Verena Winiwarterová: Jsme na přírodě závislí mnohem víc, než si připouštíme
Co je to vlastně environmentální historie?
Každý environmentální problém má svou historii. Odtud environmentální historie vyšla. V sedmdesátých letech minulého století se uskutečnil první Den Země, pár let předtím vyšla kniha Mlčící jaro. V té době se ve Spojených státech několik historiků, kteří se zajímali o životní prostředí, začalo tázat: Co dělali s životním prostředím Římané? A jak to bylo ve středověku? Byl středověk skutečně taková špína a hrůza? Skutečně jsme od té doby tak významně pokročili? Začali prostě ověřovat a zpochybňovat východiska ideologie technického pokroku padesátých let.
Z určitého úhlu pohledu se environmentální historie zabývá dějinami vztahu mezi lidmi a jejich životním prostředím. Což předpokládá, že takový vztah existuje. Jde ale zároveň o kritiku myšlenky neustálého pokroku. Ta je totiž založena na představě, že jsme se konečně vymanili z pout přírody. Environmentální historie ale upozorňuje: Stále jíme, což znamená, že potřebujeme půdu. Stále používáme záchod, a tím už na sebe s přírodou vzájemně působíme. I když si postavíme dům, nijak nás to z přírody nevymaní - máme okna a topení, ale na topení potřebujeme energii. A odkud je energie? Ta nepochází z ničeho, ta je ze Země.
 |
|
| Verena Winiwarter. | |
| Foto: http://www.anthro.univie.ac.at
|
Snažíte se svá zjištění interpretovat, například říkat, jak bychom se měli chovat?
Historici si uvědomují, že pracují s minulostí a že by měli být velmi opatrní při proměně poučení z minulosti v předvídání budoucnosti. To nikdy nefungovalo. Mohu uvést mnoho předpovědí, které se nikdy nenaplnily.
Zkuste alespoň jednu?
Těch je spousta. Třeba v době, kdy hrozila nukleární válka, se tvrdilo, že přichází nová doba ledová. Nyní je tu globální oteplování a hrozba doby ledové je jedním z mnoha příkladů prognózy, která byla chybná. U každé prognózy si můžeme být téměř jisti, že je pravděpodobně chybná.
My nemůžeme dělat prognózy, ale můžeme dělat diagnózy. Já osobně se zabývám historií vesnic. Nezjišťuji ovšem, komu patřily a jak dlouho který dům kde stál, ale hledám způsoby, jakými lidé přírodu na vesnici využívají, jak je mění, jak reagují na změny, které sami způsobili atd. Když vykácíte lesy, způsobíte zvýšení hladiny řek v řekách, protože lesy zadržují vodu. Dřív jste měl jen malý potůček, pak jste vykácel les a hup - je tu eroze, povodně a další problémy. Jak na to lidé reagovali? Jedním ze způsobů byla snaha předcházet nebezpečí budováním přehrad. Lidé se začali měřit s přírodou, začali ji zdolávat a rozvíjet takzvanou "zdolávací" strategii. Většina zdolávací strategie, kterou jsme si osvojili, zvyšuje míru rizika, jež vyvoláváme. Při řešení jednoho druhu nebezpečí velmi často vytvoříme nějaké další. Mohu vám k tomu dát mnoho příkladů, ale zkusme se na to podívat z globálního hlediska.
Lovci a sběrači jsou neustále v nebezpečí, že jim dojde nějaký zdroj, protože je nemají pod kontrolou. Berou to, jak to přijde. Chutná mi to, tak jdu ke stromu, když tam ořech není, no tak tam není. Jsou ale velmi suché roky, během nichž ořechy nevyrostou. Jedním ze způsobů, jak řešit přirozené rozdíly mezi jednotlivými úrodami, je udělat si sklad. Uskladnění jídla ale vede k myším, ke krysám a ke všemu, co se chce zmocnit vašeho skladu. Vlastně vás o ten sklad chtějí připravit i lidé. Stojíte před novým problémem, který jste před tím neměl. Dřív vám myši a krysy vám moc neškodily, protože jste neměl žádný sklad. A neškodili vám ani cizí válečníci, protože jste prostě neměl sklad. Když ho máte, jak reagujete? Vyčleníte si vlastní vojáky, kteří sklad hlídají. To znamená, že jídlo pro určité množství lidí musí deset jiných lidí hlídat. Pak ale musíte sehnat jídlo i pro ty, kteří nepracují. To postupně vede k zemědělství a ke snaze o jeho zintenzivnění. Příběh se skladem je vlastně příběhem neolitické revoluce. Když začnete pracovat na poli, snažíte se kulturní výrobou bránit tomu, že v přírodě občas něco nevyroste.
