Miroslav Ouzký: Ano, bojuji za chemický průmysl
Ekolist: Stal jste se předsedou výboru Evropského parlamentu (EP) pro životní prostředí. Dřív jste se ale této oblasti moc nevěnoval. Co vás vedlo k zájmu o tuto funkci?
 |
||
| Miroslav Ouzký | ||
| Foto: Martin Mach/Ekolist |
Miroslav Ouzký: Moje cesta do výboru je jednoduchá. Celý jeho název zní Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin a veškerá má profesní minulost je nějak spjata se zdravotnictvím. Jsem vystudovaný lékař, věnoval jsem se tomu a stále ještě částečně věnuji. V národním parlamentu jsem byl členem výboru pro sociální politiku a zdravotnictví a mojí parketou byly otázky veřejného zdraví. Protože v EP výbor pro zdravotnictví neexistuje, nastoupil jsem do výboru, který má v názvu na prvním místě životní prostředí.
Pravda je, že jsem se do získání své funkce o životní prostředí zajímal spíš pod tlakem. Když máte o něčem hlasovat, chcete vědět, o čem hlasujete, a zajímá vás to i jako velké téma, na které musí být člověk připraven. Tak jsem do toho postupně pronikal. Když jsem kandidoval na předsedu výboru, bylo mi jasné, že můj zájem o životní prostředí se bude muset ještě trochu rozšířit, že nebude stačit zajímat se o pohyb pacientů po Evropě a pediatrické léky. Jelikož se hlavním tématem posledních let a měsíců staly klimatické změny, tak jsem s předsednictvím přebral i tuto agendu. Přebral jsem ji dobrovolně a přebral jsem ji rád a musím říct, že se snažím o věc intenzivně zajímat a sbírat a studovat informace - a nejenom ty, které se týkají slavných klimatických změn, ale i ty, které se týkají nakládání s odpady obecně, které se týkají vodohospodářských záležitostí atd.
Zmínil jste klimatické změny. Myslíte si, že globální oteplování je mýtus, nebo dokonce falešný mýtus, jak řekl prezident Václav Klaus?
V současné době vnímám jako velký problém celých klimatických změn to, jak jsou pojímány. Já osobně beru oteplování planety jako fakt. To nezáleží na mém rozhodnutí, to jde exaktně změřit. Výroky prezidenta v této věci mě zarazily a připomněly mi výroky socialistických ekonomů, kteří tvrdí, že to, že stát může zbankrotovat, je mýtus, a že když ekonomové varují před dalším a dalším zadlužováním, jde jen o zbytečné strašení. Pak jsem ale pochopil - protože prezident nedělá věci samoúčelně, že za jeho výroky je snaha řekněme trochu naštvat ostatní na politické scéně a otevřít seriozní debatu na toto téma. Podobně se zachoval třeba i v souvislosti s Evropskou ústavní smlouvou. Měl k ní výhrady, nesouhlasil s ní, ale především volal po seriózní debatě a nechtěl, aby se jen tvrdilo, jaké blaho Evropě přinese, když budeme mít ústavu. A takto zkratkovitě se odehrává i celá debata o klimatických změnách. Je to jakoby spousta výstřelů do vzduchu.
Já v každém vystoupení zdůrazňuji: ano, klimatické změny jistě existují. S největší pravděpodobností - a zase věřím odborníkům, takže jen opakuji, co říkají - se na nich podílí člověk. Z kolika procent, neumím říct, ale podílí se na nich. Následně si můžeme říct: ano, děje se to, ale nikomu to v budoucnu nebude vadit, tak to nechme běžet. Anebo si řekneme: ano, odborníci mají pravdu, je to problém, pojďme ho řešit. A to je dnes moje stanovisko: tento problém je k řešení - ale k serióznímu řešení. Když v rámci vážné debaty na toto téma vystoupí někdo z mých kolegů politiků a řekne, že ve Španělsku viděl diskotéku, kde lidé tancovali a jejich energie z tance se podlahou přenášela na výrobu energie, a že tedy existuje spousta náhradních řešení a nemusejí se stavět jaderné elektrárny a nemusejí se stavět klasické elektrárny, tak se mi chce zoufale křičet a z jednání odejít. I když totiž připustíme, že klimatické změny jsou spuštěny skleníkovými plyny a že velmi významným plynem mezi nimi je oxid uhličitý (CO2), musíme se ještě podívat na čísla dokumentující produkci emisí. Na světě se dnes vyprodukuje asi 27 miliard tun CO2 ročně, Evropa vyprodukuje 3 miliardy. Kdyby se náhodou podařily nejoptimističtější varianty, které