Janský: Amazonská champa je velkým rezervoárem vody a uhlíku
EkoList: Zúčastnil jste se několika expedic do Jižní Ameriky, většinu z nich jste sám organizoval. Minimálně dvě z vašich expedic - v letech 1999 a 2000 - do pramenné oblasti Amazonky byly velmi úspěšné. Objevili jste a proměřili skutečný pramen nejdelší řeky světa. Kde tedy Amazonka pramení?
My jsme v této oblasti byli celkem třikrát - v letech 1995, 1999 a 2000. A k tomuto tématu jsem se dostal poprvé v letech 1989 - 1990, když jsem byl na semestrovém přednáškovém pobytu na peruánských univerzitách. Takže se dá říct, že já osobně se touto otázkou zabývám již deset let.
V roce 1999 jsme byli naprosto přesvědčeni o tom, že jsme u cíle. Poté, co jsme změřili délku řeky Carhuasanty (jedna ze čtyř zdrojnic Amazonky) a došli k jezeru Laguna (požádali jsme peruánské úřady, aby tuto bezejmennou lagunu pojmenovali Bohemia) a sami objevili druhý pramen Carhuasanty, jsme si mysleli, že žádná ze zbylých třech zdrojnic nemůže Carhasantu překonat. Ovšem po expedici jsem začal mít pochybnosti, vyčítal jsem si, že jsme měli stejným způsobem změřit i sousední řeku Apachetu. Tu navíc jako pramen Amazonky označil polský novinář Jacek Pałkiewicz při své expedici v roce 1996. A naše rozhodnutí pokračovat v práci uspíšil článek, který Pałkiewicz publikoval v italských novinách Corrierre de la Serra, kde přesvědčoval o tom, že pramenem je jedině Apacheta a žádná jiná. V roce 1999 jsme Apachetu změřili jen na leteckých snímcích a na mapách. Tehdy jsem došel k závěru, že je zhruba o jeden a půl kilometru kratší než naše Carhuasanta. Nicméně to nebyl tak velký rozdíl a vyčítal jsem si, že jsme tam měli zůstat o týden déle a změřit ji přímo v terénu pomocí přesných přístrojů. Jedinou odpovědí, kterou jsme i sami sobě mohli na tyto pochybnosti dát, byla další expedice s cílem změřit všechny tři další zdrojnice Amazonky.
Celé jaro 2000 probíhaly horečné přípravy, hlavně shánění peněz. Už poněkolikáté se nám podařilo sehnat několik letenek zdarma od společnosti KLM, což bylo rozhodující a v naprostém finále, 14 dní před odjezdem, nám na expedici přispěl rektorát Univerzity Karlovy. Nakonec jsme tedy mohli zorganizovat mezinárodní, česko-peruánskou expedici.
EkoList: Náklady na expedici celé jinak ležely na vašich bedrech?
Pobytové náklady si hradil každý z účastníků sám. Univerzitní peníze jsme použili především na dopravu. Navíc jsme do týmu vzali lidi, kteří byli ochotni přispět nějakou částkou i na náklady expedice. Takto se dva roky po sobě zúčastnil například pražský podnikatel Petr Skala. Důležité také bylo, že místní vláda v peruánském departamentu Arequipa nám dala k dispozici čtyři terénní vozidla a další dvě zapůjčily instituce v Limě - Národní geologický institut "Ingemmet" a Národní geografický institut "IGN". Měli jsme tedy šest terénních aut a expedice se zúčastnilo osm Peruánců a jedenáct Čechů. Z peruánské strany se na expedici podílely jejich nejprestižnější vědecké ústavy. Kromě již zmíněných také Univerzita San Marcos z Limy, Univerzita San Augustin z Arequipy a Institut pro letecké a družicové snímkování.
EkoList: Vraťme se k samotné expedici...
