Vladimír Kočí: K tomu, aby byla firma zelená, nestačí používat recyklovaný papír
Jste děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí. Moje představa je, že když za vámi přijde firma, že chce zlepšit své dopady na životní prostředí, tak jí poradíte. Je to tak?
Ano, ale ne vždy. Životní prostředí se dnes stává předmětem jakéhokoliv podnikání. Ať jsou to stavaři, energetici, chemici, nebo IT firmy. A ačkoli se životnímu prostředí věnujeme opravdu do šířky, v mnoha těchto oblastech doma nemůžeme být. Nedokážeme zlepšit servery, aby měly menší energetickou spotřebu. To neumíme.
My se pohybujeme v oblasti chemie a životního prostředí jako takového. A firmy, aby zlepšily své dopady na životní prostředí, ne vždy potřebují chemika. Někdy firma může přírodě více pomoci tím, že začne například odebírat elektřinu od producenta, který ji dokáže vyrobit environmentálně šetrněji. Ale na to nepotřebuje chemika.
My jí ale umíme ukázat, o kolik a v jakých hodnotách takovým krokem životnímu prostředí pomůže. To už vypočítat umíme.
A děláte to?
To už jsme v minulosti dělali jak pro firmy, tak pro instituce. Pro ministerstvo práce a sociálních věcí jsme dělali rozsáhlou analýzu, nyní jednáme o podobné analýze s Jihomoravským krajem.
Zajímavý poznatek na ministerstvu práce byl v tom, že největší benefit, který by mohli realizovat s poměrně malými náklady, je vyřešit lépe chlazení serverů. Jistě, dívali jsme se i na to, jestli třídí odpady a další věci, ale v celkových dopadech byl dopad chlazení serverů ten největší díl koláče.
Můžete na základě zkušeností z takových analýz dát nějaké obecná doporučení, jak mohou být firmy a instituce šetrné k životnímu prostředí?
Tady se moc zobecňovat nedá. Řešíme věci od ropného průmyslu přes koksárny po čištění odpadních vod, to jsou tak široká témata, že z toho nejde udělat nějaké obecně platné doporučení.
Kdybych ale měl přeci jen dát nějaké obecné moudro, pak asi toto. Když firma chce snížit své dopady na životní prostředí, měla by si nejprve udělat jakousi vnitřní inventuru, jaké dopady na životní prostředí vůbec má. Měla by si je seřadit podle významnosti a měla by je začít řešit od těch nejvýznamnějších.
Setkáváme se s tím, že firmy z oblasti energetiky deklarují svou ekologičnost tím, že v kancelářích třídí papír a tisknou na recyklovaný papír. To já považuji za greenwashing.
Každý by měl tu svou ekologičnost deklarovat a rozvíjet v oblasti, která je jeho předmětem činnosti. Tam to totiž má především smysl. Třídění papíru je fajn. Ale pokud chcete říct, že jste ekologičtější než konkurence, pak by to mělo být v tom hlavním předmětu činnosti.
Měl byste k tomu nějaký konkrétní příklad?
Třeba když budete mít cementárnu a na vyrobený cement budete používat ekologické obaly, tak je to fajn, ale hlavní dopad na životní prostředí leží v tom, jak šetrně jste ten cement vyrobili. Ekologický obal sám o sobě nestačí.
Na druhou stranu, mnohem jednodušší je pořídit hezký zelený obal, do kanceláří dát recyklovaný papír a koš na tříděný papír, do patičky mailu větičku o životním prostředí…
Ano, ale to už je pak také na veřejnosti, aby dokázala rozpoznat, že zelený obal ještě neznamená, že samotný výrobek je šetrný k životnímu prostředí. Používat v kanceláři recyklovaný papír je málo. Nechci říct, že je to špatně. Je to málo. Hlavní dopady na životní prostředí jsou jinde. A všechno ostatní je jen marketing.
Narážíte při analýzách, jako jste dělal pro ministerstvo práce a sociálních věcí, na nějaké překážky?
