Josef Řehák - Čech, který jako jeden z prvních na světě leze do ledovců
Ekolist: Jak dlouho na Špicberky jezdíte?
 |
|
| Vnitřní ledovcový systém Lipertaven. | |
| Foto: Stanislav Řehák |
Josef Řehák: Já osobně od roku 1986. Měření máme k dispozici přibližně od roku 1930 – a už od té doby skoro všechny ledovce na Špicberkách ustupují. Ale je pravda, že v posledních deseti letech se intenzita ústupu a oteplování zvětšuje a mění se i další klimatické podmínky, tundra například roztává do větších hloubek atd. Klimatické změny, dnes oblíbené téma, se tam projevují velmi silně.
Do jaké oblasti jezdíte?
Jezdíme na jihozápad Špicberk do oblasti fjordu Horsund. „Naše“ místo leží na 77° severní šířky a asi 11° východní délky, čili je už hluboko za polárním kruhem. Celá oblast je přísnou rezervací, do které musíme každý rok získat zvláštní povolení. Zažíváme polární den a polární noc, jsou tam i klimatické podmínky vyloženě arktického charakteru. Převládá tam proudění východního směru, kterému se říká fény – jde o převážně velmi silné větry o rychlosti 100–240 km/h. Když přijde fén teplý, okamžitě všechno taje a nastávají povodně, vlastně jde o takové katastrofické situace, o velkou změnu počasí. V 80. letech minulého století to bylo pro Špicberky typické. Teď už tam tak velké výkyvy počasí nejsou, přesunuly se ale dolů do Evropy. Dřív se dalo dokonce odhadovat, že třeba kolem 30. srpna přišel fén skoro na 100 %. Teď už se ale dva nebo tři roky neobjevil.
Ono je možné najít souvislost mezi tím, jaké je počasí na Špicberkách, a tím, jaké je o několik let později v Evropě?
My to do souvislosti dáváme, změna cirkulace určitě ovlivňuje i Evropu. Když jsem začal na Špicberky jezdit, všichni mi říkali, že Špicberky jsou kuchyně počasí pro Evropu. S tím souhlasím, ale dodávám: špatného. Jak jsem tam přijel, pořád jen pršelo nebo byla mlha, pěkné dny by se daly spočítat na prstech. Ale to je pro tuto oblast typické, protože se tam stýkají dva velmi silné mořské proudy. Jde o zbytek teplého severonorského proudu, který se stáčí podél Špicberků. Díky němu je na souostroví bujná vegetace, spousta ptáků atd. Proti němu jde ale z Grónska studený proud a na základě jejich střetávání dochází k intenzivnímu odparu a mlhy pak zásobují jak Grónsko, tak Špicberky. To následně způsobuje větší srážky a díky nim zase vznikají ledovce.
O lezení do ledovců se říká, že je dost nebezpečné.
No, nebezpečné. První rok jsem byl na Špicberkách šest měsíců, a než jsem si dovolil do ledovce vstoupit, tři měsíce jsem ho chodil pozorovat. Člověk musí poznat zákonitosti, kam nemůže, kam může, případně za jakých okolností. Pracujeme tam jako tým odborníků ze všech možných profesí, například geologové, seismologové, magnetici atd. Třeba seismici snímají otřesy ledovce, jeho dynamiku a chvění a společně s nimi jsme přišli na to, že ledovce mají období klidu a období velké dynamiky. Udělali jsme si tedy předpověď a teď víme, že když například přijde fén a je hodně vody, nemůže se k ledovci pět dní chodit. Musíme ho nechat vyřádit, po pěti dnech se většinou zklidní a můžeme vlézt dovnitř.
Jak se vlastně do ledovce leze?
Většinou tzv. studnami. To jsou i desítky metrů hluboké díry do nitra ledovce, některé zakrývá sněhová zátka. Ledovec má dvě základní sezóny – letní, kdy taje, a zimní, kdy akumuluje. Navíc je ledovec rozdělen na dvě části – jedna, která odtává (tzv. ablační), je vespodu, druhá, tzv. akumulační, navrchu. Na tu padá sníh, mění se ve firn a postupně přechází v ledovcový led. Tyto dvě části jsou vyvážené, existuje tzv. hranice rovnováhy, od níž nahoru už ledovec netaje a naopak od ní dolů taje. Když rychle taje čelo, tedy spodní část ledovce, a naopak nahoře dochází k velké akumulaci sněhu, může se stát, že se ledovec jakoby rozeběhne a hučí dolů do údolí. My teď na ledovci Werenskiold, který studujeme, čekáme, že k tomu brzy dojde, protože čelo ledovce odtálo už o tři kilometry.
 |
||
| Ledovec východní Torell. | ||
| Foto: Stanislav Řehák |
Za dobu, co tam jezdíte?
