Jiří Hruška: Děcka musíte excitovat
EkoList: Jak jste se dostal ke globální výchově od původního povolání učitele?
Jiří Hruška: Učil jsem fyziku a chemii na gymnáziu v Přelouči a po revoluci jsem zakládal Ekocentrum PALETA v Pardubicích, kde jsme zkoušeli různé metody a formy ekologické výchovy. Pak jsem se dostal na kurs globální výchovy přímo k profesoru Davidu Selbymu, který je společně s Grahamem Pikem duchovním otcem tohoto směru. Už na začátku 90. let jsme ekologickou výchovu pojímali hodně široce, proto mě oslovila. Globální výchova znamená zařazení systémového myšlení do vyučování, učení o souvislostech a v souvislostech. V podstatě odpovídá tomu, co se po školách chce v rámci školské reformy a učitelé si s tím nevědí rady. Proto při svých seminářích učitelům říkám: „Vždyť je to docela jednoduché. Tady máte celý směr, který vám může pomoci, jak rozvíjet klíčové kompetence, zařazovat průřezová témata atd.“ Bohužel učitelé globální výchovu vidí jen jako množinu nějakých činností, teorii zpravidla nikdo nečte.
Co obsahuje globální výchova kromě odlišného pedagogického přístupu?
Snažíme se nacházet souvislosti mezi jednotlivými globálními problémy. Nejde věci řešit odděleně. Nevyřešíme otázku tropických pralesů, dokud neodstraníme chudobu v zemích, kde tyto pralesy jsou. Účinnější je hledat nejslabší články systému a posilovat je tak, aby systém dál nekolaboval. Dnes to vypadá, že kolabuje. Stačí, když si vezmeme počet obyvatel. Když jsem byl na základní škole, bylo nás čtyři miliardy, za 30 let nás je o polovinu víc. Jestli to půjde stejným tempem, tak do 25 let by nás mohlo být deset miliard. O deseti miliardách se říká, že je to jakási mez udržitelnosti Země. To se týká nás všech, ale málokdo o tom ví. Zejména o tom nevědí – a asi vědět nechtějí – lidé, kteří rozhodují.
 |
||
| Jiří Hruška, lektor globální výchovy | ||
| Foto: Roman Hauptfleisch/ |
Nevidíte to příliš černě? V době ropné krize v 70. letech spousta myslitelů vážně mluvila o mezích růstu a nastolovala katastrofické scénáře, v praxi se jejich předpovědi ale nesplnily.
Kdo popsal oněch deset miliard obyvatel jako hranici únosnosti, nevím, ale pro mě to znamená spíš výzvu k předběžné opatrnosti. Pojďme dupat na brzdu raději už teď. To není důvod pro to, abychom děcka děsili nějakými katastrofickými scénáři! Příroda si vždycky dokázala pomoci, my teď jen chceme, aby si nepomohla tím, že se zbaví člověka. Což by byla dost nepříjemná záležitost.
Hlavně nesedět v lavici
V současné době tedy učíte hlavně učitele. V čem spočívá náplň vašich školení?
Největší kus koláče mé práce teď tkví v tom, že školím sborovny, aby pochopily reformu, která ve školství probíhá, tedy aby pochopily význam rámcových vzdělávacích programů a začaly pracovat na svých školních vzdělávacích programech (od září 2007 musí školy začít učit podle svých školních vzdělávacích programů v 1. a 6. třídě – pozn. aut.). Zásadním cílem reformy je rozvíjení klíčových kompetencí. Tato změna by měla být pozvolná. Už jen proto, že dnešní dospělí (učitele nevyjímaje) některé kompetence nezvládají. Znám mnoho sboroven, kde učitelé neumí spolupracovat ani komunikovat. Jak to naučit děti, když to neumíme sami?! Ale neměli bychom učitele reformou děsit, spíš jim říkat: „Pojďme se to pomalinku učit. Časem zjistíte, že vám to pomáhá.“
Můžete pro nás neučitele vysvětlit pojem klíčová kompetence?
Je-li někdo kompetentní, je způsobilý. Takže „kompetence“ lze přeložit jako „způsobilosti“. A „klíčové“ kompetence jsou takové způsobilosti, které jsou společné všem lidským činnostem, všem povoláním. V rámcovém vzdělávacím programu je celkem šest klíčových kompetencí, které by měl zvládnout každý člověk: kompetence k učení, k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence personální a sociální (tedy například čím může být člověk prospěšný týmu, umění a ochota spolupracovat apod.), kompetence pracovní a kompetence občanské. Když tohle člověk zvládne, měl by se umět uplatnit ve všech možných povoláních. Pak existují oborové kompetence, které už jsou pro každý obor jiné.
Jak se klíčové způsobilosti žáků mají rozvíjet?