dnes vymýšlíme, tak se během 12 let v Evropě možná sníží produkce emisí o 30 % - takže když budeme hodně optimističtí, tak za 12 let snížíme emise o miliardu tun. Přitom ale víme, že Čína zvýší emise za tři roky o 4 miliardy tun, a proto říkám: bez globálního řešení není možné klimatické změny zastavit ani ovlivnit a hodně se bojím toho, aby si Evropa kvůli extrémním nápadům politiků nesnížila svou konkurenceschopnost nebo nepodvázala nohy hospodářskému růstu, přičemž výsledek bude nulový. A druhá věc, kterou říkám: jestliže existují řešení, jak výrazně snížit produkci CO2, tak si o nich pojďme seriózně povídat. V tomto případě zazlívám všem podobným debatám jakési zamlčování možností jaderné energetiky. Já jsem rozhodně nikdy nebyl nějakým přítelem ani nepřítelem jaderné energetiky, můj přístup k ní byl neutrální, ale tady ji vidím jako jeden z vážných zdrojů. Mluvím jako politik, ne jako odborník, ale jestliže se podívám, které zdroje energie mají nízké nebo nulové emise CO2, tak bychom se o jaderné energetice měli bavit. Samozřejmě to zase nemůže být tak, že se sejde banda v Evropském parlamentu a řekne: zavazujeme vlády států, ať začnou stavět jaderné elektrárny. To by byl přístup, jaký se tam teď děje v opačném extrému - a to mně vadí. Musí proběhnout seriozní debata o porovnání nákladů a po ní si budeme moct říct, kde vidíme největší rezervu atd.
Jestliže chceme například donutit evropský automobilový průmysl, aby snížil emise CO2 pod hranice svých možností, ohrožujeme jeho konkurenceschopnost. Pokud norma nebude platit globálně a pokud nejoptimističtější odhady v této oblasti praví, že Korea a Japonsko přistoupí na to, aby pro jejich auta prodávaná v Evropě platily stejné podmínky, tak to není ochota, na to přistoupit musejí, ale nikde se nezavazují, že to, co vyvážejí do Asie a do Afriky, bude mít podobné parametry. A jesliže si k tomu navíc uvědomíme, že odlesnění ročně zvýší objem CO2 ve vzduchu stejně jako celá světová doprava, tak mám někdy pocit, že na to jdeme ze špatného konce.
Z vašich slov vyplývá, že byste měl podporovat snahy o nějakou "postkjótskou" dohodu (o snižování emisí skleníkových plynů - pozn. aut.), která by zahrnovala i Čínu, Spojené státy a další země, které "první Kjóto" odmítly.
Určitě. Bez globálního řešení to nejde. Odpůrci celkového snažení ale namítají: nemá cenu nic uzavírat, protože Čína, Brazílie nebo Mexiko nám řeknou: dobře, my to uděláme - když to zaplatíte. Někdy se z Evropy i moc a zbytečně kritizují Spojené státy. Když se ale podíváme na záznamy vystoupení jejich politiků nebo na debaty v americkém Kongresu, zjistíme, že jsou velmi environmentální, akorát že realistické.
Když jsem vstoupil do oblasti životního prostředí, tak jsem neslyšel nic jiného než nadávat na Američany, že nepodepsali Kjótský protokol. Mezitím jsem ale zjistil, že Američané udělali pro životní prostředí víc než celá Evropská unie. Když se podíváme na výsledky plnění Kjótského protokolu, tak ho snad plní několik nových členských zemí EU, ale co třeba ekologické Rakousko? Dávám ho za příklad právě kvůli sporům o jadernou energetiku. Oni si řekli, že jadernou energetiku nechtějí, energii nakupují, ale to není řešení, to nemůžou udělat všichni. A co se týká neplnění Kjótského protokolu, je Rakousko hned na druhém místě za Španělskem. Takže Evropa slavnostně podepsala protokol, který je cárem papíru. Když jsem mluvil s lidmi, kteří byli u vyjednávání, říkali: šlo o odborné vyjednávání - až do posledního dne, kdy se z toho najednou stalo strašné politikum a dohadování s jednotlivými zeměmi ve smyslu musíme dát jasný vzkaz občanům Evropy. Údajně už tehdy rakouští zástupci říkali: podepisujeme něco, co nikdy nesplníme. A bylo jim řečeno: to nevadí, musí jít o silný vzkaz. Ale to je přece špatně! To není silný vzkaz občanům, ale obelhávání občanů. Politici degradují sami sebe a hrají si na plnitele přání občanů místo toho, aby si před ně stoupli a řekli: pozor, není to tak jednoduché, tohle možná nejde splnit.
