Ladislav Miko: Ochrana přírody nemůže na cokoli říkat jen ne, ne, ne

Ministr životního prostředí "úřednické" vlády Ladislav Miko se narodil 9. dubna 1961 v Košicích. V roce 1984 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze (obor obecná biologie a cytologie). V roce 1996 získal na stejné fakultě titul PhD. v oboru systematická zoologie a ekologie. Letos obhájil akademický titul docenta na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Profesní kariéru zahájil v Ústavu krajinné ekologie Slovenské akademie věd. V letech 1992–2001 pracoval v České inspekci životního prostředí, po určitou dobu jako náměstek jejího ředitele. V roce 2001 posuzoval jako nezávislý konzultant projekty EU v programu PHARE. V letech 2002-2005 byl náměstkem ministra životního prostředí pro ochranu přírody a krajiny, od roku 2005 vede sekci ochrany přírody na ředitelství Evropské komise pro životní prostředí. Práci pro EU teď na půl roku přerušil. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Hugo Charvát/Ekolist.cz

Ekolist: Proč jste vlastně přijal nabídku na post ministra? V Evropské komisi jste byl na pozici, z níž jste toho mohl hodně ovlivňovat, řízení českého ministerstva se mi zdá být spíš úkrokem „níž“.

Ladislav Miko: To je pravda. Vnímám to tak, že je velmi důležité, a to i z hlediska evropské agendy, aby české předsednictví EU dopadlo dobře. Je řada věcí, které jsou rozjeté a jejichž úspěch závisí na tom, jak se k tomu česká strana postaví. V nabídce na post ministra jsem tedy viděl tak trochu příležitost, jak pomoci úspěšnému předsednictví na české straně, a zároveň nezmařit práci, která byla rozpracována v Evropské komisi. Překryv priorit českého předsednictví a Evropské komise je totiž tak velký, že se mi zdálo, že jde o věc, kterou bych neměl odmítnout. Jinak bych si později mohl vyčítat, že jsem svým odmítnutím zavinil zpoždění nebo odložení něčeho důležitého.

Druhá velmi důležitá věc je, že jsem na samém počátku jednoznačně řekl, že počítám s vedením ministerstva pouze po dobu oněch pěti potažmo šesti měsíců. Pak se vracím a práci, kterou mám v Evropské komisi rozdělanou, dokončím. Tam je všechno směřováno víceméně k roku 2010 – mám na starosti ochranu přírody a rok 2010 je právě mezinárodním rokem biodiverzity.

V Evropské komisi zůstávají lidé, kteří s vámi pracovali a zastávají názory, které jste předtím zastával vy. Vy teď povedete ministerská jednání za jednotlivé země Evropy. Nemáte pocit, že jakoby sedíte na dvou židlích, že jste tak trochu ve střetu zájmů? Dokážete rychle přeskočit z evropskokomisní pozice do pozice národní?

To je samozřejmě závažná otázka, ale já si právě myslím, že ve střetu zájmů nejsem. Střet zájmů totiž znamená, že zájmy jsou rozdílné. Ale já to vnímám tak, že v tomto případě jsou zájmy shodné – a pokud jsou shodné, tak nejde o střet zájmů, ale o společné naplňování těchže zájmů.

Aha. A myslíte, že to takhle budou vnímat i ministři životního prostředí ostatních zemí? Nebudou se na vás dívat jako na člověka, který není jedním z nich, ale jen „prodlouženou rukou“ komise?

Nevím, zatím se ke mně dostaly reakce vesměs pozitivní. Ale nemluvil jsem samozřejmě se všemi. Na druhou stranu si myslím, že jsem schopen jasně rozlišit, kde by potenciálně ke střetu zájmů mohlo dojít, a v tom případě je velmi jednoduché to odfiltrovat – buď se těm věcem nemusíme věnovat, anebo by je dělal někdo jiný. Když se ale podíváte, jaká je agenda českého předsednictví a jaká je moje agenda v Bruselu, tak jde většinou o odlišné věci. V Bruselu se zabývám ochranou přírody a v případě českého předsednictví to bude klima, adaptace, IPPC, tedy témata, která vůbec nedělám. Spíš jde o to, že znám prostředí v evropských institucích, vím, na koho se mám obracet, nemusím se učit, kdo je za co zodpovědný. Tohle všechno je pro české předsednictví výhodou a myslím si, že je to výhodou i pro ostatní partnery při jednáních.

Ochrana přírody je ovšem v agendě českého předsednictví také – jde například o jednání o směrnici o půdě. Ani v tomhle případě nemáte pocit, že by šlo o ...

