Petr Vacek: Ekologové nejsou parta šílenců

O tomto víkendu (rozhovor proběhl 23. srpna) jste se připojil k ekologickým aktivistům, kteří blokují kácení stromů v I. zónách Šumavského národního parku. Čím si to "zasloužili"?
Potom, co jsem tam teď osobně byl, mi připadá ta situace naprosto absurdní. Do první zóny nesmějí chodit turisté, aby nenarušily křehké vztahy v přírodě. A vy přijdete a vidíte, jak se tam kácí stromy, jezdí dřevařská technika. V takovém případě mi opravdu podobné zákazy připadají naprosto nesmyslné. Proto jsem se připojil k nenásilné blokádě. Bohužel tam nemůžu být fyzicky, tak jsem je alespoň podpořil svým podpisem. Já nejsem žádný odborník na lesy, ale mám oči a vidím, co se tam děje. Mám pak před sebou dva názory (pro a proti kácení). Když je srovnám se skutečností, jasně se připojuji k tomu, co mimo jiné zastává také Hnutí DUHA.

Herec Petr Vacek. Foto: Jakub Kašpar/EkoList

Takto veřejně nevystupujete v oblasti životního prostředí zdaleka poprvé. Mimo jiné jste také zakládajícím členem sdružení Nedej se. Co je cílem nebo náplní činnosti tohoto sdružení?
Nedej se je relativně nové občanské sdružení, takže jsem v něm zatím příliš konkrétních věcí nevykonal. Už název sdružení napovídá, že má úzký vztah k pořadu ČT Nedej se! Myslím si, že Nedej se! je jedním z mála pořadů v televizi (a to nejenom v ČT), který se ekologických problémů dotýká a zabývá se jimi. Mám pocit, že tento pořad potřebuje podporu, a to je asi největší důvod, proč jsem do tohoto sdružení vstoupil.

Co by tedy, podle vašich představ, mělo sdružení Nedej se dělat?
Já si to představuji tak, že by mělo jít o osvětu. Jednat s tiskem, pokoušet se vyrábět pořady. Můj osobní názor je, že by se činnost sdružení neměla omezit jen na spolupráci s pořadem Nedej se!. Sdružení by se mělo snažit dělat publicitu důležitým ekologickým kauzám, na které se někdy zapomíná.

Ustavující prohlášení sdružení hovoří o tom, že jedním z jeho cílů by měla být i snaha zvrátit ve veřejnosti zakořeněný názor, že ekologičtí aktivisté jsou jen jakousi skupinkou podivínů, kteří nás chtějí vrátit na stromy...
To by bylo úžasné, protože s tímto názorem se setkávám několikrát denně. Například mí kolegové se mě tu a tam zeptají jestli mám s sebou dlažební kostku anebo kolik jsem už rozbil výloh u McDonalda... Neinformovanost je pořád značná. Je to tím, že tlak "z druhé strany" je silný. Objevují se naprosto nesmyslné informace, že ekologičtí aktivisté směřují k fašismu nebo k návratu komunismu. Druhou věcí je, že když se řekne "ekologický aktivista", představí si člověk máničku, hippíka v sandálech, který nejí maso. Ale ona se za tím označením skrývá velice pestrá škála lidí. Když se člověk se situací trochu blíže seznámí, vidí, že jde třeba o normální mámy od rodin, kterým jde o to, aby jejich děti vyrůstaly ve zdravém prostředí a jedly zdravé jídlo. Nejsou to žádní extrémisté, komunisté nebo fašisté, ale lidé, kteří se rozhodli, že chtějí mluvit do toho, v čem budou žít.

Není rozšíření tohoto názoru zaviněno strachem většiny z toho, že je chce nějaká menšina připravit o luxus, který si "v potu tváře" vydobyli?
S tím luxusem to asi tak bude. Lidé mají pocit, že někdo ohrožuje jejich pohodlí, navíc jim říká: "To co děláš, je špatné, změň se." V takový okamžik se člověk buď zamyslí, zda výtka není oprávněná, anebo se může naštvat a říct si, "co mi do toho mají co mluvit, ať se podívají sami na sebe." Člověk si strašně nerad připouští, že něco dělá špatně, vím to podle sebe. Druhý problém ale je, že lidé opravdu nevědí, o co jde. Představují si návrat na stromy, když ve skutečnosti by mohlo jít o využívání moderních technologií, které již existují a jsou přírodě přátelštější.

Na vině jsou tedy obě dvě příčiny - nedostatek informací i strach z neznámého?
Ano, myslím, že je to tak. Existují samozřejmě lidé, kteří chtějí žít způsobem života podobným, jako naši předkové před sto lety. Ale to je jen jejich volba, která není a nemůže být přenosná na všechny. Jde o to, že většina lidí by mohla žít daleko přátelštěji k přírodě, aniž by ze svého pohodlí musela ustupovat. Místo auta se spotřebou 20 litrů benzínu můžou jezdit autem, které si vezme 2 litry. Pohodlí zůstává, jen způsob, jak se k němu dostat, je jiný.

Jak jste se vůbec k ekologické problematice dostal?
Určitě za to mohou takové časopisy, jako bylo "Ábíčko". Tam totiž už za komunistů vycházely například články o Greenpeace. O takových věcech se tam tenkrát hodně mluvilo, i když samozřejmě reálná praxe u nás byla hodně jiná. Chodil jsem do takového utajeného skautského oddílu. Zajímala mě biologie a chemie. Pak mi něco přeskočilo v hlavě a dal jsem se na herectví. Ta blízkost k přírodě je tu ale už odmala. Moment, kdy jsem si řekl, že bych se měl angažovat víc, přišel, když jsem se po revoluci dozvěděl, jak Temelín potřebujeme k budování rozvinutého kapitalismu. Obešla mě hrůza a mrákoty, protože já jsem si naivně představoval, že po roce 1989 nastoupí ti správní lidé na ta správná místa. Mám pocit, že jsou pořád ti stejní lidé na těch samých místech. Aspoň podle výsledků to tak vypadá.

Myslíte si, že lidé jako herci, výtvarníci, zpěváci... by měli být takto veřejně angažovaní, když jsou populární? Nemusí jít přitom jen o ekologické problémy...
Já si nedovolím nikomu jinému říkat, co by měl dělat. Když si tu otázku položím sám pro sebe, pak odpověď zní: ano, měl bych se angažovat. Když už mám tu šanci a nějakou shodou okolností jsem se stal populárním, proč toho nevyužít a nepokoušet se někde občas něco říct, protože přece jenom je šance, že si to lidé budou chtít poslechnout. Ve světě to dělá spousta jiných umělců, například Sting, Annie Lenox...

Děkuji za rozhovor.