Když se ale pustíte do zemědělství, můžete ztratit mnohem víc, protože do toho vkládáte hodně práce. Nejlepší zemědělští pracovníci jsou přitom děti mezi šesti lety a pubertou.
Proč?
Protože zastanou víc práce, než kolik snědí. Zemědělství využívá přirozenou produktivitu mládí. Pro zemědělskou společnost je na prvním místě mít hodně dětí. Proto v zemědělské éře tolik roste populace, což se mezi lovci a sběrači nedělo. Jenomže pak přichází problém s hustotou obyvatel, který se snažíte řešit dalším zintenzivněním zemědělství, abyste mohl nakrmit všechny ty děti, které jste si udělal. Část evropské populace byla vyvezena do Ameriky, do Austrálie, do kolonií, což Evropě pomáhalo udržet se jako zemědělská společnost poměrně dlouhou dobu. Ale vytvořilo to samozřejmě nový typ politického nebezpečí, protože vznikla obrovská koloniální říše, která se musela nějak spravovat.
Když už byl celý svět osídlen, evropská společnost se dostala do energetické krize. Fosilní paliva byla známa dlouhou dobu, pouze byla považována za horší než dřevo. Uhlí obsahuje velké množství síry, a pokud ho použijete k výrobě železa, získáte poměrně nekvalitní kov. Používání uhlí tak představovalo technologický problém. Lidé nad uhlím nejásali. Muselo dojít k velké energetické krizi, aby si řekli: Dobře, když nemůžeme mít dřevo a dřevěné uhlí, budeme teda používat uhlí.
Závislostí na fosilních palivech si společnost vytvořila další stupeň ohrožení. Mohla nastat krize fosilních paliv. V sedmdesátých letech minulého století také přišla. Světová ekonomika byla vážně postižena. Jednou z reakcí se stalo rozsáhlé budování jaderných elektráren. A nemusím zacházet do detailů, aby bylo jasné, jaké jsou problémy s jadernými elektrárnami.
Někteří lidé říkají, že řešením starých problémů pouze vyrábíme nové, nebezpečnější. A to je příběh, který vypravuje environmentální historie. Pochybuji, že byste ho mohli slyšet od ostatních historiků.
Ne, to ne.
Lidé přitom často říkají, že jde o příliš pesimistický příběh. Já si ale nemyslím, že je tak pesimistický. Poučení, které si z něho můžeme vzít, zní: jedním z určujících činitelů fungování společnosti je způsob, jakým nakládá s přírodou. V zemědělské společnosti pracovalo přes osmdesát procent lidí v zemědělství. To má samozřejmě zásadní vliv na sociální strukturu. Když přejdete na fosilní paliva, osvobodíte rolníky od půdy, oni pak jdou pracovat do měst a chtějí být vším možným. Fosilní palivo ale jednou dojde. Takže je tu prognóza, kterou mohu udělat s jistotou. Celkové uspořádání společnosti se změní. Situace s primárním, sekundárním a terciárním sektorem v ekonomice se určitě nebude opakovat ve společnosti po konci éry fosilních paliv. Uspořádání společnosti se změní a změní se razantně.
Další věc, kterou je možné říci, je skutečnost, že změny takového rozsahu nebo takové důležitosti se nedějí postupně, ale vždy jsou doprovázeny nějakým otřesem, společnost se nemění hladce. Budeme svědky přechodu, který nebude pouhou přeměnou, ale o několik set let později bude nazýván třeba solární revolucí nebo tak nějak. Protože dojde k zásadní změně. Společnost se mění vždy, když se mění povaha jejího vztahu k přírodě. A to můžeme najít v celé historii, ve velkém i v malém měřítku.
Věříte, že při té změně pomůže rozvoj technologií?
