Vladimír Just: Pozor na floskule!
EkoList: Snažíte se sledovat úroveň české veřejné debaty. Co vlastně výrazem „floskule“ označujete?
Vladimír Just: Floskule je, jak praví etymologie slova (flos, floris), květnatě zakrývané prázdno, trapno, bezmyšlenkovo, tupo, v horším případě květnatě zakrývaná lež, a v tom úplně nejhorším případě květnatě zakrývaný zločin („konečné řešení“, „životní prostor“, „očista veřejného života“, „zostřování třídního boje“, „kult osobnosti“, „bratrská internacionální pomoc“ – to všechno jsou floskule, které ve 20. století byly různými režimy použity pro zakrývání masových vražd, agresí a represí vůči desítkám milionů lidí). Koneckonců – nejstrašnější floskulí byl cynický nápis nad branami táborů smrti, ať už nacionálně socialistických nebo komunistických – „Arbeit macht frei“, „Práce osvobozuje“, „Prací ke svobodě“ atd.
 |
|
| Vladimír Just. | |
| Foto: Hynek Glos |
Nacházíte floskule i v diskusích o životním prostředí?
Samozřejmě – floskule o „energetické soběstačnosti naší země“ znamená de facto zbytečné a barbarské bourání nových vesnic kvůli (zbytečnému a barbarskému) vývozu elektřiny a kvůli minimalizaci investic do úspor a alternativních zdrojů, což je evropský trend, od něhož se – mj. i za pomoci různých floskulí – vzdalujeme. Na floskulích je nebezpečné to, že jsou mefistofelsky nastaveny tak, aby jim každý porozuměl, aby každému hověly, nic po nikom nechtěly – pouze potlesk a volební hlasy. „Urychlenou dostavbou Temelína odlehčíme severním Čechám“ – tomu přece kdysi rozuměl každý a nešlo proti samotné větě nic namítat – až na to, že to byla věta skrz naskrz prolhaná. Stejně prolhaná je i věta: „Člověk lesům v minulosti ublížil, my jim teď musíme aktivními zásahy pomoci“ (nejlépe motorovou pilou), neboť tato ušlechtilá věta zakrývá elementární a dávno prokázaný fakt, že dlouhodobě člověk nejlépe lesu pomůže, když mu dá po dvou stoletích devastace konečně pokoj a nebude do něj zasahovat. Tzv. „aktivní ochrana lesa“, což je už léta „mantra“ různých národních lesnických komitétů a dalších, bohužel včetně ekologických, sdružení, je jednou z nejstrašnějších floskulí, neboť zakrývá holý fakt holo-sečné těžby a následného prodeje dřeva. To znamená, že „chráníce“ les motorovými pilami zároveň masivně kmeny prodáváme akciovkám, které (aniž podporují místní zpracovatelský průmysl) jej za tepla lifrují do Německa, Rakouska a (pokud jde o rezonanční smrk) do celého světa. Jakmile jsme v různých sdruženích a iniciativách prosadili na vedení Národního parku Šumava – byť na dílčích úsecích národního parku – tezi: prosím, chraňte si aktivně les kácením, ale veškeré dřevo ponechávejte na místě a ani klacík nesmíte odvézt, okamžitě „aktivní ochranáři lesa“ přestali mít o takovou „ochranu“ zájem a šli i se svými těžebními mechanismy, „přibližovacími soupravami“ a povozy o dům dál. Zrazující floskulí je vlastně už samotný, běžný lesácký termín „přibližování dřevní hmoty“. Jaképak přibližování – když ze stanoviska přírody a lesa, který údajně oni tím „přibližováním“ chrání, jde o „vzdalování“?
Podrobněji se sledování jazyka věnujete nejmíň osm let. Jaký byl stav ekologické publicistiky (z hlediska používání různých klišé apod.) v polovině 90. let? Došlo za deset let k nějakému posunu, vidíte nějakou proměnu?
Musím Vás opravit – podrobně se tomu věnuji už asi 20 let, veřejně a „povoleně“ přesně 15 let. Před takovými 13–14 lety kvůli tomu, že jsem v televizních debatách při „floskulóznosti“ (tenkrát jsem tomu říkal jinak, třeba „technokratické fráze“) přistihoval různé papaláše (Julius Binder, otec Gabčíkova, pánové Dyba, Hanzlíček a další otcové – „taťkové“ Temelína), hrozili mi titíž několikrát odchodem ze studia. Přitom šlo i tehdy jako dnes o totéž – o „frázi jako institucionalizované lhaní“ (Karel Čapek), například o tom, že „levným“ Temelínem – tenkrát se běžně mluvilo o 40, 50, maximálně 78 miliardách Kč – odstavíme definitivně a jednou provždy severočeské hnědouhelné elektrárny a že nedostavět ho (viz pánové inženýři Dyba, Dlouhý, Klaus) znamená v budoucnu svítit loučemi, neboť spotřeba exponenciálně poroste a nebude z čeho brát. Opak byl pravdou (stáváme se největšími vývozci elektřiny, a tím i životního prostředí v Evropě) – ale pravdou bylo taky to, že tehdejší Pithartovu vládu, která měla moc to celé včas zastavit, opili rohlíkem, přeloženo: opili floskulemi.
Můžete případně uvést nějaké příklady zvlášť povedených „ekofloskulí“ (... a konkrétně vysvětlit, v čem jejich „floskulovitost“ spočívá)?