Ne, od roku 1930. Za dobu, co tam jezdím, jsou to stovky metrů. Největší ústup, který jsme naměřili, byl v sezóně 2003/2004, kdy část ledovce Torell, který má čelo v moři, ustoupila o 166 metrů za jedinou sezónu. Spolupracujeme s oceánografy, kteří měřili teploty mořských proudů, a ukázalo se, že v tu dobu roční průměr teploty daného oceánského proudu stoupnul až o 2,9 °C. To byl určitě důvod, proč ledovec tolik ustoupil.
Co hlavního jste při průzkumech zjistili?
Prostoupili jsme ledovce až na podloží a vyvrátili jsme dohady některých vědců a glaciologů, že v hloubce kolem sta metrů je v ledovci takový tlak, že všechno zamáčkne. Není to pravda, v ledovcích zůstávají jeskynní systémy po celý rok. Zafouká je sice třeba sníh, ale později se znovu obnoví. Hlavním cílem tedy bylo dostat se do nitra ledovců, prozkoumat ho a zdokumentovat. K tomu se ovšem nabalovala klimatologie, meteorologie atd., protože jsme si k prozkoumávání ledovců museli dělat vlastní pozorování teploty, tlaku, změny relativní vlhkosti atd., abychom věděli, jak intenzivně ledovec taje, kolik vody do něj přichází atd.
Jaké to v ledovci je?
Záleží, jak jste hluboko. Od 50 do 80 metrů hloubky už není žádné světlo a musíte si svítit. Pod ledovcem je kolem nuly, v některých místech jsme naměřili dokonce lehce nad nulu – až +0,8 °C. Jednotlivé systémy jsme pojmenovali podle toho, jestli pronikají až na podloží, nebo vedou jen do středu ledovce. Ještě jsou ale taky jeskynní systémy na hranici ledovce a okolních hor, které vedou pod boční morénou. Ta je studená, není v pohybu, a proto se v ní chodby a jeskyně zachovávají nejdéle a mají taky největší délku. Nejdelší systém chodeb, který jsme objevili pod morénou, má 2,5 km.
Některé prostory jsou úplně fantastické, například ve zbytkové jeskyni z bývalého ledovce v údolí Tonedalen jsme našli zachované vrstvy prachu a písku, které se tam uložili za tisíce a tisíce let. Jinde jsou třeba desetimetrové hluboké kaňony, kterými proudí dravé potoky vody o teplotě 0,2–0,3 °C. Kaňony jsou vymleté v prekambrijských, tedy starohorních horninách, jde vlastně o už jednou rozemleté a znovu slisované konglomeráty, v kterých jsou vidět různé bloky jako mramor, břidlice apod.
První prostup ledovcem až na podloží jsme uskutečnili v roce 1988. Projeli jsme do hloubky 100 metrů, dnes je to dokonce v učebnicích glaciologie. Stejnou studnu jsme znovu zkoumali v roce 2004 a dostali jsme se zase až na podloží, pak s námi ale ledovec začal cvičit – přišla voda, museli jsme odtamtud ustupovat, až byl nakonec celý systém – do výšky 100 metrů! – zatopen a voda vytlačena až nahoru na ledovec, kde udělala jezero. Čekali jsme asi tři dny, než voda ustoupila, a pak jsme se dostali zase až na podloží.
Práce je to někdy náročná, třeba v systémech inglaciálních, což jsou ty uvnitř ledovce, kdy se nedostaneme na podloží, musíme často plavat, protože jsou tam hluboká jezírka. Při focení ve studnách nám zase nesmí nic spadnout – už bychom to totiž nikdy nenašli.
 |
|
| Centrální podledovcový odvodňovací systém Glasiologer. Unikátní snímek zachycuje podloží v hloubce sto metrů pod ledovcem. | |
| Foto: Stanislav Řehák |
Když ledovec odtává, tak vám vlastně odtávají i neprozkoumané prostory.
Přesně tak. Ale s tím, jak odtává, se otevírají úplně nové věci. Vymínili jsme si, aby s námi pracovali biologové, a dnes se na oblast, z které ustoupil ledovec, zaměřuje hlavní program naší stanice. Na odledněném území totiž začíná „nabíhat“ život. První se objevují řasy a sinice a zkoumá se, jak rychle se zapojuje další život.