Ani výkonné technologie nemohou udělat trik za šest miliard lidí. Lidé jako biologický druh dnes spotřebovávají 42 procent primárních zdrojů Země, tedy těch, které jsou produkovány fotosyntézou. Což je vlastně jediný obnovitelný zdroj energie. Díky slunečnímu svitu a fotosyntéze vzniká energie. Je to mnohem efektivnější než třeba solární panely. Myslím, že bychom měli spoléhat především na rostliny. Nemám ale na mysli monokulturní pěstování takzvaných energetických plodin, protože monokultury jsou vždycky špatné a monokultura energetických plodin bude špatná taky.
Energetické plodiny jsou přitom představovány jako ekologické palivo budoucnosti...
Z historie víme, že monokultury přitahují škůdce, výnosy ze sklizní se snižují, člověk potřebuje pesticidy, půda se ničí atd. Kdekoliv lidé přešli na monokulturu, nepřineslo to nic dobrého.
Ale zpátky. Nyní spotřebováváme 42 procent veškeré energie určené pro všechny živé bytosti na planetě. Lidé si berou téměř polovinu toho, co svět nabízí. A to je příliš, protože by tady s námi měli žít i sloni a včely a motýli a hematomy a spousta dalších druhů a my bychom měli zaručit jejich právo na existenci. To by byl pěkně nudný život, pokud by na Zemi žili jen lidé a energetické plodiny.
To mi připomíná výzkumný projekt Biosféra 2. To je skleník v Arizoně, který je úplně oddělený od svého okolí. Vědci ve skleníku zkoumali, zda by mohl fungovat jako vesmírné centrum na jiné planetě. Ve skleníku ovšem v průběhu pokusu klesla koncentrace kyslíku. Nevěděli, co se děje, protože koncentrace oxidu uhličitého se nezvýšila. Lidé uvnitř byli strašně unavení a rozdělili se do dvou skupin. Jedna říkala: necháme to zavřené, těžkosti překonáme, neotevřeme, nepřerušíme experiment. Ti druzí říkali: My chceme kyslík!! Nakonec byl dovnitř dodán kyslík a oni na tom okysličeném vzduchu začali radostně tancovat. Později celou věc zanalyzovali a popsali dva efekty, které se vzájemně překrývali, a proto bylo těžké zjistit, co se stalo. Část skleníku byla z čerstvého betonu, který reagoval se vzduchem a vstřebával oxid uhličitý - proto ve skleníku nenarůstala koncentrace oxidu uhličitého. Kyslík ubýval kvůli půdě. Vědci pro skleník namixovali velmi bohatou půdu, protože chtěli, aby tam pořádně rostly rostliny. Půdu také sterilizovali, protože si chtěli být jistí, že vědí o každém organizmu, který uvnitř je. Vytvořená umělá půda ale byla až příliš aktivní a spotřebovávala kyslík.
Ukázalo se, že téměř neznáme půdu, což je velmi rozšířené. Pracuji nyní na environmentální historii půdy a uvědomila jsem si, že o půdě a její historii skoro nikdo nic neví. Hovoří se o znečištění vody, o znečištění vzduchu, ale nemluvíme o tom, že každý den ztrácíme hektary půdy a že půda je neobnovitelný zdroj, který bychom měli chránit. Trvá statisíce let, než půda "vyroste". Takže poučení, které nám přinesla Biosphere 2 zní, že neznáme půdu a že je velmi obtížné kontrolovat přírodu.
To jsme ale věděli už dřív, ne?
Ano (smích). Biosféra 2 chtěla potvrdit něco úplně jiného, ale nakonec potvrdila, že přírodu kontrolovat nemůžeme. Nejsme vládci přírody. První, co v Biosféře 2 pomřelo, byli motýli a včely. Jediné, co tam šťastně prosperovalo, byli švábi. Jenže švábi neopylují rostliny, takže osazenstvo Biosféry muselo opylovat rostliny. Nemohli pak ověřovat žádné experimenty, protože celý den jen pracovali na získávání potravy. A všichni o mnoho kilogramů zhubli. Poučení z Biosféry 2 je jasné: Jsme na přírodě závislí mnohem víc, než si myslíme.
Verena Winiwarter - prezidentka Evropské společnosti pro environmentální historii, přednáší na Antropologickém institutu Vídeňské univerzity. V Praze se zúčastnila konference Evropské společnosti pro environmentální historii "Potýkání se s rozmanitostí", kterou uspořádala katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK.
reklama