Na památkáře. Často narážíme na to, že nějaké opatření nelze provést, protože objekt je památkově chráněný. Chápu, že kulturní bohatství se má zachovávat. Ale občas si kladu otázku, kolik domů potřebujeme památkově chránit i za cenu toho, že to je energeticky velmi náročné.
Jak moc za vámi chodí firmy a instituce pro konzultace či analýzy? Jinými slovy, je mezi firmami zájem chránit životní prostředí?
Chodí za námi hodně. My jsme fakulta aplikované vědy a žijeme ze spolupráce s firmami, s průmyslem. Ale málokdy za námi přijdou se záměrem chránit životní prostředí. Chtějí například zvýšit svou technologickou účinnost, vyvinout nové technologie, takže to není jen kvůli životnímu prostředí.
V tom mám pocit, že se ta naše česká společnost ještě nezměnila, že by si šla pro radu, aby jejich provoz byl víc šetrný k životnímu prostředí. Není tu ten motiv udržitelnosti, který je silný na západě.
A jak pomáháte životní prostředí chránit?
Náš postoj vychází z toho, že člověk svými aktivitami přírodu poškozuje. A jestliže my chceme přírodě nějak pomoci, pak musíme rozumět technologiím, které potenciálně přírodě ubližují. Nejdeme na to přes broučky a sukcese ekosystémů, ale jdeme na to přes ten průmysl a to rozhraní člověk-příroda. To je naše role. Proto spolupracujeme s průmyslem. Vědu do šuplíku tu vlastně neděláme.
A mění se u nás uvědomělost firem a institucí?
Mění se to. I u nás jsou firmy, které vnímají vážně rozšířenou zodpovědnost za své podnikání. To, co je na západě zvykem. A i u nás jsou firmy, které do toho jdou s velkou razancí a jsou ochotny do toho investovat.
Nebudu nikoho jmenovat, ale většinou to v Česku dělají firmy, které mají matku na západě, třeba ve Skandinávii. Tam ta korporátní kultura je k přírodě zodpovědná.
Bolestí našich domácích firem je dědictví devadesátých let, kdy byl jediný zájem - rychle vydělat. Ne rozvíjet podnikání. Proto se neinvestovalo do moderních a šetrných technologií a v mnoha věcech jsme tak zaostali. Technologicky i myšlenkově.
A týká se to jen firem?
Ne, týká se to i výchovy odborníků. Nechci se dotknout některých vysokých škol, ale přijde mi, že máme hodně environmentalistů a humanitně vzdělaných ekologů, takových těch softskills odborníků. Ale když něčemu chcete opravdu pomoct, tak potřebujete znát ty „hard“ věci.
A jestliže dneska životnímu prostředí nejvíce škodí emise z energetiky a dopravy a uvolňování toxických látek do prostředí, tak to musíte řešit s inženýry, kteří ty věci znají. Potřebujeme mít odborníky, kteří – a teď to přeženu – vědí, který kohout utáhnout a který povolit, aby to bylo lepší. Takových odborníků příliš mnoho nemáme.
Souvisí to s tím, že se u nás nerozvíjí technické vzdělání. Teď si samozřejmě přihřívám svoji polívčičku. Často se potkávám s kapitány průmyslu a oni říkají, že chtějí zaměstnat techniky, ale že je nemohou sehnat. Tam se ve vší úctě nemůže uplatnit někdo, kdo zná sukcesi ekosystému. My prostě potřebujeme mít lidi, kteří rozumí ochraně prostředí z pohledu technologie, průmyslu. A těch my moc nemáme.
Jak to?
Těch dvacet let, co máme za sebou, bylo vedeno tak, že životní prostředí je něco, co nás moc nezajímá. Panuje takové klišé, že jakmile se dělá něco kolem životního prostředí, tak to brání podnikání. Tohle vidění strašně pokřivilo vnímání široké veřejnosti. Slovo ekologie je skoro jako sprosté slovo. To je hrozně cítit. A je to zároveň veliká škoda, protože technologie šetrné k životnímu prostředí jsou ohromnou příležitostí. Vidíme to na západ od nás. Firmy, které si to uvědomily, jsou teď technologicky ohromně vepředu. Jsou ziskové a fungují dobře.