Pokud by někdo mohl mít obavu o střet zájmů, tak by to měla být spíš Evropská komise než Česká republika, a to v tom smyslu, že zájmem ČR je dosáhnout dohody, zatímco zájmem Evropské komise je dosáhnout co nejambicióznější směrnice. Ale zase to není tak, že by ČR chtěla něco zásadně jiného než komise. Během předchozích jednání v průběhu víc než roku a i teď během předsednictví jsem nabyl dojmu, že ČR má jednoznačně zájem dosáhnout toho, co chce i komise. A podpora tohoto postoje je velmi silná, společnou evropskou směrnici o půdě podporuje 22 zemí. Vycházím tedy z toho, že tyto zájmy v zásadě různé nejsou, a proto to nevnímám jako střet zájmů.

Takhle se díváte i na chráněná území Natura 2000? Nejdřív jste je připravoval v ČR, pak jste odešel do Bruselu, odkud jste ČR "káral" za nedostatky, a teď jste zase na místě, kde byste, když to trochu přeženu, svá vlastní "pokárání" měl řešit.

Ano, takhle se to vzít dá, ale zase je to do jisté míry standardní věc. Lidé, kteří nastupují do Evropské komise a pak v ní pracují, předtím v drtivé většině pracovali v národních administrativách a nikdo v tom problém nevidí. Ono to ostatně ani jinak nejde, protože někde odbornost získat musejí. Navíc je v EU zaveden tzv. institut národních expertů, což jsou lidé, kteří do evropských institucí přicházejí na určitou dobu přímo jako vyslanci svých ministerstev, a přesto ten systém funguje dál. Čili já bych to takhle neviděl.

Kupříkladu u infringementů (jde o právní řízení, jímž se Evropská komise domáhá, aby daná země EU respektovala evropské zákony, k jejichž plnění se zavázala – pozn. aut.) je sice pravda, že jsem se na ředitelství komise pro životní prostředí zabýval i těmi českými, ale nejsem ten, kdo rozhoduje, zda s ČR zahájíme řízení o porušení práva nebo jak v něm budeme postupovat. My jsme pouze právní službou dotazováni na věcné posouzení z hlediska komise. Já jako ředitel toto posouzení samozřejmě vidím a podepisuji, ale rozhodnutí o stížnostech a o postupu vůči členským zemím dělá právní služba, která je zcela mimo jurisdikci mého ředitelství. Říkám znova – někdo se na to jako střet zájmů dívat může, ale podle mého názoru v tom problém není, je to standard. Notabene onen institut uvolnění pro práci v jednotlivé členské zemi je v EU zaveden – takže kdyby to mělo znamenat problém, tak by ani nemohl existovat. Já nejsem ani první ani poslední, kdo odešel na omezenou dobu pracovat do své země. Vždyť třeba na řadě našich ministerstev pracují pro české předsednictví lidé z Evropské komise, kteří byli na naše ministerstva přímo posláni komisí a jsou komisí i placení! Zatímco já jsem opravdu uťal všechny kontakty a finance a jsem tady na půl roku sám za sebe.

Máte představu, jak dosáhnout toho, aby byla Natura v ČR vyhlašována čistě na základě věcných ohledů a odborných kritérií?

Budete se možná divit, ale já si myslím, že ve srovnání s řadou evropských zemí je situace v ČR mnohem lepší než jinde.

Tomu dokonce věřím, ale nemyslím si, že by argument, že jsou na tom někde ještě hůř, mohl být důvodem pro to, abychom nad tím zavírali oči.

Ne, ne, tak to neříkám, ale myslím si, že česká pozice byla postavena na vědeckých faktech, a to je v Bruselu oceňováno. Podívejte se, ČR má sice návrh na vyhlášení míst chráněných Naturou 2000 nedostatečný a musí ho doplnit, na druhou stranu ale míra nedostatečnosti není zdaleka tak vysoká jako u řady jiných zemí. Zbývají doplnit v podstatě „drobnosti“ – na počet těch lokalit, které musíme doplnit, asi bude mnoho, ale na plochu to moc není. Čili já v tom nevidím zásadní problém.

	"Obecně bych řekl, že by tato vláda o superzakázce rozhodovat neměla. Ale na druhou stranu je možné, že nečinnost by mohla mít horší důsledky, než když to aspoň trochu posuneme – v takovém případě může být nezbytné nějaké kroky učinit," říká ministr životního prostředí "úřednické" vlády Ladislav Miko. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
	Foto: Hugo Charvát/Ekolist.cz

Když mluvím s biology přímo z terénu, tak jsou rozpačití z toho, že některá místa jsou zmenšována třeba kvůli politickým ohledům.