Začali jsme Apachetou, abychom se uklidnili. Já jsem potřeboval vědět, jestli naše měření na mapách v roce 1999 byla v pořádku, aby nás ten Pałkiewicz už nadále netrápil ve snech. S Apachetou jsme byli hotovi skutečně během dvou dnů a potvrdilo se, že skutečně není delší než Carhuasanta a že má dokonce i menší průtok vody a výrazně menší plochu povodí. Čili tři významná kritéria hovořila pro Carhuasantu. To bylo všechno velmi zajímavé až do posledního dne. Kolega Luděk Šefrna mě každý den popichoval - "Víš, jak se dívám do mapy, tak bych si tipnul, že nás na závěr čeká velké překvapení - ani Apacheta ani Carhuasanta". Pak jsme tedy změřili Silanque, která je z nich nejkratší. Na poslední dny jsme si nechali říčku s názvem Ccaccansa. To je takový potůček, co do množství protékané vody nejmenší ze všech. Jak jsme postupovali proti proudu, stále jsme si uvědomovali, jak moc je dlouhý. My jsme v průběhu měření neznali skutečnou délku - každou záměru jsme zapisovali zvlášť. Takže jsme před sebou měli jen obrovskou řadu čísel. Ani těsně po změření poslední řeky jsme nevěděli, která z nich je vlastně nejdelší. A tak jsme pak ještě ve stanu, večer při baterce, počítali a měření jsme dokončili na střeše hotelu v Arequipě dva dny po skončení terénní části expedice. A tak teprve tam jsme zjistili, že Luděk Šefrna se svým věčným popichováním, měl vlastně pravdu, protože Ccaccansa je opravdu nejdelší.
EkoList: Která z těch čtyřech zdrojnic je tedy pramenem? Jak se to pozná?
Máme čtyři kritéria - délka stálého toku, nejvzdálenější místo na rozvodí, odkud může voda odtéci do řeky, plocha povodí, průtok vody a pomocným kritériem je nadmořská výška pramene. Tři z nich mluví pro Carhuasantu, jen jedno - délka stálého toku - mluví pro Ccaccansu.
EkoList: Já teď trochu odbočím. Zmiňovaný Luďek Šefrna v časopise Vesmír píše o zvláštním útvaru, kterému říká champa. Šefrna tvrdí, že jde o významnou zásobárnu vody a uhlíku. Co tedy champa vlastně je?
Champa je kečuánský název takové zvláštní rostliny, jejíž vědecký název zní Distychia muscoides. V tom druhovém názvu se naznačuje, že by mohla být příbuzná mechům, ale to není. Je to celá skupina, asi šest až osm druhů rostlin, které navzájem srůstají svými kořenovými systémy, stonky a kališními lístky. Vytváří takové na první pohled jakoby mechové polštáře v bažinách. Zkrátka všude je voda a v ní, jeden vedle druhého, ostrůvky champy. Její význam je v tom, že champa udržuje v těchto suchých oblastech vodu i v období suchého půlroku - tedy v našem létě. Úplně nejsušší období je tady červen a červenec. Proto jsme toto období také zvolili. Jednak jsme neměli problémy s dešti a jednak jsme se mohli ve zmíněných bažinách vůbec pohybovat. Díky nočním mrazům je zmrzlá nejen voda v močálech ale i povrchová vrstva půdy. Rostliny, tvořící champu, neustále dorůstají a ve spodní části odumírají. Proto je zde obrovské množství uhlíku z odumřelé organické hmoty. Ještě dodejme, že zdejší náhorní plošiny ve výškách mezi 4000 a 5000 metrů jsou extrémně suché, průměrně tu spadne mezi 400 až 600 mm srážek ročně.
EkoList: Pokud vím, chystáte knihu o expedici. Kdy by měla vyjít?
Problém teď leží na mně. Poněkud jsem přecenil své síly a zatímco moji kolegové z větší části již svůj díl práce na knize odvedli, já jsem asi tak v polovině. Kdybych se mohl někde zavřít a psát knížku, bylo by to skvělé. Musím však vykonávat též práci fakultního úředníka a to je příliš časově náročné. Já doufám, že nebudu nějak mystifikovat, když řeknu, že knížka vyjde v nakladatelství Univerzity Karlovy - Karolinum snad někdy na podzim.
reklama
