Pavla Finfrlová: Spalovnu u Opatovic nad Labem teď nepotřebujeme
EkoList: Podle zastánců spalovny neustále narůstá množství komunálního odpadu. Jak je na tom Hradec Králové?
Pavla Finfrlová: Množství našeho odpadu v posledních pěti letech stagnuje. Produkce komunálních odpadů v Hradci Králové je stabilně cca 22 000 tun za rok a na skládku ukládáme zhruba 17 000.
Máte představu, jak na tom jsou další obce v Královéhradeckém kraji?
Domnívám se, že jsou na tom podobně jako my. Harmonogram stanovený Evropskou unií pro rok 2010 z hlediska snižování podílu biologicky rozložitelného komunálního odpadu jistě plní již nyní. Do roku 2013 ovšem bude muset dojít k dalšímu snížení tohoto podílu. Nám z plánu odpadového hospodářství města Hradce Králové vyplývá, že bude přebývat přibližně 5000 tun odpadu. To je malé množství. Pokud ho nedokážeme snížit separací a využíváním, doufáme, že ho budeme moci spálit ve stávajících spalovnách, které nebudou zaplněny zahraničními odpady.
 |
|
| Pavla Finfrlová. | |
| Foto: Jan Stejskal/EkoList |
Jste obecně odpůrkyně spaloven?
Ne, jsem dokonce vystudovaný chemik-technolog. Jsou odpady, s kterými se nic jiného dělat nedá než je spálit. Jsem odpůrkyně toho, aby se stavěla další spalovna na odpady, které sem budou dováženy. Celý spor vůbec není v tom, zda spalovat, či nespalovat, ale v tom, aby se spalovalo pokud možno jenom to, co hoří – byť by se to vozilo i z větší vzdálenosti. Dnes se například v zimě vozí škvára a popel z kamen z malých obcí do liberecké spalovny a tam se znova nesmyslně prohání kotlem. Další spalovna by se v ČR měla stavět až ve chvíli, kdy bude prokazatelně kapacita těch, které stojí, zaplněna našimi odpady.
Mně na té plánované výstavbě s dotací z EU připadá úplně nemorální, že dotace určené pro infrastrukturu České republiky mají být promrhány na výstavbu spalovny pro cizí odpady místo toho, aby byly použity třeba na kanalizaci a čistírny odpadních vod, kde neplníme požadavky, ke kterým jsme se do roku 2010 zavázali. Jsem hluboce přesvědčena, že nám spalovny vystačí do roku 2020. Takže my někdy po roce 2010 můžeme začít připravovat novou investici. V té době budou navíc prověřeny i nové, např. plazmové technologie. Teď bychom stavěli spalovnu se zastaralou technologií, kterou nepotřebujeme.
Ministerstvo životního prostředí (MŽP) ovšem podmínilo kladné stanovisko k dokumentaci vlivu spalovny na životní prostředí (EIA) podmínkou, že bude sloužit pouze pro komunální odpady Královéhradeckého a Pardubického kraje.
V EU nejde efektivně bránit dovozu odpadu za účelem jeho energetického využití. Protože liberecká spalovna Termizo má v souhlasech k provozu uvedeno, že je spalovna, tudíž se v ní odpad odstraňuje, a nikoli energeticky využívá, může v jejím případě zatím ministr bránit dovozu odpadu ze zahraničí. Přesto se německá firma snaží u soudu prosadit dovoz. Záměr v Opatovicích je celé dva roky prosazován jako zařízení na energetické využívání odpadů – a to je úplně jasný signál, že to je zřizováno i pro zahraniční odpady. Kdyby se jednalo jen o naše odpady, tak se bude zakládat společnost s názvem Spalovna českých odpadů, a ne Energetické využívání odpadů. (Český zákon o odpadech zakazuje dovážet odpady ze zahraničí za účelem jejich „odstranění“, za účelem jejich „energetického využití“ to dovoluje. Zatímco ve spalovnách se odpad „odstraňuje“, v zařízení na energetické využívání odpadů se „energeticky využívá“. Liberecká spalovna už uvedla, že má o dovoz odpadků ze zahraničí zájem. – pozn. aut.)
Podle nás jako města EIA nebyla správně udělaná a v každém případě ji budeme napadat, protože ministerstvo nedostálo zákonu. Když pominu, že Hradec několikrát nebyl obeslán jako účastník řízení, tak se naše připomínky týkaly především odpadu ze spalovny (tedy popílku a hlavně škváry a strusky), kterého je přibližně 30 000 tun za rok. Není možné stavět spalovnu, když není jasné, jak bude s tak obrovským množstvím problematických hmot nakládáno. Zejména nesouhlasíme s myšlenkou certifikace škváry jako stavebního výrobku, protože to podle našeho názoru odporuje zákonu o technických požadavcích na výrobky i dalším předpisům. Smyslu certifikace totiž úplně odporuje certifikovat směs, u které nemůžu v čase zaručit jednu jedinou vlastnost. Vlastnosti této škváry závisejí na tom, co lidé dovezou k popelnici, ale to se prakticky nedá kontrolovat. Škvára by měla být někde za jasně stanovených podmínek ukládána, ale ani ty v dokumentaci EIA nebyly. Připadá mi absurdní, když ministerstvo ve svém stanovisku napíše, že se dohodnou dva subjekty o podmínkách, za jakých bude ukládána. Podmínky jsou přece dané obecně platnými právními předpisy a povinností ministerstva je dbát na to, aby záměr byl uveden do souladu s možnostmi území!