Myslím, že by bylo dobré to vidět v širším kontextu a podívat se do jiných zemí. Tam „mapování“ ohrožených druhů a vzácných stanovišť probíhalo v lepším případě jako rešerše informací, které byly k dispozici, v některých horších případech pak šlo jen o pocity nebo expertní mínění, že to či ono by mělo být zařazeno do Natury. V řadě případů lidé i když něco navrhli, tak ani pořádně nevěděli, co v navrženém území mají. Tohle v ČR vůbec není, tady se jednalo o velmi dobré vědecké zmapování. V poměru k ostatním zemím je tedy u nás Natura relativně velmi slušně nastavena. Neříkám, že tady nejsou spory o jednotlivosti z hlediska jiných zájmů, rozhodně bych ale neřekl, že bychom při vyhlašování naturových území byli ve srovnání s jinými zeměmi nějak výrazně „zlobbovaní“. Jsme na tom naopak mnohem lépe a své argumenty máme odborně mnohem lépe zpracované.

Má vaše vláda rozhodnout o tzv. superzakázce na odstranění starých ekologických zátěží?

První, co musí tahle vláda udělat, je přesně si zmapovat situaci. Ihned jsem se kontaktoval s ministrem financí a řekli jsme si, že se podrobně podíváme, jak vlastně celý záměr vznikl, kam dospěl a jaké důsledky by měl takový nebo makový postup. Současně jsem přislíbil, že mu dodám nejlepší dostupné informace, o jaké staré zatěže se jedná a o tom, kolik by jejich asanace zhruba stála. Teprve potom se budeme bavit o tom, které řešení je nejlepší. V tomhle případě je opravdu na obě strany možnost arbitráží, a proto je třeba posoudit, který postup je lepší. Kdybyste se mě zeptal bez ohledu na toto posouzení, tak bych řekl, že by tato vláda o zakázce rozhodovat neměla. Ale na druhou stranu je možné, že nečinnost by mohla mít horší důsledky, než když to aspoň trochu posuneme – v takovém případě může být nezbytné nějaké kroky učinit. Ale dnes to nejsem schopen přesně říct.

Předpokládám, že na otázku, zda je ta zakázka předražená, mi odpovíte, že s tím musíte počkat na zmíněnou analýzu ...

No to je jedna věc. A druhá věc je, že si musíte uvědomit, že suma 115 miliard není cena zakázky, ale horní strop garance. To znamená, že zakázky můžou přijít teoreticky na 30, na 80, na 50 miliard a teprve tuto cenu je třeba posuzovat ve vztahu k tomu, co za ni bude uděláno, a nikoli posuzovat onu horní hranici. Předchozí vláda jen řekla, že to nesmí stát víc, ale rozhodně neřekla, že to nesmí stát míň.

Prohlášení vašeho předchůdce Martina Bursíka o předraženosti zakázky vycházela z materiálu MŽP. Znamená to, že MŽP bude zpracovávat nějaký jiný?

Znamená to především to, že se s předchozím materiálem MŽP musím velmi podrobně seznámit. Říkám na rovinu, že jsem ho ještě nestihl nastudovat, vím jenom, že existuje, ale nevím, jestli vůbec odpovídá na důležité otázky. My třeba víme, že seznam kontaminovaných míst asi není úplný – to je první věc. Druhá věc je, zda jsme schopni k němu v takhle krátké době nějaká místa přidat a odhadnout, co je na nich potřeba udělat. Třetí otázkou je, zda vůbec vybraná firma (ať už by to byla jakákoli) bude schopná v době, kterou bude mít k dispozici, efektivně utratit navržený objem prostředků – ona totiž za zakázku dostane zaplaceno pouze v případě, že Česká inspekce životního prostředí potvrdí vyčištění lokality. Tohle všechno se musí posoudit a mně připadá, že je to a priori velmi těžké rozhodnout, je tam mnoho otázek.

MŽP má teď v parlamentu několik zákonů. Je pro vás některý významnější než jiné?

Oba zákony, které řeší infringementy. Panu premiérovi jsem řekl, že jednou z mých priorit je, abychom zbytečně nehnali tuto zemi do infringementů – statistiky jsou nemilosrdné, tyto spory s Evropskou komisí téměř není možné vyhrát. Konkrétně jde tedy o novelu zákona o odpadech a zákona o ochraně přírody a krajiny. Mohly by být schváleny na červnové schůzi Poslanecké sněmovny, já pro to momentálně dělám absolutní maximum.

