Nanao Sakaki: Chybí nám respekt k přírodě
Nebyl jste odjakživa poutníkem. Proč jste vyrazil na cesty?
Nanao Sakaki: Součástí východoasijské kulturní tradice jsou putující básníci, jako byl Bašó, kteří cestují, píší, mluví k lidem, a občas z toho vznikne dobrý příběh. Bylo velmi jednoduché se k tomu připojit, v Japonsku to visí ve vzduchu.
Nepřehlédněte článek o Nanaově životě a poezii Chůze je dobrá.
Nanao Sakaki. | |
Foto: Jan Stejskal/EkoList
|
V dětství jsem kolem sebe viděl nádhernou přírodu, řeky byly čisté a plné ryb. Když jsem se ponořil do vody, mohl jsem se jich někdy dotýkat nebo je chytat rukama. Krajina byla velmi bohatá, všude jeleni, divoká prasata, kapři. Během války jsem sloužil v japonské armádě u radaru. Základna byla hned vedle mé rodné vesnice na jižním Kjúšú. Šlo o místo, kam každoročně přilétali jeřábi, někdy až deset tisíc jeřábů, to bylo nádherné, od mládí jsem je pozoroval. Věděl jsem tedy, jak bylo Japonsko bohaté. Když válka skončila, vrátil jsem se domů a pečoval o rodiče. A uvědomil jsem si, že lesy a řeky jsou po válce ve velmi špatném stavu. Všechno začali kácet – to pro mě bylo strašně těžké, měl jsem skoro pocit, jako by mi sekali ruce. Tak jsem začal mluvit: Neměli bychom lesy vykácet, měli bychom je uchovat pro další generace. Pak jsem se pěšky vydal do hlubokých hvozdů, hlavně na ostrov Jakušima, kde rostou obrovské staré stromy. Když jedete autem nebo letíte letadlem, nemůžete přírodu cítit. Ale když jdete pěšky, máte k ní blízko. Chůze byl dobrý způsob, jak se vrátit k Bašóvi a k mnoha dalším lidem.
Vzpomenete si na nějakou konkrétní akci, kterou jste uskutečnil?
Třeba jsem navštívil dřevorubce a dlouhý čas si s nimi povídal – a oni pomalu změnili názor. Jediným způsobem byl hovor, mírumilovný hovor, ne proti nim bojovat. Ve stejný čas jsem hovořil s novináři a ti mi velmi pomohli. Účastnil jsem se mnoha akcí, třeba na ostrově Suwa-no-se. Tam chtěla korporace Yamaha postavit velké turistické centrum. Byl jsem z toho nešťastný. Líbilo by se nám, kdyby to místo zůstalo tiché a jednoduché, ale Yamaha chtěla obrovské letiště a veliké hotely, no úplné nesmysly. Tenkrát nám pomohli i přátelé z Ameriky, Gary Snyder a Allen Ginsberg.
Jak to s Yamahou dopadlo?
Začali to stavět. Ostrované přitom také chtěli Yamahu, protože cítili velký obchod a peníze. My jsme byli hippies a hippies jsou chudí, s námi mnoho byznysu nenaděláte. Museli jsme proto „bojovat“ i proti ostrovanům, což bylo těžké. Ale někteří ostrované Yamahu neměli rádi, protože její zástupci jen rozdávali peníze a k místním se chovali povýšeně. My jsme byli k vesničanům daleko přátelštější. Žili jsme s nimi dohromady.
Yamaha nakonec na ostrově začala i podnikat, ale krajina byla příliš divoká, někteří turisté se kvůli příliš silnému mořskému proudu utopili, v horách bylo příliš velké vedro a na ostrově je také aktivní vulkán. Nakonec začal ostrov turistům připadat příliš nebezpečný. Takže to Yamaha vzdala.
Už je vám přes osmdesát. Jak se vztah mezi lidmi a přírodou během vašeho života vyvíjel? Měnil se hodně?
Vztah lidí k přírodě teď není moc pěkný. Je v něm něco špatného. Lidé přírodu jen využívají, jen si z ní něco berou. Nemají k přírodě respekt.
Vidíte nějaké části světa, kde lidé k přírodě větší respekt chovají?
Jistě, například ve střední Americe, v Mexiku, Eskymáci, Ainuové na Hokkaidu, někteří američtí indiáni, také lidé v Mongolsku. Putoval jsem tam s lidmi na koni, to byla skvělá zkušenost. Ti přírodu respektují. Lidé, kteří cítí ekologicky, se musí učit od domorodců a původních obyvatel, jak žít.
reklama