Biologové s námi zkoumali i jeskyně pod ledovcem. Doufali jsme, že objevíme nějaké větší živočišné formy, jaké žijí třeba v jeskyních Moravského krasu, ale pod ledovcem jsme našli jen řasy, sinice a mikroorganizmy, cokoli většího ledovec rozemele. I tak je ale pod ledovcem intenzivní život – i když by se zdálo, že kvůli nedostatku světla a tepla tam toho moc žít nemůže. Organismy to ale nahrazují uhlíkem, který získávají z minerálního materiálu pod ledovcem. Takže pro biology je to pole neorané.
Dá se zjistit, zda už někdy dřív ledovce zabíraly menší území, než třeba zabírají dnes?
Dá. Už někdy v roce 1972 byla udělána sonda v předpolí jednoho ledovce. Díky ní byla nalezena 30 centimetrů pod spodní morénou při čele ledovce stará tundra. Když to šlo na uhlíkový rozbor, ukázalo se, že je tundra tisíc let stará. Ledovec od roku 1972 ustoupil o několik set metrů dál, tak jsme udělali sondy znova a zase jsme tam vrstvu staré tundry našli. To znamená, že už před tisícem let byly ledovce aspoň tak „malé“ jako dnes.
Tisíc let není moc.
To je jen jedna malá epizoda. Podle George Kukly bylo sedm hlavních ledových a meziledových dob. Takže když se teď tvrdí, že globální oteplování je katastrofa – to už tady bylo a zase se vrátí doba ledová. Oteplováním dojde k tomu, že bude intenzivnější odpar v severních a jižních částech zeměkoule, začne se tam hromadit led a postupně to ochladí i střední šířky Země, tedy i podmínky například středoevropské nebo tropické.
Takže oteplením se uspíší ochlazení?
Samozřejmě. Ale to ještě nějaký pátek potrvá.
Pracujete v chráněné oblasti. Jste nějak omezováni? Nesmíte třeba ovlivňovat okolní prostředí apod.?
Dnes existuje zákon o Špicberkách, podle kterého by člověk neměl ani zvednout kámen. Když si chceme v terénu postavit stan a odsuneme nějaké kameny, máme je dát zase zpátky. Nesmí se sbírat ani paroží sobů. Já jsem měl štěstí, že jsem byl na Špicberkách v 80. letech, kdy se to ještě mohlo – tenkrát se vozilo zpátky paroží jako suvenýr. Dnes už je to jiné a člověk se musí chovat odpovědněji. Je pravda, že poškodit tundru je velmi jednoduché a návrat zpátky trvá dlouho. Poláci dovezli v 50. letech na Špicberky terénní vůz, takového ruského gazika, a dodnes jsou tam od něj stopy v tundře znát.
Většinu času trávíte kolem ledovců. Vnímáte i další přírodu okolo?
Abychom mohli k ledovcům, musíme tam žít. A abychom tam mohli žít, musíme se naučit přijímat místní podmínky – a to nejsou jen podmínky klimatické, ale třeba i soužití s ledními medvědy a další flórou a faunou.
Když procházíme tundrou, ctíme teritoria například kajek a chaluh. Chaluha totiž okamžitě, jak člověk vstoupí do jejího území, vyráží a ze vzduchu útočí. Nad hlavou tak musíme nosit zvednutou flintu nebo cepín, protože jinak by nám udělala díru do hlavy. Kajky zase většinou utíkají, jenomže když utečou, využijí situaci polární lišky a vyberou jim hnízda. Proto do některých oblastí do 20. srpna vůbec nesmíme a čekáme, než ptáci vyvedou mladé. Podobné je to v tundře kolem baráku. Musíme si topit, musíme si natahat připlavené dříví a při práci se nevyhneme kontaktu s ledními medvědy. Oni jsou hrozně zvědaví, copak to asi taháme, takže občas rozbijí i sudy s nákladem a pak sežerou všechno kromě vodky. Jinak nepohrdnou ničím – ani toaletním papírem.
Nejsou plaší?
 |
||
| Lední medvědi se občas odváží opravdu hodně blízko. | ||
| Foto: Tomasz Lekarski |
Jak kteří. Na některého stačí udělat: „Hu!“ a on sám jde, někteří odmítají odejít a někteří i útočí.
Co se dělá, když taková situace nastane?