Bude ministerstvo předkládat novou legislativu během těch pěti měsíců vaší vlády?

S největší pravděpodobností ne. A to z toho důvodu, že kdybychom teď něco dali do prvního čtení, tak to skončí s tímhle parlamentem a nový by to musel stejně načítat znova. Pokud by náhodou vznikla šance něco projednat nakrátko, tak by se o tom dalo uvažovat, ale zatím nejsem schopen říct, jestli taková situace může nastat.

Jste profesí biolog a ochrana přírody je vaše hlavní téma. Co chcete v příštích pěti měsících udělat v této oblasti.

Jsou to dvě konkrétní věci. Jedné říkám zpráva o stavu české přírody. Díky přípravě různých studií a podkladů, ať už pro Úmluvu o biologické rozmanitosti, pro EU nebo pro naše vnitřní záležitosti, máme k dispozici celou řadu informací. Nikdo ale zatím nepřistoupil k tomu, aby je dal na jednu hromadu a podal lidem této země zprávu tom, v jakém stavu naše příroda je. Já žiji v tom, že když je příští rok Rokem biodiverzity, tak bychom měli popsat, kde jsme a kam chceme jít. V návaznosti na to pak chceme rovněž novelizovat Strategii ochrany biologické rozmanitosti ČR. Ta už sice probíhá, ale s jejím zveřejněním počkáme, aby byly oba dokumenty vzájemně propojeny.

Vedle toho bych chtěl přimět vládu, abychom začali pracovat na tezích Národní strategie adaptace na klimatické změny. Klimatické změny totiž ovlivňují biodiverzitu, takže pokud chceme mít představu o adaptaci, tak musíme taky vědět, co budeme dělat s biodiverzitou ve vztahu ke klimatickým změnám. Ale rovněž obráceně: ekosystémové služby jsou mnohdy nejlevnějším způsobem, jak se na klimatické změny adaptovat – příkladem můžou být povodně, recyklace uhlíku a řada dalších věcí, které bez ekosystémů nezvládneme. Čili příroda bude nejen na straně požadavků, kdy jakoby říká „dělejte pro mě něco“, ale bude i na straně nástroje: využitím ekosystémů můžeme toho a toho dosáhnout daleko levněji než jakýmkoli jiným řešením.

Hodláte nějak ovlivnit českou politiku ve věci Šumavy? Byl jste náměstkem, který tam prosadil bezzásahový režim ...

Hodlám se Šumavě určitě věnovat, to můžu říct rovnou. Myslím si, že politizace takto náročným tématům neprospívá – a na Šumavě se to bohužel děje permanentně.

Ministr životního prostředí "úřednické" vlády Ladislav Miko: "Lidé opakovaně řekli, že na Šumavě národní park chtějí, o tom se snad nemusíme bavit. Jde spíš o to, jaký ten národní park bude." Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
Foto: Hugo Charvát/Ekolist.cz

Ale to, jestli na Šumavě bude, nebo nebude národní park, je přece politické téma.

Ano, to je pravda, ale já to vnímám tak, že lidé opakovaně řekli, že na Šumavě národní park chtějí, o tom se snad nemusíme bavit. Jde spíš o to, jaký ten národní park bude. Já si stále myslím, že řešení je možné, a to řešení přijatelné jako pro obce a regiony, tak pro přírodu. Je to otázka trochu dobré vůle, trochu vstřícnosti a taky trochu jasnější mluvy. Když jsem se byl na Šumavě několikrát z Bruselu soukromě podívat, měl jsem na řadě míst velmi dobrý pocit – les se tam zvedá, to je úplně jednoznačné. Řediteli parku jsem pak říkal: „Ježíšmarjá, proč sem novináře jen nepřivedete, tady není třeba mluvit. Prostě se na to přijďte lidi podívat!“ Ano, je to celé samozřejmě složitější, než jak se to jeví z jednorázové návštěvy, nicméně si myslím, že když budeme opravdu vnímat, co se na Šumavě děje, a když budeme mít určitou výdrž, tak řešení bude pozitivní pro všechny.

