Život černých rytířů

Prase divoké (Sus scrofa) je u nás poměrně rozšířené. V myslivecké mluvě je označováno jako černá zvěř, nebo jen divočák. Žije téměř nočním životem a tak často uniká pozornosti. Ovšem jeho život je velmi zajímavý.

Prasata žijí nejen v listnatých lužních lesích, ale vyhovují jim i lesy jehličnaté, a to nejen v nížinách, ale i v pahorkatinách. Vyznačují se poměrně robustní postavou a patří k všežravcům. Proto v jejich jídelníčku najdeme jak potravu živočišnou, tak i rostlinnou.

Hojnost potravy poskytují divokým prasatům také porosty dubů a buků, kdy se živí jejich plody.

Samec od samice se jen těžko rozeznává, ale při bližší prohlídce můžeme u samce vidět vyčnívající delší špičáky. Tyto zuby se nazývají všeobecně zbraně. Jde o páráky, které vyrůstají ze spodní čelisti a dotýkají se horních – klektáků, které jsou zasazeny v horní čelisti. Neslouží k chytání kořisti, jako je tomu u šelem, ale jen k obraně. Také samice mají špičáky (nazývají se háky), připomínající zbraně kňourů s kterými na rozdíl od samců koušou. Samci využívají páráky a klektáky jako zbraň sečnou nebo bodnou. Zejména v období říje, kdy samci mezi sebou bojují, může často dojít ke zranění protivníka. Páráky u dospělého samce mohou měřit až kolem 25 cm, ale větší část jejich délky je uložena v čelisti. Ven vyčnívá jen asi jedna třetina.

Říje u divokých prasat probíhá převážně v zimních měsících. Jde o období od listopadu až do února. Ovšem samice může být oplodněna v kteroukoliv dobu a proto se v přírodě můžeme setkat s mláďaty téměř po celý rok. V některých případech mohou být samice oplodněny i dvakrát do roka. Pak může vodit tato samice dvoje mláďata nestejného stáří.

Samice je březí 16–20 týdnů, po této době rodí v jednoduchém hnízdě 3–12 selat, která jsou hned od narození velmi čilá. Většina selat přichází na svět v březnu a květnu. Mláďata váží 0,7 až 1 kg, a sama se ihned také zbavují plodových obalů. Tím, že se prudce pohybují, přetrhnou i dlouhou pupeční šňůru, která měří 24 až 40 cm. Samice jim nepomáhá. Ani svá mláďata neolizuje, jak to známe u jiných zvířat. Ihned po narození selata hledají matčiny struky a každé mládě si obsadí svůj vlastní struk, ke kterému potom již sourozence nepustí. Mléko samice obsahuje asi 7 % tuku a 4 % cukru. Během kojení leží samice většinou na boku. Starší selata kojí potom někdy i vestoje. Mláďata sají mateřské mléko asi dva měsíce, někdy i déle, ale již po deseti dnech od narození si sama také sbírají drobnou potravu a doprovází samici na krátkých vycházkách.

Selata jsou rezavě hnědá se světlými podélnými pruhy. Během léta s výměnou srsti pruhy postupně mizí a převládá u nich hnědavé zbarvení.

V případě nebezpečí varuje samice své potomky zafuněním. Selata se okamžitě přitisknou k zemi, kde zůstanou strnule ležet. Tím, že mají pruhované ochranné zbarvení, snadno v jarní přírodě splynou. Jinak je samice svědomitá matka, která při hrozícím nebezpečí neohroženě brání svá selata. V tomto období může zaútočit i na člověka.

S výjimkou dospělých samců žijí divoká prasata v rodinných tlupách, které tvoří samice s loňskými a letošními mláďaty. Tyto rodinné tlupy se většinou potom spojí do větších skupin, kde vládne pevná sociální struktura. Přes den se prasata ukrývají v houštinách, rákosí či polních kulturách. Ráda zaléhají v kukuřičných lánech. S nastávajícím večerem jsou potom aktivní a vydávají se na hledání potravy. Během noci mohou nachodit i několik desítek kilometrů. Jako všežravci dávají přednost potravě bohaté na plnohodnotné bílkoviny, cukry a tuky. Při nedostatku glycidů si jej prasata žijící uprostřed jehličnatých lesů nahrazují návštěvami polí, kde se pěstují brambory a obilí. Tam potom hledají potravu a zanechávají po sobě značné škody. Hlavními orgány, kterými se prasata řídí při hledání potravy, je čich, hmat a částečně i sluch. Čich i hmat je v mohutném rypáku a také na špičce jazyka. Sluch zase využívají při hledání myší, kdy se soustředí na jejich zapištění. Je známo, že prasata zaslechnou i pád chrousta ze stromu.

Po celý rok převládá u divokých prasat rostlinná složka. Nejvyhledávanější potravou jsou potom žaludy, bukvice a oddenky různých rostlin. Prasata milují kapradiny – hasivku orličí, kdy vyrývají její kořeny a rozvíjející se listy.

V přírodě také zastávají zdravotní policii, kdy likvidují uhynulou zvěř. Ovšem při svých toulkách nepohrdnou ani dešťovkami, obojživelníky, mláďaty a vejci větších ptáků hnízdících na zemi. S oblibou rozhrabávají myší nory, kde pochytají a sežerou veškeré obyvatelstvo. Stejně je tomu s hmyzem v nejrůznějším stadiu.

V zimě, kdy je nedostatek potravy, navštěvují prasata okolí rybníků, kde vyrývají kořeny vodních rostlin, které jsou pro ně v tuto dobu snadno dostupné. Bahno je totiž pod ledovým krunýřem částečně měkké, a tak se dostanou k potravě. Svým dlouhým a mohutným rypákem mohou rozhrnout zeminu až do hloubky 40 cm.