Nejlepší je nějak zmizet, ale utíkat před medvědem nemá smysl, takže máme zbraně a bráníme se. Povoleno je do medvěda střílet ze vzdálenosti padesáti metrů a míň, to už je považováno za velice nebezpečnou situaci. Nikdo to ale nedělá, protože když medvěda zastřelíme, přiletí komise a střelec musí zdůvodnit, zda to bylo v sebeobraně a zda to bylo nutné. Jeden kolega, velice dobrý polárník, dostal zákaz jet znova na Špicberky jenom z toho důvodu, že zastřelil medvěda ve chvíli, kdy huňáč u stanice likvidoval psy. Jenomže pes nemá hodnotu člověka, a tudíž neměl právo medvěda zastřelit.
Přímé útoky medvědů na lidi se stávají – znám lidi potrhané, ale většinou je medvěd nezabil.
Jak to?
Většinou se něco stalo – třeba kolegové napadeného člověka nějak medvěda zastrašili a on utekl. Medvěd napadl i mého syna. Zahlédl medvěda v momentě, kdy měl u naší chaty strčenou hlavu v sudu a něco baštil. Syn se vrátil dovnitř chaty a říká: „Je tam medvěd.“ A já na něj: „No jasně, dělej si legraci.“ A ještě jsem ho popichoval. Ale druhý kolega vzal raketnici a šel se s ním podívat ven. Vykoukli zpoza rohu – a v ten moment medvěd vystrčil hlavu ze sudu. Jak je uviděl, okamžitě vystartoval, to je jeho obrana. Ale jak byli za rohem, stačili uskočit a medvěd tlapou máchnul těsně vedle. Oni se pak strašně rychle malinkými dvířky protáhli do chaty a medvěd stál přede dveřma a divil se, kam zmizeli. Pak ale medvěd zašel za roh a my nevěděli, kde je. Teď co dělat? Všichni jsme měli nějaký kvér – ale kam zamířit? Okenice jsme měli zakryté, tak jsme jednu opatrně oddělali, a když jsme zjistili, že je kus za rohem, vzal jsem omeletník na vejce a prudce jsem s ním praštil do stropu chaty. To dalo ránu, medvěd se leknul, uskočil o kus dál a to nám stačilo, abychom vyběhli ven a syn na něj vystřelil raketu – ta má medvěda vystrašit, ale nic mu neudělá. Jenomže medvěd se po raketě ani nehnul, jen se tak líně otočil. To už jsem držel dvouhlavňovou pušku a chtěl jsem nad něj vystřelit breneka – to je pořádná kule, která hvízdá, čehož se medvědi bojí. Namířil jsem nad medvěda, ale v zápalu boje jsem zapomněl, že kolega má zadělaný konec hlavně krytem proti rzi – a vystřelil jsem i s krytem. Ozvala se obrovská rána, my nevěděli, co se děje, vypadalo to, jako když padá hnědý sníh – to jsem rozstřelil ten kryt. Naštěstí to ale byla taková rána, že už i medvěd dostal strach a utekl.
Jednou jsme ledního medvěda honili na moři. Byli jsme s kolegou na člunu s motorem, tak jsme se cítili silnější. I když mi chvílemi nebylo moc dobře, protože když medvěd už nemůže uniknout, potopí se pod vodu – a kdyby připlaval pod člun, tak nás otočí. Ale to si nedovolil, protože se bál hluku motoru. Opodál plavala velká ledová hora, tak jsme si říkali, že ho na ni zaženeme a vyfotíme – to budou záběry! Jo, houby. Medvěd to vytušil, potopil se, celou horu podplaval, a tím se vůči nám kryl. My to viděli, horu jsme objeli, ale jak nás medvěd zahlédl, hned ji zase podplaval. Chvíli jsme se s ním takhle honili, ale pak jsme si řekli, že mu dáme pokoj a jeli jsme domů. Dojeli jsme asi šest, osm kilometrů do přístavu a vytáhli jsme loď a další věci na břeh daleko od moře. Karimaty se nám nechtělo táhnout do chaty, tak jsme je strčili u lodě mezi sudy a odešli jsme. Ráno pro ně šel kolega a najednou do vysílačky hlásí: „Tady se něco dělo. Sudy jsou zpřevracený, to asi vítr, a jak se převrátily, úplně zničily karimaty.“ To mi nesedělo – že by vítr zničil karimaty? A taky že ne, medvěd, kterého jsme honili, přišel a šest karimatek zabalených do balíku najednou prokousl, takže každá karimata měla uprostřed díru – no na vyhození. Tak jsem říkal: „Vidíte, pánové, to je za to, jak jsme ho honili po moři. Příště je budeme tolerovat.“ A už jsme medvědy nikdy nepronásledovali.