Váš dotaz asi míří tentokrát „dovnitř“ ekologického hnutí, nikoli k jeho protivníkům. Nuže: první průšvih je, že ze samé předpony eko- stalo se cosi na způsob floskule a že to ekologové vůbec dopustili. Eko- se teď nazývá kdeco, i kdejaký podnik či firma devastující životní prostředí. A taky působí tahle předpona jako účinný strašák: EKO = byrokratický zákaz, tyranie úřadů, omezení, razítka, obstrukce, represe. Uvedu čerstvý příklad – kolem naší chalupy na Šumavě (Mářské vrchy) pořádá každoročně Auto(moto) klub Klatovy koncem února automobilovou „rejlí Šumava“. I přišel za mnou – málem jako za republikovým ombudsmanem – jeden ze sousedů a říká: dělejte něco, pane doktore, vy máte tu moc. Tady ty auta ničí nejen lesní cesty, ale i bezprostřední okolí státní přírodní rezervace, třezalky, plešky stopkaté, tolije bahenní, rozrazil lékařský, lomikámen, bradáček vejčitý a já nevím co ještě – udělejte s tím něco! Ale hlavně neříkejte, že jste z nějakého EKO-sdružení – oni by na obci řekli, že jim zase ti praštění eko-logové berou na vesnici poslední „kulturu“. Taky na centrální Šumavě přežívá názor, vtloukaný do neinformovaných hlav lidmi, jako jsou bývalí až příliš dobře informovaní politici Jan Stráský, František Benda, Miloš Kužvart aj., že eko-logové jsou ti, kteří místním lidem chtějí vzít první poslední, chtějí – namísto rudé – zavést zelenou totalitu, uzavřít opět celé hraniční pásmo a Šumavu a přilehlé hory pro veřejnost, vpustit tam jen sebe, vlky a medvědy – a samozřejmě kůrovce. Tuto pověst, zlovolně šířenou jistými lobbyistickými skupinami, si ovšem ekologové vysloužili tak trochu i sami, protože nejsou s to otevřít nepřístupná místa, byť za nejpřísnějších omezení, pěším turistům, nejsou schopni říkat lidem, že se tu na jejich úkor ve velkém „kradlo dřevo“ a „odvážely načerno vykácené stromy“, popř. že se tu dodnes „vyvážejí lesy nastojato“, nýbrž maximálně jsou schopni připustit učenou debatu o „odvozu organické dřevní hmoty z ekosystému“, což je jedno a totéž. Pouze s tím rozdílem, že prvnímu rozumí všichni (kdo rozumět chtějí) a druhé je, nemohu si pomoci, ekologická floskule. Musíme si dát všichni pozor, zda nám sebeušlechtilejší termíny častým používáním nefloskulovatí pod rukama, zda se to neděje i s takovými pojmy jako „trvalá udržitelnost“ nebo „alternativní zdroje“ (raději to celé preventivně vždy překládám do jasných pojmů jako: „slunce“, „voda“, „vítr“ či „biomasa“).
Jak odlišit floskuli od opačného názoru? Třeba Václav Klaus nejspíš například „ochranu životního prostředí“ občas chápe jen jako „květnatě zakrývanou lež“.
Všude, kde můžeme „ochranu životního prostředí“ gruntovně doložit konkrétní náplní, obsahem a fundamentem, žádný Klaus z ní nemůže udělat floskuli, ani kdyby se na svou hlavu státu stavěl. Naopak všude tam, kde je to jen v poloze hesla, sloganu, fráze a agitace (bez té konkrétní náplně, bez faktografického a životního zakotvení v konkrétní realitě, v konkrétní lidské zkušenosti), nabízíme velkým i malým Klausům nahrávku na smeč. Například když budeme „abstraktně“ horovat jen pro formální naplnění enviromentálních (abstraktně znějících) kategorií, jako je „ochrana přírodních procesů“ nebo „ochrana biodiverzity“, můžeme být takto (byť stokrát neprávem) označeni. Když ale začneme vypočítávat, co všechno tyto pojmy v reálu znamenají i v rovině ověřitelné „laické“ lidské zkušenosti, nemůže se z naší řeči nikdy vyklubat floskule (mám na mysli argumenty typu: než byl vyhlášen v Bavorském lese národní park, jezdilo tam tolik a tolik turistů, poté, co tam nechali přírodu pracovat po svém a přestali se jí plést do řemesla, ztroj- až čtyřnásobil se počet návštěvníků; obce poznaly, že těžba a prodej dřeva nemusí být jediným možným zdrojem obživy, že mohou stejně dobře „prodat“ i to, co jinde nemají; objevily se tu pod uschlým patrem lesa i rostlinné a lesní druhy, které tu 150 let nerostly – namísto smrku se z údolí natlačil buk, jeřáb atd. – dtto u nás na Boubíně atd.). Jak říkal už Karel Čapek: les je abstraktum, spisovatele od frázisty proto poznáte podle toho, že nenapíše „les“, ale bučina, smrčina, bor, bříza, jeřáb, javor klen, nebo že nenapíše „plevel“, ale „kopřiva“.
| Vladimír Just - publicista, spisovatel, teatrolog. Působí na katedře divadelní vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Dvacet let hrál autorský kabaret se svým bratrem Jiřím, jako divadelní historik se věnuje především Voskovcovi s Werichem, Vlastovi Burianovi a chování divadla v totalitním systému. O televizi a divadle psal sloupky do Literárních novin, pravidelně publikuje v Divadelních novinách, Divadelní revui (patnáct let šéfredaktor) a v kulturním týdeníku A2. O životním prostředí píše texty spjaté především se Šumavou. Mimo jiné je autorem knih Slovník floskulí (2 díly), Vlasta Burian – Mystérium smíchu, Werichovo divadlo ABC. |
Článek je převzat z tištěného EkoListu 02/2006.
reklama