Argumentem Termiza ovšem je, že mají certifikát, tudíž je struska nezávadná. Kdyby to nebylo nezávadné, nikdo by jim to nedovolil prodávat.
Když dělali první certifikát, vzali požadavky, jež byly stanovené na popílek z elektráren, které spalují práškové uhlí. Jenomže uhlí je hmota, jejíž kvalitu je možné deklarovat a sledovat, dnes mají důlní společnosti katalogy, v nichž uvádějí třeba i obsahy kovů v uhlí. A tyto požadavky na kvalitu, které vycházely ze znalostí složení a vlastností popílků z uhlí, byly použity jako podklad pro certifikaci škváry a strusky ze spalovny odpadů. Ve spalovně je ale spalováno něco úplně jiného, kde nelze nijak zabezpečit stálé složení spalovaných odpadů, a tudíž vůbec nejde zaručit, že škvára třeba za půl hodiny nebude mít zcela jiné vlastnosti. To znamená, že zkontrolovali strusku podle parametrů, které byly vytvořeny pro něco úplně jiného, a teď tvrdí, že je nezávadná. To je jako kdyby někdo zkontroloval potravinu, zda neobsahuje salmonelu, a pak prohlásil, že je v pořádku. Ale že může potravina obsahovat třeba aflatoxiny nebo kadmium, to už by vám neřekl a nezkontroloval to.
Jaroslav Hyžík, který dokumentaci EIA zpracovával, však tvrdí, že se u nás dioxiny zbytečně přeceňují a že ve Švýcarsku, kde působil, se na ně dívají podstatně smířlivěji.
Pro nás není vůbec důležité, co si o tom myslí ve Švýcarsku. My jsme podepsali, stejně jako mnoho dalších zemí, Stockholmskou úmluvu o POPs (zkratka pro silně toxické látky, které dlouho přetrvávají v prostředí – pozn. aut.). Z té jasně vyplývá, že dioxiny jsou jednoznačně škodlivé látky. Nyní probíhá obrovský boj mezi lobbyistickými skupinami, jednou, která chce, aby byly sledovány a bylo zabráněno jejich šíření nekontrolovaným způsobem – to jsou ti, kteří se starají spíš o zdraví lidí a o životní prostředí. Pak je tu druhá skupina, která to jako problém zametá pod koberec. Existují totiž technologie, které dioxiny produkují ve větších množstvích, a pak by se musela přijímat protiopatření, což by provozovatele stálo peníze. Spalovna v Opatovicích byla v první fázi při ohlášení navržena bez dioxinového filtru. Pan Hyžík patří k těm, kteří se snaží celý problém bagatelizovat.
Jak chcete podíl biologicky rozložitelné složky v komunálním odpadu snižovat?
Už dnes můžou občané odkládat zbytky zeleně ve sběrných dvorech. Dále jsme vyhlásili program komunitního kompostování, takže hodláme na jaře občanům ve vybraných okrajových částech města nabídnout kompostér. Ti, kteří mají zahrádky, do něho budou shromažďovat trávu, ořezy živých plotů, spadané listí, jablka, všechno, co dřív zahradníci kompostovali. Podle nás tento materiál vůbec neodpovídá definici odpadu – což má být věc, které se chceme zbavit. My se těchto zbytků vůbec zbavit nechceme, ale naopak je hodláme použít na výrobu kompostu a ten využívat na údržbu parků, obnovu zeleně, výsadbu nových stromů apod. Nám připadá jako naprostá zhůvěřilost, aby se tento materiál prohlašoval za odpad a pálil ve spalovně a pak jsme pracně sháněli organickou hmotu, abychom zabránili degradaci půdy v našich parcích. Jenomže z listí a zbytků ze zahrádky se MŽP mermomocí snaží udělat odpad, přestože jde o cenný materiál, který je třeba vrátit do koloběhu. Když je ale jednou něco prohlášeno za odpad, už s tím ze systému odpadů nejde bez problémů vyskočit – kupodivu to ale jde u problematické škváry. Byla bych ráda, kdyby mi někdo tento postoj MŽP vysvětlil. Zbytky ze zahrady jsou totiž nepochybně míň škodlivé než škvára s obsahem dioxinů.