Vidíte často i nějaká další větší zvířata?
Polární lišky. Ty jsou velice milé a dá se s nimi vyjít, některé máme dokonce pojmenované. Musejí se ale hlídat, protože všechno sežerou – opasek, kožené držáky u hůlek od lyží atd.
Mají klimatické změny dopady i třeba na hnízdění ptáků nebo další druhy živočichů?
 |
|
| Chata na Špicberkách, kterou čeští glaciospeleologové opravili a z níž vyrážejí na své výzkumy. V popředí polární liška. | |
| Foto: Stanislav Řehák |
Těžko říct. Například v roce 1998 se na začátku srpna výrazně ochladilo, staří ptáci kvůli tomu odletěli a všechna jejich mláďata pochcípala. Jiný problém mají sobi – po prudké klimatické změně přišla jednou velká obleva, napršelo, pak to ale zase přimrzlo a na celém povrchu se udělala ledová krusta. Sobi se pak nedohrabali k lišejníkům a obrovské množství jich zahynulo.
Zima sobům nevadí?
Nevadí, mají v kožichu duté vlákno. Velkým zážitkem je jejich říje, to se většinou parožím zle mlátí. Odnášejí to ale naše meteobudky a držáky na měření slunečního záření. Čidla totiž musejí být na konzolách a sobi to parožím ničí.
Naopak medvěd, to je badatel – jak vidí meteobudku, musí se jít podívat, co v ní je. A když se do ní dostane, tak je po měřácích. Medvědy strašně zajímá všechno, co vyčnívá z tundry. Když si geodeti dělali z kamenů malé pyramidky jako zaměřovací body v terénu, šel pak medvěd přesně v jejich linii. Došel k pyramidce a žuch, žuch, rozházel ji. Došel k další a zase ji rozházel. Jako kdyby ho někdo naved.
Možná chtěl dbát na zákony a kameny vrátit na původní místo … Jsou tam vidět i nějaké další vlivy civilizace?
Ano, plasty. To je katastrofa, kolik toho moře vyplavuje. Nejhorší jsou zbytky nylonových pletených sítí. Sob má tendenci rejdit rohama po zemi, a jakmile se do zbytků sítí zaplete, uhyne na místě. Umírají ale i někteří ptáci běhající po pobřeží. Kupodivu jim nevadí polystyren, toho jsou schopní sežrat celou krychli za dva dny, vadí jim ale ostrohranné kousky plastů – ty se jim zaseknou v žaludku a oni uhynou.
Co vám na Špicberkách vlastně učarovalo nejvíc?
Všechno. Když přijedu ze střední Evropy, tak je to takové zastavení … Cítím tam ohromnou pokoru, člověk jde do sebe a jakoby se s přírodou rovná. Je to těžko popsatelné, to se musí prožít. Zvlášť když na Špicberkách člověk zůstane až do začátku polární noci, kdy přijdou polární záře. V širokánské krajině se najednou děje něco, co cítíte celým tělem. Záře svítí, různě se prohýbá, láme se – to je takový zážitek, že mě z toho vždycky až mrazí.
| Josef Řehák – do jeskyní začal lézt v 50. letech v podkrkonošském Bozkově, později se stal i prvním ředitelem správy Bozkovských jeskyní. Odtud byl ovšem v roce 1978 z politických důvodů vyhozen. Věnoval se průzkumu podzemních systémů v Krkonošsko-jesenické oblasti, kde pracoval dohromady s Poláky – ti ho v roce 1986 vyzvali, zda by s nimi nechtěl začít lézt do ledovců. A protože polské univerzity mají už od 50. let minulého století stanice na Špicberkách, leze do ledovců právě tam. Výsledky expedic, které vedl, zaznamenaly slušný ohlas mezi vědci zabývajícími se polárními oblastmi. Jedné z účastnic, Marii Šabacké, se díky poznatkům ze Špicberk podařilo dostat do polárního výzkumu vedeného Američany v Antarktidě. V současnosti má Josef Řehák rovněž rodinnou firmu Speleo Řehák, se kterou se věnuje mimo jiné průzkumům historického podzemí klášterů, zámků a dalších památek. |
Rozhovor vyšel v tištěném Ekolistu 05/2007.
reklama