Velká Británie, kde jsou klimatické změny politicky mnohem žhavější téma než v Rakousku, své závazky vůči Kjótskému protokolu plní a splní je asi dvojnásobně. Měli závazek cca 12,5 procent a míří až na nějakých 23-25 procent. Takže vysvětlení, že my si tady jen jakoby hrajeme se slovy a neděláme to, co bychom doopravdy měli, neplatí pro celou Evropu.
Kdybyste mě takhle pochopil, bylo by to špatně. To, co já říkám, je porovnání se situací ve Spojených státech. Ne že by se v Evropě nedělo nic …
… jsou to právě Britové, kteří jsou velcí kritici Spojených států a při politických jednáních se je zřejmě snaží dotlačit k tomu, aby se snažili omezovat emise skleníkových plynů. A zrovna Britům v tomhle vyčítat pokrytectví asi není možné.
 |
|
| Miroslav Ouzký | |
| Foto: Martin Mach/EkoList |
Ne, nemluvím o pokrytectví, ale o rozdílu mezi proklamacemi a reálnou politikou. Vždycky jsme Američanům vyčítali, že jezdí obrovskými auty s obrovskou spotřebou, ale oni udělali velký kus práce. Vím, že to nejsou celé Spojené státy, ale třeba v Kalifornii je ekologie tématem číslo jedna. I na poli výzkumu technologií vedoucích k možnému snížení emisí skleníkových plynů a na poli snižování energetické náročnosti udělali ve Spojených státech velký kus práce, takže paušální kritika není na místě. Udělali toho hodně, často si myslím, že víc než Evropa ve svých proklamacích.
Když se dohodnou dva evropští komisaři, tedy pro průmysl a životní prostředí, na možném cíli snížení emisí třeba u aut na 130 mg, tak se v Evropě samozřejmě zvednou politici a řeknou: to je málo, proč ne 110 a proč ne 100? Takhle se v Evropském parlamentu někdy nastřelují cíle bez odborného zázemí - a to mi vadí. Proto jednou z věcí, kterou jsem si předsevzal pro své předsedování, je snaha učinit ekologickou politiku realističtější.
Když jsem byl před volbou ve výboru zpovídán, zda-li nejsem antiekologický, tak jsem vyprávěl svoji historii z Kadaně, kde jsem žil se čtyřmi tepelnými elektrárnami na hranici města. Mně o životním prostředí fakt nikdo nemusí vyprávět, moje děti vyrůstaly v inverzích, a ekologie byla dokonce jedním z podnětů, který u nás v roce 1989 zvedal lidi do ulic, protože už se tam opravdu nedalo dýchat. Takže mě nemusí k ekologii někdo uměle motivovat. Ovšem jako mi vadí hurá evropanství, tak mi vadí i hurá antioteplovací politika, která často postrádá reálný základ.
V Evropské unii se teď projednává nová politika o odpadech a vy jste se vyjádřil, že byste chtěl zamezit tomu, aby se k nám dovážely odpady. V roce 2004 jste ale ještě v českém parlamentu hlasoval pro návrh svého stranického kolegy, který chtěl naopak umožnit dovážení odpadů k odstraňování v českých spalovnách. Kdy došlo ke změně ve vašem postoji?
Řekl bych, že moje postoje jsou v souladu s tím, jak jsem tenkrát hlasoval, a hodně bych si přál, abych měl v této věci čisté svědomí. S vicepremiérem Bursíkem jsem na tohle téma naťukl debatu a on mě žádal o podporu - hlavně chtěl zablokovat, aby Evropou jezdily kamiony s odpadem. Tohle ale v hlasování EP ani nebylo, znění návrhu se odvíjelo od možnosti energetického využití odpadu. A vicepremiér to chtěl zablokovat navzdory tomu, že odpad nebude moct být uznán za energetické palivo. Já jsem samozřejmě ve všech bodech, kde se zdůraznila možnost spálení odpadu, hlasoval pro spálení.
Když to řeknu obecně, tak moje filozofie v případě odpadů je následující: na prvním místě snížit jejich produkci, potom recyklovat vše, co půjde, zatřetí co nejde recyklovat, tak energeticky využít, to znamená spálit, a teprve to, co neumíme v současnosti ani spálit, uložit na skládku. Musíme si ale uvědomit, že skládkování je odkládání problému na budoucí generace, to není vyřešení problému odpadového hospodářství. Zapomněl jsem ještě na kompostování - to bych zařadil jakoby pod recyklaci. Své názory na tohle pořadí neměním a myslím si, že strašení tím, jak spalovenská lobby bojuje za to, aby mohla dovážet odpad z Portugalska - umíte si to představit? Vždyť je tady takových odpadů, které se ukládají …
Oni by to nevozili z Portugalska, vozili by to třeba z Německa.