Jejich znakem je, že byly ochotné se měnit a investovaly samy do sebe. My jsme to tu v devadesátých letech měli zpravidla tak, že majitelům nešlo o rozvíjení podnikání, ale o to, aby rychle vydělali.
Ale jsem optimista. Mám pocit, že se to mění k lepšímu. Hodně i díky tlaku zvenčí. V tomhle směru zaplať pán bůh za Evropskou unii.
Líbí se Vám rozhovor? Přispějete na další?
Zmínili jsme, že některá tvrzení firem jsou spíš jen marketing. Jak ale může normální člověk poznat, co je relevantní informace a co je jen reklama?
Já jsem strašně rád, že se otázky životního prostředí staly marketingem. Má to následující logiku. Jestliže jsme před desetiletími dělali ochranu přírody tak, že jsme si vzali manšestráky a šli kosit louku, tak to nebylo moc vidět, bylo to schované v těch kopcích.
Pak ale firmy zjistily, že veřejnost je citlivá na otázky životního prostředí, a uvědomily si, že to musí být součástí jejich podnikání, a tudíž, že na to musí umět odpovědět i jejich marketing. Firmy dnes chtějí prezentovat, že dělají kroky šetrné k životnímu prostředí. To je jistě dobře. Ale nestačí to.
Nezbytný je totiž další krok, kultivovat, jak ke zveřejňování těchto informací přistupují. A to už jsme u toho greenwashingu.
Kdo chce jen co nejrychleji prodat a včas zmizet z trhu, tak ten se prostě natře nazeleno a prodává. A může mu to krátkodobě vycházet.
Odpovědné podnikání je dlouhodobá záležitost. A to nejen ta odpovědnost environmentální, ale i sociální. A jedna kapitola toho je komunikace se stakeholdry a se zákazníky.
Takže bude stačit, když se zkultivují firmy?
Ne, kromě firem je potřeba kultivovat také lidi. Aby si dokázali některé věci spojit a chápali, že ne všechno, co je přírodní, je zdravé a přírodě prospěšné. Příroda sama produkuje spoustu toxických látek a to, že je něco z přírodních materiálů ještě automaticky neznamená, že je to méně zdraví škodlivé než věci umělé.
A je potřeba, aby se lidé o to začali víc zajímat a věděli, že některé výrobky mohou mít větší dopady na životní prostředí než jiné.
Což je ale složité…
Ano, to je bohužel složité, protože těch informací je mnoho a některé souvislosti jsou hodně komplikované. A prostoru na obalu je málo.
A aby toho nebylo málo, tak my jako odborníci také ne vždy umíme dát jednoznačnou odpověď. Svět je složitý. Když se zeptáte, jestli je sůl zdravá, tak není jednoduchá odpověď ano – ne. Musíte říct: „Přijde na to.“
A to je v oblasti životního prostředí častá věc. Někdy je dobré třídit odpady, někdy ne. Přijde na to. Někdy je lepší netřídit. Záleží na tom konkrétním kontextu.
A pardon, kdy je lepší netřídit?
Třeba v situaci, kdy směsný komunální odpad v daném regionu končí ve spalovně a zároveň tu vytříděnou složku neumíte efektivně využít. Jakmile se v takové situaci začne hodně třídit a papír a plasty dáte z komunálního odpadu pryč, tak snížíte jeho výhřevnost a to škodí účinnosti spalovny.
Každá spalovna je optimalizovaná na nějakou výhřevnost odpadu. A pokud to není splněno, tak spalovna neplní emisní limity a neprodukuje energii, kterou jsme od ní chtěli.
Potom ještě hraje roli to, že ne všechen vytříděný papír a plast se opravdu zpracuje, ale skončí někde na skládce. Za takových podmínek je to prostě všechno špatně.
