Jak (ne)řezat ovocné stromy?
Ovocné stromy řežeme, aby v prvních letech vytvořily pevné vzdušné koruny, a proto, aby strom nezačal brzo plodit. Řez v tomhle období (pro leckoho možná paradoxně) plodnost oddaluje. Jde nám však o to, nastolit rovnoměrný rozvoj energie do všech částí stromu. A když se nám to díky výchovnému řezu povede, na minimum snížíme možnost, že by strom třeba přeplodil a upadl do stavu nerovnováhy. Dá se říci, že je soběstačný. A poté si opravdu můžeme dovolit neřezat, strom díky našim výchovným zákrokům vytváří v dalších letech korunu, která je ideální pro něho i pro nás. U bujně rostoucích odrůd na bujných podnožích může toto rovnovážné stadium, kdy není nutný žádný náš systematický zásah, trvat i desítky let. Nejkrásnější na tomhle stylu řezu (vlastně i neřezu) je zvýraznění růstových odlišností jednotlivých odrůd.
Ovocný strom, ať už to je naštěpená odrůda na podnoži, nebo je pěstovaný ze semínka, roste podle geneticky daných předpokladů. Dalo by se z toho usuzovat, že strom vytváří korunu, která je pro něho ideální. To by mohl jasný argument proti jakémukoliv zásahu do jeho vývoje.
Jenže předkové současných ovocných stromů vždy museli o místo na slunci bojovat s jinými druhy. Tenhle souboj o přežití je stále hluboce zakotven v genetické informaci. Stromy nevytváří ideální korunu pro prostředí prosté jakékoliv konkurence, ale vytváří ideální korunu pro konkurenční prostředí. A i když stromy v extenzivním sadu mají při optimálním sponu všechny podmínky pro to, aby vytvořily korunu, která je pro nás i pro ně optimální, z výše uvedených příčin ji nevytvářejí. Jejich strategií je pokud možno co nejrychleji vytvořit korunu, která přeroste potenciální okolní soupeře. Zřejmě právě z toho důvodu tvoří neřezaný strom velké množství terminálů, které tím, jak spolu soupeří o vedení, rychle nabývají na objemu. Všimněme si, jak často jsou staré stromy ve formě dvojáku, trojáku, či vyloženě vícekmenné. Je to právě z tohoto důvodu a nikoliv že by je v mládí někdo zastřihnul, nebo něco sežralo.
Tvar řezem nevychovávaných stromů leckdy připomíná nálevku, která může být hodně nestabilní. V reálném, původním prostředí se tato nestabilní nálevka možná má o co opřít. Ne tak v opečovávaném sadu. Výchovným řezem neupravované stromy se mohou vyvíjet nerovnoměrně, může jim extrémně narůstat koruna a málo sílit kmínek, popř. kořeny. Pro třešně je typická extrémní apikální dominance: jakékoliv další patro potlačí to předešlé. Výsledkem může být strom s více terminály a prakticky neskliditelnými plody na okrajích koruny. Pokud bychom chtěli najít nějakou biologicko-genetickou logiku, je to zřejmě proto, že třešeň (na rozdíl od jabloní, či hrušní, které spíš jsou adaptované na podmínky lesostepi) úspěšně dokáže přežívat i v tvrdě konkurenčním prostředí listnatého středoevropského lesa, kde pro dlouhodobé přežití nestačí jen rychle zaujmout co největší objemový prostor, ale je nutno i pořádně vyrůst.
Pro korunu, která je ideální z hlediska plodnosti, růstu, stability, pro strom, který má v rovnováze plodnost a růst je výchovný řez nezbytný. Ve výsledné koruně by měla být jasně patrná jistá hierarchie. Terminál je nadřazený kosterním větvím, kosterní větev je zase nadřazena polokosterním a ty potom větvím plodným. Když dokážeme takto korunu zapěstovat, vyřešíme problém chaotického růstu, který trápí většinu stromů na českých zahradách. Všimněme si, jak vypadají kosterní větve takových stromů. O nějaké hierarchii tam nemůže být ani řeč. Jejich větve připomínají ruku, vějíř, nebo pařát dravce, nakolik jsou všechny větve stejného řádu a tedy všechny stejně rostou a minimálně plodí. Naopak u kvalitně zapěstovaných stromů, které respektují hierarchii, si nic nekonkuruje, a každý výhon má tedy prostor udělat dostatek kvalitního plodného obrostu. Není to tak, že čím více kosterních větví, tím více plodů, naopak tím méně, protože tam nebude prostor na plodné útvary.
Jednoleté přírůstky zakracujeme jen v prvních letech, kdy strom intenzivně roste a ještě neplodí nebo plodí minimálně. Důvodem pro zakracování je jednak snaha o rovnoměrný vývoj koruny a jednak to, aby nám na větvích nevznikala hluchá místa bez plodného obrostu. Při intenzivním růstu, (který může třeba u slivoní naštěpených na myrobalánu dosáhnout i 2 m za rok) se při apikální dominanci výše položených pupenů totiž nemusí dobrá polovina pupenů v dolní části výhonu vůbec probudit. Výsledkem je koruna plodná prakticky jen v horních částech s minimem plodného obrostu uvnitř. Tvar koruny připomíná koště. Není to jen otázka příliš bujné nepůvodní podnože. Peckoviny rychlého vývoje, kam můžeme zařadit meruňky či broskve, se takto chovají, i když jsou pěstované ze semena. Bez výchovného řezu je jejich vývoj (hlavně broskví) natolik rychlý, že se mohou od stádia růstu do stadia plodnosti a umírání dostat za několik málo let.
U kulturních odrůd ovoce, které prošly mnohasetletým výběrem a šlechtěním, je výchovný řez důležitý nejen z hlediska ovocnářsky optimální koruny. Musíme si uvědomit, že kulturní odrůdy jsou mnohem výnosnější než jejich původní předci a tedy bez preventivních řezových zákroků může jednak dojít k rozlámání špatně rostlé koruny pod nadměrnou úrodou a jednak k porušení rovnovážného stavu. Hlavně odrůdy, které hodně plodí, jsou k tomu velice náchylné. Jeden příklad za všechny: Slíva karpatsko balkánského původu Durancie, která je obrovsky populární v moravské části naší vlasti, hlavně v Bílých Karpatech. Je odolná k šarce, dosahuje vysoké cukernatosti, snadno se množí odkopky a bohatě plodí. Valaši ji vytýkají vlastně jen jednu věc (že nejde od pecky jim se zřejmých důvodů nevadí). A to, že se stromy dožívají nízkého věku a že trpí houbovými chorobami dřeva. Že je to právě z důvodu absence výchovného řezu, si uvědomuje málokdo, protože jak říkají, u nás na Valašsku se trnky nikdy neřezaly. Při loňské nadúrodě bylo pod každým stromem minimálně 10 podpěr, shluky plodů podléhaly monilii a mnohé zdaleka nedosahovaly oné proslulé sladkosti. Není se čemu divit, poměr počtu listů a plodů měl daleko k ideálu. Mnohé ze zasazených stromů této slivoně ani nevytvoří pořádné stromy, protože následkem prvního přeplození upadnou do stádia pouhé plodnosti, od kterého už není daleko ke konečnému stadiu umírání. Je opravdu třeba, aby se strom následkem naší pasivity dostal do tohoto stadia dříve, než je nutné?
Líbí se Vám článek? Přispějete na další?
reklama