Globální výchova (a nejen ona) pracuje s modelem třífázového učení. První fáze je evokace, děcka se musí nějak nastartovat, já tomu říkám excitovat do vzbuzeného stavu, kdy se začnou zajímat o problematiku. Druhá fáze je uvědomění – srovnávám, co jsem věděl, s tím, co se dozvím z literatury, internetu atd. Třetí fáze je reflexe, kdy se zpětně dívám, jakým procesem jsem prošel, co mi to dalo. Když na tabuli napíšu „mravenec lesní“ a pak řeknu: „Otevřete si sešity a pište,“ tak to není žádná evokace. Děcka se nejvýš zeptají: proč, k čemu mi to bude? Kompetence se při výkladu rozvíjejí jen minimálně nebo vůbec. Problém je, že většina učitelů chce hned konkrétní návody, co s dětmi podniknout. Jenže to já jim nemůžu říct. Za prvé každý z nich učí jiné předměty, a ne všechny činnosti jsou přímo přenositelné. Ale v tom cíl není, ten je ve změně myšlení. Cílem mých seminářů tedy je, aby se učitel zvnějšku podíval na svou práci a zamyslel se, jestli to nejde dělat jinak – poutavěji a efektivněji.
Jak tedy učit ekologickou výchovu tak, aby byla v souladu s novou reformou a zároveň děti bavila?
V roce 1992 dal Josef Vavroušek základ předmětu, který se měl učit na školách jako základní penzum ekologické výchovy. Navázali na to lidé ze Společnosti pro trvale udržitelný život pod vedením Jiřího Kulicha a Milana Cahy, kteří ve spolupráci se zástupci ekocenter a jiných institucí vytvořili systém osmi tématických bloků, které by žák měl obsáhnout, aby prošel uceleným systémem ekologické výchovy. Tento program jsme nazvali Člověk a prostředí. Učitelé ho můžou použít třeba na školách v přírodě – pro ty je přímo ideální. Mrzí mě, že se ještě dnes najdou školy, kde děti na škole v přírodě dopoledne sedí v lavici a učí se matematiku – nedejbůh, aby jim něco uteklo – a odpoledne jdou na vycházku. To se mi opravdu chce brečet. Když jsme v přírodě, tak se přece pojďme bavit o přírodě. Na to vám učitel řekne: „Ale já nejsem biolog, já nemůžu s dětmi chodit do přírody, když ji neznám! Ale on to přece nemusí umět všechno pojmenovat. Stačí v dětech probudit zájem. Navíc existují pomocné publikace nebo si může pozvat odborníka (například z muzea), který to dětem vysvětlí. Musejí ale mít za sebou zážitek, že si sami prosejí hrabanku v lese nebo naloví „breberky“ z rybníku či zahrají nějakou simulační hru.
Stagnuj, stagnuj, stagnuj
Absolvoval jste před lety stáž v USA na univerzitě v Pensylvánii. Jak se liší přístup Američanů k ekologické výchově od přístupu u nás?
Američané mají hodně odlišnou mentalitu a jiné hodnoty, což mi zpočátku dělalo problémy. Například když se v Americe hodnotí vzdělávací program, tak se jen chválí. Já jsem rád pochválen, ale je to stejné, jako by mi říkali: „Stagnuj, stagnuj, stagnuj. Už to nemusíš nijak vylepšovat, lidi tě chválí, děláš to dobře.“ Jenomže člověk potřebuje vědět, co se mu nepodařilo, aby se příště vyvaroval chyb. Ve chvíli, kdy jsem jim řekl: „Váš program se mi líbil, ale …“, tak se na mě tvářili a vůbec nechápali, co jim to říkám. Bylo to překročení hranic, které se nedělá. Ve Spojených státech mají velice dobré vzdělávací programy ekologické výchovy, jen mě překvapilo, že málo improvizují a nesnaží se je přizpůsobovat. Celá Amerika od New Yorku po Los Angeles jede tzv. Earth Education Program. Nejpropracovanější mi připadal systém stáží, dárců a sponzorů, v tom bychom se od nich mohli hodně co učit.
A co jejich životní styl, ten vám nepřipadal v něčem zvláštní? Třeba automobilismus?
Občas ano. Jezdil jsem do práce na kole asi 20 kilometrů přes jeden hřeben Appalačských hor. Takže jsem jel hodinu do kopce a pět minut dolů. Oni vůbec nechápali, že někdo mimo město jezdí na kole, zvlášť večer s blikačkou. Pořád na mě troubili. Nebo když běhají, tak neběhají v lese, kde je zdravé prostředí a měkká půda, ale ve městě, někde dokonce v budově multifunkčního sportoviště, aby byli vidět. Když jsou vidět, dávají tím najevo svému šéfovi: „Běhám, nebudu nemocný, takže jsem pro vás perspektivní zaměstnanec.“ To já si jdu raději zaběhat do lesa.
Další informace: http://sweb.cz/jiri_hruska/
Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu 10/2006.
reklama