Tím nechci říct, že spalování odpadů je optimum. To v žádném případě. Říkal jsem, že svět je složitý a je to prostě jak kdy. Přijde na to. A vím, že lidé chtějí univerzální a vždy platné odpovědi. Já je nemám.
Ale lidé prostě chtějí jednoduché informace. Typu že sklo je ekologický obal. Ale i tady bude platit to vaše „přijde na to“...
Ano. A pak nám ještě někdy uniká, že je cesta nekoupit dětský příkrm ve skle nebo plastu a prostě doma dítěti uvařit čerstvé jídlo bez zbytečných obalů. Vždy je potřeba myslet na to, jestli daný výrobek či službu opravdu potřebujeme.
Strašně nás to svádí k černobílému vnímání. Ano – ne. Spalovna – nespalovna. Ale ono to není o tom, jestli mít či nemít spalovnu, ale o tom, jaký systém nakládání s odpadem v daném regionu nastavíme. A je dobré se dívat po souvislostech, které jaké řešení má.
Má smysl pro firmy a instituce jít cestou různých EMASů, norem ISO a ekoznačení?
Je to dobrý startovní bod. Jsou to dobrovolné nástroje, které firmu donutí si v některých věcech udělat pořádek. Donutí ji to, aby si zjistila, srovnala a zhodnotila některé věci týkající se provozu. Firmy dost často jedou jakýmsi samospádem, aniž by měly přehled o tom, co se v nich děje.
Příklad. Právě zpracovávám studii pro jednu výrobní firmu a je neskutečný problém z ní dostat informace o vazbě emisí na její konkrétní produkty. Firma má několik výrobních středisek ve velkém areálu. Nikdo tam však neví, kolik elektřiny se spotřebuje na výrobu konkrétního typu výrobku. Jistě, je to složité, mají několik výrobků, které se na výrobních linkách různě střídají.
Jenomže já se bez těch dat se studií nepohnu. A protože oni sami tu analýzu chtěli, tak si spotřebu elektřiny na svých linkách začali jednotlivě měřit. Do teď měli jen jedny hodiny a cenotvorbu výrobků nedělali podle nákladů, ale podle schopnosti zákazníka za produkt zaplatit.
Kvůli potřebě analýzy si sami dělají ve výrobě pořádek, začínají mít srovnaná data a začínají jim docházet některé souvislosti, které doposud nebyly vidět.
A to se jim pak bude velmi hodit při dalším rozvoji výroby, mohou snáz domyslet, kde mají zbytečné energetické ztráty, kde by mohly být úniky látek do životního prostředí. A pomůže jim to vnímat ty jednotlivé výrobní kroky jako jednu kostičku dlouhého dominového řetězce.
Environmentální dopady nejsou jen o tom, co vám jde z komína, ale i o tom, kolik elektrické energie spotřebujete, abyste daný výrobek vyrobil. A když budete odebírat elektřinu z hnědého uhlí, která má velmi těžký životopis, tak jste do určité míry zodpovědný i za emise, které nějaká vzdálená elektrárna vypustila. Ty emise jsou součástí vašeho produktu. Takhle u nás málokdo uvažuje.
Nástroje jako EMAS, ISO normy řady 14 000 a podobně, jsou ryze dobrovolné. Ale v některých odvětvích se už považují za nutnost, už se prostě sluší je mít. V řadě odvětví to je tak, že abyste získal kontrakt s velkou zahraniční firmou, pak musíte mít patřičnou normu. Firmy to chtějí, protože i jejich odběratelé a zákazníci to chápou jako samozřejmost.
A to je, myslím, fajn. Ale nemělo by se ustrnout jen na získání dobrovolných nástrojů. Je potřeba to dál kultivovat, aby to nezdegenerovalo v greenwashing, aby stále nesly reálný obsah a přínos. Je dobré, že se myšlenka dobrovolných nástrojů ujala a že se životní prostředí stalo součástí velkého byznysu.
reklama