Přestože jsem vždycky bojovník za národní zájmy, tak kdyby liberecká spalovna vozila z Německa odpad na spálení - všichni ekologové se bijí v prsa, že ekologie nezná hranic a chtějí řešení pro tento kontinent a tuto planetu, a najednou by jim vadilo, že odpad není spálen na saské straně a je spálen na naší straně? To je přece nesmysl.
Ale on ze spalovny zůstává další odpad, který by se u nás rovněž ukládal.
Hlavně ale když spálíte odpad ve spalovně, tak jde o energii, při které ve srovnání s uhlím vzniká malé množství CO2, takže tím v podstatě bojujete proti globalnímu oteplování. Neříkám, že nějak silně bojuji za spalovny, já fakt nejsem placený spalovenskou lobby …
To vás nepodezřívám, já se chci jen dozvědět, jestli by vám vadilo, kdyby se z Německa dovážely odpady do Čech do spalovny, a pochopil jsem, že by vám to nevadilo.
Určitě si neumím představit, že by se někomu ekonomicky vyplatilo, aby napříč Evropou putovaly kamiony s odpadem, jak říkal pan ministr. Ale kdyby u nás postavily třeba v Chomutově spalovnu a měli tam z Chemnitzu svážet odpad, tak to má logiku. V tomhle bych řekl, že ekologie nezná hranic.
Musím kvůli vymezenému času pár otázek přeskočit a ještě se zeptám na REACH. Vy jste byl mezi nepříliš velkou skupinou europoslanců, která hlasovala proti kompromisnímu návrhu chemické legislativy REACH, na kterém se shodli socialisté a vaše frakce křesťanských a evropských demokratů. Co vás vedlo k tomu, že jste odmítl i tento, z hlediska Zelených vlastně "nezelený" kompromis?
Hlavním důvodem byla zátěž této normy pro malé a střední podniky. Dokonce když někdo říká, že bojuji za chemický průmysl v Čechách, tak říkám: ano, bojuji. A říkám to s klidným svědomím i jako předseda výboru pro životní prostředí, protože vím, že REACH byl na začátku projednávání v parlamentu pro chemii likvidační. A nevím, jestli je v zájmu České republiky nebo Evropy, aby se chemie vystěhovala na Ukrajinu.
Neměl byste bojovat taky za zdraví občanů, nejen za zájmy průmyslu?
 |
||
| Miroslav Ouzký | ||
| Foto: Martin Mach/Ekolist |
Nevím, jestli jste měl šanci REACH studovat. Pokud by stávající norma v našem státě umožňovala poškozovat zdraví občanů a REACH jako nová norma by to zakazoval, bylo by rozumné REACH podpořit a představovalo by to boj za zdraví občanů. Ale REACH byl normou, která, když to řeknu v uvozovkách, se zdravím občanů, byť proklamativně ano, tak fakticky neměla příliš mnoho společného. Na začátku vytváření evropské chemické legislativy byla snaha sjednotit normy ve všech zemích, aby pohyb chemických látek, jejich dovoz, výroba atd. byly jednoduché. REACH měl otevřít dveře pro chemický průmysl a trochu mu to zjednodušit. Pak se do něj ale - což mě šokovalo - začalo dostávat obrovské množství byrokratických norem, které jsou však většinou hodně finančně nákladné. Jestliže donutíte výrobce nebo dovozce jakékoli látky, dokonce i ne nebezpečné a už jednou akreditované jako ne nebezpečné, k dalším testům této látky za strašné peníze, tak to nemá se zdravím občana republiky vůbec co dělat.
Zrovna tenhle návrh ale v REACH není, ne?
Tenhle šílený návrh tam nakonec není.
Řešilo se to tím, co je známo pod heslem Jedna látka - jedna registrace.
Jedna látka - jedna registrace nebude problém třeba pro Chemopetrol Litvínov nebo pro Keramo. Dneska ale všichni v Evropě uznávají, že nevědí, co REACH udělá s malým a středním podnikáním - pro ně může být likvidační. A to je přece špatně - zkusit něco vymyslet a z lidí udělat pokusné králíky. Já bych chtěl k legislativě vždycky přistupovat tak, že co není zakázáno, je dovoleno, a zakazovat bychom měli jen to, o čem jsme si opravdu jisti, že to může ublížit nebo že to nefunguje. Dál ve svých názorech vycházím z toho, že každý občan je svéprávný, dneska se však v Evropě potýkám - ale to bylo i v našem parlamentu - s množícími se názory, že občan není svéprávný a my politici ho musíme chránit. Chytrý politik pak občana chrání tím, že nařídí, že bude napsáno na čaji, že když ho vypijete 30 litrů za den, tak z toho můžete dostat nervové onemocnění.