Velmi dobře mají prasata také vyvinutou chuť. Chuťové buňky jsou soustředěny na konci jazyka a mají tvar malých bradavek. Snadno se o tom můžeme přesvědčit v oborách, kde se zvěř přikrmuje. Dáme-li jim dva druhy jablek, tak vždy nejdříve vyberou ta, která jsou chutnější. Dobře rozlišují sladké, slané a hořké.

Zrak divokých prasat je už slabší, než je tomu u jiných smyslů. Oči mají hnědou duhovku a jsou v porovnání s velikostí kusu malé a ještě posazené do stran. Také jsou často stíněny dlouhými osinami. Vzhledem k tomu, že mají divoká prasata poměrně krátký krk, nemůžou otáčet hlavu do stran. Při podezřelých šelestech se obrací celým trupem, aby zjistila příčinu šelestu oběma očima.

Divoká prasata mohou chytit a sežrat bez potíží i jedovatou zmiji. Proti jejímu jedu jsou imunní. Do polí se vydávají v létě na nezralý oves, který sdrhávají z klasů zuby a pomáhají si jazykem. Stejně tak milují i klasy kukuřice. Rypákem ulamují klasy, které rostou nízko, a kam nedosáhnou, tak jednoduše povalí celý stvol. Buď to udělají bokem, že na stojící stvol nalehnou, a když to nejde, tak se rozkročí a mezi předními běhy stvol postupně povalí. Počínají si jako malý tank, který se valí porostem a vysoké stonky povaluje před sebe. Potom snadno seberou ještě nezralé plody.

Na obranu divokých prasat je nutné se zmínit i o jejich prospěšné činnosti. V době hmyzích kalamit dokážou sebrat v hrabance během dne stovky larev a jiných vývojových stadií sosnokaze, bekyně, bourovce, chroustů a jiných škůdců. Tím, že rozrývají hrabanku pod stromy, přispívají i k tomu, že se zde potom snadno uchytí a vyklíčí semena stromů, čímž přispívají lesníkům k jejich práci.

Prasata milují vodu a dokážou výborně i vytrvale plavat. Téměř po celý rok navštěvují bahniska, kde se „kaliští“. V bahně se válí v letních měsících až pětkrát za den. Kaliště bývá ukryto většinou v houštinách, ale často se spokojí i s louží bláta na rozježděné cestě. Do kaliště vstupují prasata opatrně a také potichu. Párkrát se ponoří, nebo se převalí ze strany na stranu, aby byla obalena bahnem. Jakmile jsou dokonale zalepena blátem, vystupují ven a jdou ke stromům, kde se otírají. Pokud nejsou v blízkosti stojící stromy, otírají se a drbou o velké kameny či pařezy. Na těchto místech po sobě potom zanechávají stopy zaschlého bláta.

Za otěrkové stromy používají jak jehličnany, tak i listnáče. Pokud to jde, tak dávají předost smrkům a borovicím, kde se nachází i vytékající pryskyřice. Ta se otíráním a drbáním vtírá do srsti, čímž dochází ke slepování štětin i podsady. Tím se na přední části těla zvířete vytvoří pevný krunýř.

A víte, proč se vlastně prasata kaliští? Hlavním důvodem je to, že se tak zbavují vnějších cizopasníků, především vší a klíšťat, kteří zůstanou zaschlí v blátě a z těla se odrolí. Dalším důvodem je to, že se zvěř tímto způsobem v horkých dnech ochlazuje. Otěrkový strom má v přírodě ale ještě i jiný význam, než, že se na něm zvěř jen drbe. Divoká prasata si otíráním bláta o kmeny označují i své teritorium.

Divoká prasata patří mezi zvířata společenská a jejich mláďata jsou velmi hravá. Často se mláďata vzájemně honí, nebo spolu bojují. Tlupa zaléhá pohromadě, jen samotáři zaléhají jednotlivě. S úpravou kotliny pro odpočinek si někdy nedělají velké starosti. Často jen rozruší povrch půdy rytím a ulehnou. Jindy si přináší v zubech suchou trávu, nebo větvičky.

V zimě si divoká prasata vybírají místa s nejslabší sněhovou pokrývkou, často pod hustými korunami stromů. Při úpravě „zálehu“ nejdříve shrnou vrstvu sněhu, potom běhy i rypákem promísí hrabanku s podložím a také někdy toto místo ještě vystýlají suchou trávou, nebo větvičkami. Zaléhají, také často těsně vedle sebe, aby se vzájemně zahřívala.

V polích je můžeme zastihnout i ve stozích, kde odpočívají v nahromaděné slámě. V jedné oboře jsem se přesvědčil o vynalézavosti prasat. Z krmelce pro daňky si chodilo jedno prase pro seno a odnášelo jej do vzdálené houštiny, kde si vybudovalo zimní záleh pro odpočinek. Divoká prasata jsou ostražitá a plachá. Při opouštění houštiny nejdříve dlouho „jistí“ všemi smysly. Při větření zvedají vysoko rypák a nasávají vzduch. Protože – jak již bylo řečeno – mají krátký a málo pohyblivý krk, natáčí při jištění celý předek těla. Nehrozí-li, žádné nebezpečí, opatrně z houštiny vychází. Jelen se chová zcela opačně. Vyleze z houštiny na okraj a tam se zastaví a teprve zjišťuje, zda v okolí nehrozí nějaké nebezpečí.

---

reklama

---