidí (5 % v ČR, 10 % v Německu, 20 % v USA). I pokud budeme bohatnout, budeme mít stále víc chudých penzistů. Musíme zachovat volné prostory u řeky, aby měli kam chodit se vyhřívat. Jsou tak vděční za sluníčko a řeku!
|
Eseje Václava Cílka na serveru Ekolist.cz
Esej Vltava - paralelní svět je převzata z knihy Krajina z druhé strany, která vyšla na podzim roku 2009 a o níž podrobněji píšeme tady. Se svolením autora jsme postupně publikovali pět nepříliš dobře dostupných článků z knihy, tento je třetí z nich. |
Čtvrtý byl článek Čáry na těle bohyně.
Kolem Vyšehradu: provoz houstne. Lidé si užívají cesty podél řeky. Yacht Club je odleskem bývalé slávy. Nábřeží nad Železničním mostem je plné lidí. Kachny se nebojí. Děti koukají na labutě, hřiště je plně využito. Kupodivu je zde hodně cizinců. Dobře cítíme, že řeka zde byla zůžena, že by chtěla expandovat, schází prostor, ale není kde jej vzít.
Císařská louka: co napojit na severním cípu ostrova lávku a celý jej zprůchodnit? Šlo by to asi snadněji než na Veslařském ostrově. V obou případech by město získalo nová přírodní korza – s napojením na budoucí čtvrť na Smíchovském nádraží a na komplex Anděla nebo v druhém případě na Vyšehrad.
Centrum: Smiřuji se s tím, že v centru je málo místa na krajinářské úpravy podél řeky. Méně stromů, ale více kachen a labutí. Než napůl násilně cpát na nábřeží nějakou „přírodu“ je vhodnější zlepšit dostupnost a vybavenost jednak luk naproti Barrandovu, jednak zóny mezi Štvanicí a Trójou. Je však zapotřebí opět položit otázku, zda by pražské nábřeží mezi Rudolfinem a Národním divadlem nemohlo být nejkrásnější pasivní divadlo světa se smíšenou pěší a tramvajovou zónou.
Pod Štvanicí: na Rohanském ostrově (už aby byl opět ostrovem!) vznikla a zanikne krásná postindustriální grafitti zóna. Kombinace nového bydlení s betonárkou je vynikající, protože malý a čistý průmysl oživuje místo.
Co do budoucnosti s Negrelliho viaduktem? Je to přímá spojnice ze středu města na Holešovice.
Libeňský most je ve srovnání s holešovickými novostavbami architektonicky výraznější. Obávám, že pokud by měl být zbourán, bude nahražen horší a méně trvanlivou architekturou.
Libeňské loděnice: rozpadají se a jsou neuspořádané, ale nespěchal bych. Nějak se vyvíjejí a až bude zastavěn Rohanský ostrov, tak se významově ještě někam dál (nevíme kam) posunou.
Mezi Libní a Trójou je zapotřebí několika drobnými zásahy dořešit pěší a cyklistický provoz a postupně jej protáhnout do Řeže a pak možná obtížněji pod Větrušickou roklí k libčickému přívozu a odtud jednoduše až ke kralupskému mostu. Východní břeh Vltavy může být souvisle propojen mezi Sázavou a Kralupy, ale západní břeh spíš jenom v dílčích úsecích.
· Vodácký klub Kotva jižně od Ledáren: zamezil přístup k vodě, ale místo není velké a dá se snadno objet i obejít.
· Ledárny: nádherný secesní komplex na vyvýšeném místě nad řekou si říká o nějaké využití a opravu, je to jako zámeček. Dobrá architektura a dobré místo.
· Loděnice Bohemians a Žluté lázně u Branického lomu: na dlouhou dobu je přerušen kontakt s řekou.
· Průchod Karlových lázní u Karlova mostu: nejužší a nejprotivnější místo na celém pražském nábřeží.
· Mezi Mánesem u Slovanského ostrova a sochou Mánesa na Dvořákově nábřeží potřebujeme dořešit cyklistickou stezku.
 |
||
|
"Okolí řeky má v Praze největší potenciál jako rekreační prostor zejména pro mladé rodiny a penzisty." Vltava před Národním divadlem.
|
||
| Ilustrační foto: Aleš Herzog/Ekolist.cz |
Mezi Karlovým mostem a Roztokami nejsou velké problémy. Cyklistická stezka je úžasná, ale vadí mísení kolařů a chodců na stejných cestách. Cyklostezky jsou z pohledu chodce mírnější druh dálnice – neklidná a hlavně pro děti a psi nebezpečná komunikace. Kolaři žijí v jiném času než rybáři. Je třeba se věnovat i pěším stezkám. V okolí Modřan a Komořan došlo k oddělení obou provozů desítky metrů širokým zeleným pásmem, je to optimální. Opakovaně si uvědomuji, že jeden z nejsilnějších zážitků, jaké řeka může poskytnout je chůze těsně podél vody (!).
Příroda: modřanské a komořanské tůně, sedlecké skály, Stromovka, ostrovy.
Pobřežní architektura (mimo rezervaci): podolské ledárny, holešovický přístav, bubenečská čistička. Císařský mlýn!
Modrý pruh v šedi a modrý pruh v zeleni: Proud řeky obklopený stromy je zcela jiné prostředí než proud řeky obklopený jenom kamenem.
· Vltava a to zejména v Praze bude vždy víc než jenom „řeka“. Měla a bude mít národní a symbolický význam. Je třeba s ní zacházet jako s korunovačními klenoty či jinými státními symboly.
· Samotný říční tok, proud energií zdůrazňuje komunikační průchodnost a vyžaduje prostor. Řeka nemá ráda překážky. V obdobích povodňového neklidu přicházejí středně velké povodně každých zhruba 11 let a skutečně velké povodně každých 30-50 let. Tím, jak dáváme prostor řece, vytváříme si jej pro sebe.
Řeka za dvacet let: rostou a dalších dvacet let či déle porostou ceny energií. V ČR máme nejvíc adrenalinových kolařů a nejméně lidí, kteří kola používají jako dopravní prostředek. Dopravovat se kolem je zatím znakem chudoby či podivínství. Sociálně dáváme přednost novým domům a autům. To se nejspíš rychle změní. Zatím stezky plánujeme pro rekreaci, ale brzy je můžeme začít plánovat z dopravní nutnosti.
Rozvoj ekonomiky (ale rovněž její stagnace) povede jako v jiných zemích ke zvýšení počtu chudých lidí, zejména penzistů. Okolí řeky má v Praze největší potenciál jako rekreační prostor zejména pro mladé rodiny a penzisty.
„Kde jsi byl na dovolené?“
„No ve Stromovce a na Císařském ostrově“.
reklama