Tohle má zase opačnou stranu - aby občan mohl být svépravný, potřebuje se dozvědět určité informace.
Samozřejmě. Celou dobu, co jsem v politice - a i jako nepolitik - jsem bojoval za odstranění absolutního "zbožnění" poskytovatelů zdravotnických služeb, kteří dělali z klienta nebo z pacienta nesvéprávného člověka, který o sobě nemůže rozhodovat, protože tomu stejně nerozumí. To samé se dá aplikovat na životní prostředí. Samozřejmě - když budete běhat kolem elektrárny a říkat si, co oni to vypouštějí, smrdí to divně, kdo ví, jestli to mým dětem neškodí, tak je to špatně.
Vy jste v českém parlamentu ale hlasoval proti tomu, aby se integrovaný registr znečišťování (kam podniky hlásí odpady, které opouštějí jejich provozovny - pozn. aut.) týkal většího počtu subjektů. V tomhle případě jste hlasoval proti tomu, aby informací bylo pro veřejnost dostupných víc.
Nevím, jestli to, co říkáte, je dostupnost pro veřejnost, nebo jestli to je vyplňování papírů.
Ale to není možné jinak udělat než to "vyplnit do papírů", které se pak zveřejní.
Domnívám se, že u všech výrobních činností jsou něco jako obvyklá pravidla. Přestože ze všech oborů je největší informační bariéra právě ve zdravotnictví mezi lékařem a pacientem, musí se ve zdravotnictví provádět nejvíc povinných hlášení, která mají informovat o všem - o infekcích, o rizicích, jak je která nemocnice úspěšná, kde kolik lidí umřelo na infarkt atd. Přestože je tedy ve zdravotnictví povinných hlášení nejvíc, je tam zároveň informací nejmíň. Jestliže budete mít malou koželužnu a někdo po vás bude chtít vyplňovat do papírů, kolik louhu při výrobě vydělaných kůží odchází do odpadních vod nebo do vaší čističky, tak to je přece byrokracie. Snad přece existuje někdo, kdo to ví - někdo, kdo je dodavatelem technologie a kdo je schopen říct: jestliže je tady takto velká koželužna, má ve zbytkových odpadních vodách tolik a tolik této látky a tolik a tolik téhle látky. Umím si představit, že jednou za čas přijde někdo zkontrolovat, zda technologie řádně funguje. Ale od toho máme orgány ochrany veřejného zdraví. Chtít po majiteli, aby každý den přišel do práce, sám si všechno otestoval, provedl měření a zapsal to do papírů, mi připadá skutečně za hranou. To už není ochrana veřejného zdraví a předání informací občanovi, to je zátěž podnikatele.
Takže tyto informace by měl poskytovat nějaký jiný orgán?
Ne nějaký jiný orgán. To je jako s opětovným testováním látek, které jsou známy. To je rozdíl mezi byrokracií a informovaností. Teď se pořád skloňuje rtuť. To je jako kdybyste chtěl, aby každý zubař, který má záchyt na rtuť, vyplňoval, kolik denně vyprodukuje miligramů rtuti. To se přece ví, to je velmi jednoduché spočítat.
Bojím se, že spousta podobných aktivit je něco jako Kjótský protokol - vystřelíme do vzduchu, zavážeme se, že tenhle musí udělat tohle, a s klidným svědomím půjdeme spát, protože jsme přece ochránili naše občany. A dopadne to přesně tak, že se pak podíváme na výsledky a … vy jste zmínil Británii, podívám se na to, protože jsem si nevšiml, že by někdo ze starých členských zemí EU na tom byl tak dobře, ale věřím vám.
| Miroslav Ouzký se narodil v roce 1958, vystudoval lékařství a rehabilitiaci, svému oboru se stále částečně věnuje. Byl členem městského zastupitelstva Kadaně a poslancem Parlamentu ČR. V roce 2004 byl zvolen do Evropského parlamentu (EP), kde až do ledna 2007 zastával funkci místopředsedy. První únorový den letošního roku byl zvolen předsedou Výboru EP pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin. Otázkám veřejného zdraví se věnoval i v českém parlamentu. Kromě let 1989-1991, kdy byl členem Občanského fóra, věnoval celý politický život Občanské demokratické straně, jejímž čestným předsedou je prezident Václav Klaus. |
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v tištěném Ekolistu 05/2007.
reklama