Jako alternativa ke spalovně bylo představeno zařízení na mechanicko-biologickou úpravu (MBÚ) odpadu, jehož princip spočívá v dalším třídění směsného odpadu …
Řekla bych, že s prezentací zařízení MBÚ přišly před lety zelené iniciativy právě proto, že byly spalovači tlačeny, aby představily alternativu ke spalovně. Dnes víme, že limity pro skládkování biologicky rozložitelného odpadu plníme a nemusíme tedy honem stavět ani spalovnu, ani mechanicko-biologickou úpravnu. Nejsem velkým příznivcem zařízení, kde se bude přebírat odpad, protože dobře vím, jak směsný odpad na skládkách vypadá. Jako technolog říkám, co nejde za rozumných podmínek využít a jde spalovat, spalme. Stávající kapacity spaloven komunálních odpadů jsou ovšem dostatečné a je zbytečné vynakládat veřejné prostředky na výstavbu další spalovny v době, kdy ji nepotřebujeme.
Myslím, že by se měly prostředky nasměrovat především do vodního hospodářství – do výstavby kanalizací a čistíren odpadních vod. Rovněž je třeba uvažovat, co s kaly z čistíren odpadních vod, které mají příliš vysoký obsah kovů a dalších škodlivin, a tudíž není možné dávat je na pole. Stanovení strategie je úloha MŽP, které v tom ale selhalo. Jedním z nástrojů měl být Plán odpadového hospodářství ČR. Při jeho přípravě sice boj lobbyistických skupin "spalovačů" proti "zeleným" vyústil v kompromis, ten ale bohužel není strategickým dokumentem, ze kterého lze vycházet při konkrétním rozhodování.
Je taky třeba neustále bránit snahám o změnu zákona o odpadech tak, aby nebylo možné odpad dovážet. A důsledně kontrolovat, co je k nám pod různými záminkami dováženo.
Víte, já si dokonce myslím, že povolení dovozu odpadu ze zahraničí, na což spalovači tlačí, je v podstatě otázka bezpečnosti státu. Rozdíly v cenách v okolních státech totiž můžou vytvořit korupční prostředí. Do převáženého odpadu navíc může být schováno prakticky cokoliv a nikdo nemá šanci to uhlídat – a to ani nemluvím o plných stodolách nezákonně dovezeného odpadu, které už dnes máme v příhraničních oblastech. Pokud sem budeme vozit odpady z okolních zemí, nebudeme nic jiného než smetiště Evropy. Státu a obcím to nepřinese ani korunu, zničí nám to životní prostředí a ohrozí zdraví lidí.
| Kdo souhlasí?
Výstavbu spalovny (víc viz článek Vyroste v Opatovicích nová spalovna komunálního odpadu?) v Opatovicích nad Labem pod hlavičkou zařízení na energetické využívání odpadů prosazuje Pardubický kraj. Založil za tím účelem akciovou společnost EVO. Jednotlivé obce dnes hlasují o tom, zda do společnosti vstoupí, a tím se budou na výstavbě spalovny podílet. Hradec Králové a Královéhradecký kraj jsou proti. V Hradci Králové hlasovali proti spalovně všichni zastupitelé, kteří byli přítomní na dané schůzi. Pardubice na začátku listopadu 2005 odhlasovaly vstup do EVO těsnou většinou hlasů, přestože dřív vstup odmítaly. „Přehodnotili jsme své stanovisko, protože Opatovice i Čeperka se k záměru připojují,“ citovala MfDnes primátora Pardubic Jiřího Stříteského. V tu chvíli to byla pravda ale jen v případě Opatovic, jejichž zastupitelstvo skutečně vstup do EVO v polovině října odsouhlasilo. Čeperka o vstupu uspořádala až v prosinci platné referendum, ve kterém vstup do EVO odmítlo víc než 90 % účastníků. „Výsledky referenda jsou pro nás závazné,“ řekl k tomu EkoListu starosta Čeperky Jaroslav Bačina. Souhlas vlastní obce se vstupem do EVO navíc rozlítil i občany Opatovic, kteří si posbíráním dostatečného množství podpisů rovněž vymohli hlasování. „Vypíšeme referendum s otázkou, zda Opatovice mají být v EVO,“ říká starosta Opatovic Pavel Kohout. „Myslím, že by mohlo proběhnout někdy v březnu,“ upřesňuje. „Pokud si to občané budou přát, tak z EVO zase vystoupíme.“ Proti spalovně se vyslovila i Vysoká nad Labem a účast v EVO rovněž odmítla Česká Třebová. Naopak radní Chrudimi jsou pro vstup do společnosti, tamější zastupitelstvo by o vstupu do EVO mělo rozhodovat na zasedání 20. února. Hradec Králové se rozhodl na 17. ledna 2006 svolat mimořádné zasedání zastupitelstva o spalovně, na které chce pozvat nejen veřejnost a zástupce dotčených obcí i krajů, ale taky poslance, senátory a ministra životního prostředí. |
Rozhovor je převzat z tištěného EkoListu 01/2006.
reklama