Na Šumavě ovšem vzniká hromada mýtů, které se potom ústním podáním šíří mezi šumavské starosty. S překvapením jsem se třeba dozvěděl, že jsem údajně způsobil něco, co vůbec nebyla pravda. Prý jsem nejdřív říkal, že něco bude za 30 let, a pak jsem prý řekl, že to bude už za tři roky. Skutečnost je ovšem taková, že se ekosystémy vyvíjejí, a to zabírá nějaký čas. V tomto případě není možné udělat administrativní čáru a říct, že za tři roky to bude tak a tak. To je nesmysl, naopak je potřeba sledovat, co se děje a jak se celá situace vyvíjí. To, co jsem měl vždycky na mysli, je, že budeme na bezzásahovost přecházet právě tak rychle, jak nám to příroda dovolí, ale ne nějak staticky nebo mechanicky, to není možné.

Dnes je nakročeno k tomu, aby na 30 % plochy parku mohla fungovat bezzásahovost, v podstatě se dá říct, že těchto 30 % je vymezeno. To je velmi slušný základ, řada jiných evropských parků s takovouto rozlohou bezzásahové zóny je zcela bez problémů vnímána jako parky v kategorii II podle IUCN (jde o definici národního parku, podle níž má park sloužit především k ochraně ekosystémů a k rekreaci – pozn. aut.). My si tou diskusí, kterou neustále vedeme, hrozně škodíme, protože neprodáváme to, čeho už bylo dosaženo. Snad by se mohlo malinko podařit i této vládě, která to nemusí až tak politicky polarizovat, dosáhnout jakéhosi pochopení stavu na Šumavě a jistého vymezení, co a jak se bude na Šumavě dít dál. Musím každopádně říct, že naprosto odmítám takové ty diskuse o zrušení parku a předání území vojenským lesům, to mi opravdu připadá úsměvné.

Co se týká Krkonoš, tam váš předchůdce vycházel vstříc obcím a pod jeho vedením vznikl dokument o rozvoji sjezdového lyžování, v němž ochrana přírody souhlasila se vznikem desítek nových nebo rozšířených tratí. Mají se v národním parku budovat nové sjezdovky a lanovky, když kvůli nim musejí v některých případech padnout například poměrně cenné lesy?

Víte, já si skutečně myslím, že se to nedá soudit zevně a schematicky. Nechci, aby to vyznělo blbě, ale my jsme kdysi dávno udělali jasnou koncepci, při níž byly v Krkonoších vymezeny vnitřní ochranné zóny a řeklo se: obce, tady máte prostor, abyste se mohly rozvíjet. Je známé, že Krkonošský národní park je nebo byl jedním z nejnavštěvovanějších národních parků na světě a že tlak turismu je v něm obrovský, ale stále je lepší soustředit ho na nějaké kontrolované území, než ho nechat rozlézt kamkoli. Zájem o lyžování v Krkonoších nepochybně narůstá, musíme si uvědomit, že Krkonoše jsou široko daleko jediné větší kopce – pokud tedy nepočítám Jeseníky, v nichž by mi rozšiřování takovýchto aktivit asi vadilo víc. V Krkonoších je sjezdové lyžování koncentrované ve střediscích a v zónách, které byly vymezené, i když vím, že je to na úkor určité rozlohy lesa nebo některých relativně cenných částí. Ale je to stále ve směru zmíněné koncepce, nejde o prolomení nějaké zásady. Ochrana přírody musí vnímat tlaky a potřeby společnosti – samozřejmě pokud tím nepopírá sama sebe. A já mám pocit, že v tomto případě to popření sama sebe nebylo.

Už když jsem dělal náměstka ministra životního prostředí, tak jsem kolikrát přišel s řešeními, která se ne každému líbí. Ale podle mě je nutné hledat řešení, která ochrání to podstatné a cenné a zároveň umožní lidem v daném místě žít. Oni mají samozřejmě pravdu, když říkají, že ochrana přírody nemůže být na jejich úkor. Druhou stránkou ovšem taky je, do jaké míry oni skutečně chtějí využít možností, které jim cenné přírodní okolí nabízí. V žádném případě to ale nemůže být tak, že ochrana přírody bude na cokoli říkat jen: ne, ne, ne. Nějaké řešení se najít musí. Projel jsem po Evropě velké množství parků a i místa, která se honosí certifikátem PAN Parks (jde o několik evropských národních parků, které získaly certifikát od WWF za ochranu divočiny – pozn. aut.), dávají prostor lidem, co tam žijí, aby z toho, že mají kvalitní přírodu ve své blízkosti, měli živobytí. Jinak by se proti parku postavili. Vždycky jde o balancování – sladit všechny zájmy je sice složité, ale není to nemožné.

Další informace:
Bývalý inspektor: Měl jsem tu práci rád - únor 2002 - rozhovor Ekolistu s Ladislavem Mikem poté, co opustil Českou inspekci životního prostředí